 
|
|
Matching Mole byla anglická progresivní rocková skupina spojená s canterburskou scénou. V létě 1971 opustil bubeník
Robert Wyatt soubor Soft Machine po vydání jejich čtvrtého alba "Four". Jeho odchod nebyl úplně překvapením, když
Robertův hlas byl slyšet stále méně, na koncertech i na deskách. A po třetím albu dokonce zmizel úplně. Další nahrávka
"Soft Soft" se vydala více jazzovým směrem a rock odhodili. Jejich hudební skladby se staly delšími a složitějšími a
Robert se cítil nepříjemně jako bubeník i jako člověk, a to ve své vlastní kapele.V dubnu vzrostlo napětí natolik, že Robert prohlásil, že by mohl hrát v jiné kapele. To byl spouštěč pro ostatní členy, aby jej vyhodili. Nestalo se to příjemným a přátelským způsobem a Roberta to trápilo roky. Robert Wyatt nahrál své první sólové album "The End Of An Ear", které vyšlo 4. prosince 1970. Poté pokračoval ve své roli zpěváka a hráče na bicí, připojil se k němu David Sinclair z Caravan na varhany a klavír, Dave MacRae (Mike Westbrook) jako speciální host na elektrický klavír, Phil Miller na kytaru (Delivery, Hatfield & The North, National Health) a Bill MacCormick (Quiet Sun, Phil Manzanera’s 801) na baskytaru. Jeho vyhazov z předešlé kapely jej však trápil a snad proto si pro svoji novou kapelu vybral název "Matching Mole" jako hříčku z výrazu "La Machine Môle", což zní podobně jako francouzský překlad názvu předchozí Wyattovy skupiny The Soft Machine a zároveň titulu románu Williama Burrougha "The Soft Machine" /"La Machine Molle". 
V této sestavě bylo nahráno první bezejmenné album kapely "Matching Mole".
Nahrávání probíhalo v prosinci 1971 a lednu 1972. Ve skutečnosti to měl být sólový projekt, ale během nahrávání
se hudebníci čím dál více stávali skupinou svým vystupování a spolupráci. Jejich první album vyšlo v dubnu 1972,
převážnou část skladeb složil sám Wyatt, s výjimkou skladeb "O Caroline" od Davea Sinclaira s texty Wyatta o jeho
nedávném rozchodu s přítelkyní Caroline Coon, a písně Phila Millera "Part of the Dance". Jedna ze skladeb se
jmenovala "Dedicated To Hugh But You Weren’t Listening". Je to tak trochu cynická revize skladby "Dedicated To
You But You Weren’t Listening", staré číslo od The Soft Machine z pera Hugha Hoppera. Hudba Matching Mole obsahuje
jazzové elementy, které jsou v delších improvizacích velmi proměnlivé. Jsou prokládány free-jazzovými pasážemi,
v jejichž struktuře prorážejí vtipné texty (hra se slovíčky). Zvuk Matching Mole je jazzovejší, než byste čekali.
Je na něm dostatek prostoru pro improvizace a hlavně je to uvolněnější a někdy ještě zábavnější než zvuk The Soft
Machine.Po vydání desky skupina koncertovala po Evropě. Na konci turné David Sinclair brzy vypadl ze skupiny a byl nahrazen klávesovým hráčem a skladatelem narozeným na Novém Zélandu Daveem MacRaeem, který se již na prvním 
albu podílel v roli hostujícího hudebníka. Následovalo nové turné, tentokrát obsáhlejší. Kvůli všem koncertům
se členové kapely navzájem cítili pohodlněji. Proto se odvážili stále více uvolňovat své hudební struktury a
ponořit se do více experimentálně hudby. Během léta 1972 Matching Mole nahráli své druhé album
"Little Red Record", jehož název parafrázuje známou knihu Mao Ce-tunga,
produkoval je Robert Fripp (King Crimson) pracující jako producent u Little Red Record a vyšlo v listopadu 1972.
Toto album bylo spíše týmové úsilí, kdy se Wyatt soustředil na texty a vokální melodie a skládání ponechal svým
spoluhráčům. Speciálním hostem byl tentokrát Brian Eno. "Little Red Record" je smyslné album plné klavírních sól
Fender Rhodes a Robertova hlasu zpívajícího improvizované texty s určitými sexuálními narážkami v určitých místech.
Je tu také velkolepý kousek "God Song", který zpívá Robert a doprovází jej akustická kytara. Krátce po vydání této
desky Robert uvedl, že už nemůže nebo nechce být vůdcem kapely. Když to řekl, bylo jasné, že rozpustil svoji druhou
kapelu. Matching Mole se rozpadli koncem září 1972 bezprostředně po dokončení evropského turné podporujícího Soft
Machine, přičemž Sinclair a Miller odešli, aby pokračovali dále ve formování úspěšnější kapely Hatfield and the
North.Nová sestava Matching Mole skládající se z Wyatta, MacCormicka, bývalého klávesisty Curved Air Francise Monkmana a jazzového saxofonisty Garyho Winda (ex-Nucleus) měla začít v květnu 1973 nahrávat třetí album. K tomu už bohužel nedošlo, když na vině byla tragická Wyattova nehoda, při které v červnu 1973 ochrnul po pádu z okna, a byl paralyzován od pasu dolů, proto nemohl pokračovat v bubnování. Robert Wyatt, po rozpadu Matching Mole a několikaměsíční nucené přestávce po vypadnutí z okna, kdy seděl v kolečkovém křesle a nebylo jasné, zda může opět hrát na bicí, pokračoval Robert Wyatt ve své úspěšné sólové kariéře. V roce 1994 BBC vydala sérii nahrávek Matching Mole na CD. Zahrnovala krátký koncert v délce 27 minut. V letech 2001 a 2002 společnost Cuneiform Records vydala další dva disky "Smoke Signals" a "March". Na tom prvním jsou k poslechu různé živé nahrávky. Písně jsou uspořádány tak, aby vytvářely dobrý dojem o tom, jak mohla kapela znít na začátku 70. let. Bývalí členové kapely byli "Smoke Signals" velmi potěšeni. A po objevu dalšího materiálu vydala Cuneiform druhý disk "March", který obsahoval živé nahrávky z března 1972. Dva "nové" disky jasně ukazují, že kapela hraje svou hudbu pokaždé jinak. Z tohoto důvodu jsou tyto živé nahrávky možná ještě zajímavější a intenzivnější než studiové nahrávky. Nejpozoruhodnější v krátké historii Matching Mole je skutečnost, že Robert "opustil" The Soft Machine, protože si přál hrát jednoduchou hudbu a mohl znovu zpívat a skončil u kapely, která hrála v poměrně volném a jazzovém stylu s poměrně dlouhým kousky, kde často nebyl žádný prostor pro vokály. Matching Mole každopádně stojí za poslech. Pro hudbu Matching Mole je typický zvuk canterburské školy, ovlivněný jazzrockem, vynikající instrumentální výkony všech členů kapely a lehce nonsensuální Wyattovy texty. |
|
|
 |
Členové: Robert Wyatt - Drums, Vocal, Keyboards, Mellotron (1971–1972, 1973) Dave Sinclair - Keyboards - Piano, Organ (1971-1972) Dave McRae - Piano, Organ, Electric Piano, Synthesiser (1972) 
Bill MacCormick - Bass (1971-1972,1973)Phil Miller - Guitars (1971–1972) Francis Monkman - Keyboards (1973) Gary Windo – Saxophone (1973) |
Robert Wyatt(celým jménem Robert Robert Wyatt Ellidge) (Narozen 28. ledna 1945, Bristol, England) Drums, Vocal, Keyboards, Mellotron Robert je synem Honora Wyatta (hlasatel a učitel) a George Ellidge (průmyslová psycholožka). Oženil se s Pam Howard v roce 1960, rozvedli se v roce 1971. Znovu se oženil s umělkyní Afredou Benge 26. července 1974. Má jednoho syny Samuela. Robert Wyatt je jedním z klíčových členů canterburské školy britského progresivního rocku. Byl jedním z nejprovokativnějších pop-music textařů, který vyvinul svůj jedinečný hudební styl, aniž by se sklonil před komerčními tlaky. Wyattův dětský domov byl plný hudby. Navštěvoval gymnázium Simona Langtona v Canterbury, kde mezi jeho spolužáky byli bratři Hopperovi, Hugh a Brian, Michael Ratledge a bratranci Sinclairovi, Richard a David. Začátek 60. let trávili Hugh Hopper, Sinclairové a Wyatt, spolu s dalším kamarádem ze školy Kevinem Ayersem, v sídle Wyattových rodičů, četli poezii, poslouchali jazz a cvičili hudbu. Wyattovi měli strávníky a nejvýznamnějším z nich byl Australan Daevid Allen. Přesto, že byl o šest let starší, Daevid s Robertem dobře vycházeli díky vzájemné lásce k jazzu a podobným ikonickým zájmům. Poté, co Allen v roce 1964 emigroval do Paříže, Wyatt a přátelé založili rockovou kapelu The Wilde Flowers. V roce 1966 se Daevid Allen vrátil z cesty na Mallorku s Kevinem Ayersem, který měl v úmyslu vytvořit The Soft Machine, rockovou kapelu financovanou excentrickým milionářem, kterého potkali na ostrově. Wyatt byl přesvědčen, aby opustil The Wilde Flowers a připojil se jako bubeník a zpěvák, zatímco varhaníkem se stal čerstvý absolvent Oxfordu Ratledge. Kvarteto vydalo debutový singl "Love Makes Sweet Music" v roce 1967, zatímco zbývající členové The Wilde Flowers se přejmenovali na Caravan. 
Soft Machine koncertovali po celé Evropě v roce 1967 a získali pro kapelu dlouhodobé kontinentální angažmá. Allen byl nucen
skupinu opustit kvůli vízovým problémům a vrátil se do Anglie. Nakonec založil psychedelic-progresivní rockovou kapelu Gong.
Jako trio byli Soft Machine úvodním aktem dvou světových turné s Jimi Hendrixem. Po vydání jejich debutového alba pod vlastním
názvem Ayers odešel a byl nahrazen Hughem Hopperem.V roce 1969 byli The Soft Machine rozšířeni o čtyřčlennou sekci trubek. Kvůli finančním potížím při podpoře sedmičlenné kapely ale tři členové odešli, ačkoli saxofonista Elton Dean se stal trvalým členem. The Soft Machine se posunuli směrem k jazzovému zvuku a k potlačení úlohy vokálu k velké Wyattově zlosti. "Moon In June", Wyattovo vedlejší dílo na třetím albu kapely, bylo téměř výhradně sólovou nahrávkou. Po čtvrtém albu nespokojen se směřováním hudby The Soft Machine Wyatt v roce 1971 odešel a zformoval Matching Mole, pojmenovaný pro francouzskou výslovnost "Soft Machine". Matching Mole vydali dvě uznávaná alba a neustále koncertovali po Anglii a Evropě, dokud Wyatt skupinu na konci roku 1972 nerozpustil kvůli finančním potížím a stresu z vedení kapely. Právě v době, kdy chtěl zreformovat Matching Mole, během večírku 1. června 1973 opilý vypadl z okna ve čtvrtém patře a zlomil si páteř. Tato nehoda jej paralyzovala od pasu dolů. Ve "Wrong Movements" vysvětloval Wyatt svůj pohled na událost: "Lidé si myslí, že musím mít problémy mluvit o mé nehodě... O čem mám ale problém mluvit, je to, co se stalo před nehodou... Moje dospívání, bubenícký bipedal, nepamatuji si jej a nerozumím mu... Nehodu teď vidím jako určitou úhlednou dělící čáru mezi mým dospíváním a zbytkem života." Bez použití nohou se Robert soustředil na zpěv a hru na klávesy. "Rock Bottom" vydané v roce 1974 je mezní progresivní rockové album. Na rozdíl od předchozích snah mají aranže na "Rock Bottom" dostatek prostoru pro dýchání a mají čistotu, kterou v jeho 
hudbě zřídka slyšeli. Mnoho posluchačů si myslelo, že "Rock Bottom" je smutné album, protože bylo nahráno brzy po jeho nehodě,
nicméně většina materiálu byla napsána ještě před jeho pádem. Verze "I'm A Believer" se toho roku v Británii stala hitem hitparád.
Objevil se v TV show BBC Top of the Pops, ale byl znechucen producentovou neochotou mít umělce na invalidním vozíku.
Další deska "Ruth Is Stranger Than Richard" je více jazzověji znějící album než "Rock Bottom". V polovině 70. let odešel Wyatt
do důchodu, rozčarovaný z hudebního průmyslu. Vysvětlil to pro Creem: "Dostali jste se do zábavných stádií, kde se lidé,
kteří se na pódiu úmyslně zmrzačili, prodávali jako odvážní a smělí, zatímco jste měli v Chile někoho, jako je Victor Jara,
který, protože zpíval pro demokracii v Chile, byl umučen k smrti. Pokud budeme hovořit o statečných rebelech v hudebním průmyslu,
promluvme si o Victoru Jarovi, ne o lidech, kteří se mrzačili na dráždivých videích".Wyatt se vrátil na očí veřejnosti v roce 1980 se čtyřmi singly, později sestavenými jako EP "Nothing Will Stop Us", přičemž každá strana spojuje písně zabývající se svobodou. V roce 1982, inspirovan těmito singly, napsal Elvis Costello protiválečnou píseň o konfliktu na Falklandských ostrovech "Shipbuilding", o které si myslel, že bude dokonalým prostředkem pro Roberta Wyatta. Costello produkoval Wyatta podporovaného jeho kapelou The Attractions a výsledkem byl Robertův druhý singl ve Velké Británii, který bodoval. |
(Narozen 24. listopadu 1947, Herne Bay, Kent, England, United Kingdom) Keyboards Dave Sinclair je jedním z nejoblíbenějších hudebníků na scéně v Canterbury, a to jako autor některých klasických eposů Caravan "For Richard", "Nine Feet Underground", "Dabsong Conshirtoe", "Proper Job/Back To Front" nebo jako mistr typického Canterburského varhanního zvuku a stylu hraní. Posledních 35 let byl v Caravan a mimo něj, s přerušením s krátkými záskoky u kapel jako Matching Mole, Hatfield and The North a Camel a různými sólovými projekty.
|
Dave McRae(celým jménem David Scott MacRae) (Narozen 2. dubna 1940, Auckland, New Zealand) Piano, Organ, Electric Piano, Synthesiser Třebaže jeho hlavním nárokem na označení jako "canterburského" hudebníka je jeho několik měsíců v kapele Matching Mole Roberta Wyatta a jeho podíl na dvou albech kapely, byl Novozélanďan Dave MacRae také angažován v různých souvisejících kapelách, jako jsou Nucleus, Just Us Elton Dean , WMWM (Wyatt-MacRae-Windo-Matthewson) a jeho vlastní Pacific Eardrum. Robert Wyatt jednou o MacRaeovi řekl, že je "nejtalentovanějším hudebníkem, se kterým jsem kdy pracoval". Působil v kapelách Caparius (1971), Nucleus (1971-74), Just Us (1972), Matching Mole (1972), WMWM (1973), Pacific Eardrum (1974-79), Back Door (1974) a Soft Machine (1984). Dave MacRae se narodil v novozélandském Auclandu v roce 1940. Kromě studia na konzervatoři v Sydney je hudebním samoukem a od 17 let začal hrát v rock'n'rollové kapele. V roce 1960 se přestěhoval do Austrálie, kde pracoval jako aranžér a producent v nahrávací společnosti (Festival), kde každý týden vydával půl tuctu popových singlů. Napsal také jazzový balet, který v Melbourne předvádělo American Dance Theatre. V roce 1969 odešel do USA, kde pracoval další dva roky. Zapojil se do komunity v Los Angeles, kde hrál hlavně s různými druhy experimentálních kapel, rok strávil na cestách s kapelou Buddy Rich Band, s níž cestoval po amerických a evropských festivalech. Rick Laird (později Mahavishnu Orchestra) byl v té době baskytaristou kapely. MacRae také hrál s Dukeem Ellingtonem na festivalu v Monterey v roce 1970. Do Anglie přijel na jaře 1971 a brzy spolupracoval s mnoha americkými jazzovými hudebníky u Ronnieho Scotta, zejména s Clarkem Terrym, Chet Bakerem, Jonem Hendricksem a Gilem Evansem. Nedlouho po příjezdu do Anglie se MacRae připojil ke kapele Nucleus Iana Carra a zůstal tam několik let. "Přinesl do kapely nový rozměr," napsal Carr později ve své knize "Music Outside", "...protože důkladně rozuměl elektronice a jejímu použití v hudbě. Jeho pojetí má kořeny v jazzové a rockové tradici, ale je také nedostižný originál". Když John Marshall v říjnu 1971 opustil Nucleus, aby se připojil ke skupině Jacka Brucea, vyzkoušelo se několik potenciálních náhradních bubeníků, včetně 
Roberta Wyatta, který se právě rozešel se Soft Machine (a ironicky jej nakonec nahradil Marshall...). Na Wyatta MacRaeovy
schopnosti velmi zapůsobily a pozval jej na hostování k debutovému albu Matching Mole, které bylo nahráno v prosinci 1971
a lednu 1972. MacRae se velmi brzy připojil k Matching Mole, nejprve se zdvojnásobily klávesy s varhaníkem Davidem Sinclairem,
poté se sám Sinclair rozhodl odejít. O MacRaeovi tehdy Wyatt řekl: "Dave MacRae je protinožcem z jiné planety a můj život
začal s ním. Je to totální hudebník - je stejně šťastnen v australských jazzových skupinách, když poznával svého Cecila Taylora,
dělal reklamu na Coca Colu nebo zářezy u Buddy Riche nebo Sarah Vaughan. Nejdůležitějším přínosem pro nahrávku bylo to, že tam
byl, vyladil si klavír a hovořil a vydával drobné podivné zvuky skrz všechny instrumentální věci a tvůrčí atmosféru v místnost
se vším, co mohl dělat, ale nedělal to. Nejde ani tak o to, co hrál, ale o to, jak odlišná by byla nahrávka, kdyby tam nebyl".
Před nástupem do Matching Mole hrál Dave MacRae krátce v embryonální verzi jazzové kapely Elton Dean na částečný úvazek, brzy i na plný, v Just Us debutující na londýnské Bedford College počátkem února 1972. Nakonec se to ukázalo, že je zaměstnán až příliš mnoho a odešel, stále však působil v Nucleus, i když druhá skupina prošla obdobím nečinnosti kvůli problémům s vedením, které jim znemožňovaly nahrávání. Nakonec se Nucleus v červenci 1972 vrátil do studia a nahrál album "Belladonna", které vyšlo pod jménem Ian Carr and Nucleus. Na několika skladbách hostoval jedinečný Allan Holdsworth, rozvíjející se a nadějný britský kytarista, s nímž by MacRae později rád znovu spolupracoval. 
V srpnu 1972 bylo zaznamenáno druhé a poslední album Matching Mole "Little Red Record" s MacRaeovými skladatelskými a interpretačními
schopnostmi v popředí. Bohužel se kapela krátce nato rozešla po závěrečném turné v září 1972. Dave však měl v následujících měsících
plné ruce práce znovu s Nucleus na turné a v nahrávacích studiích. Na jaře roku 1973, krátce před Wyattovou tragickou nehodou, si
s ním MacRae znovu zahrál v neformálním jazzovém kvartetu, kde se představili saxofonista Gary Windo a basista Ron Matthewson.
Jako vedlejší roli se MacRae začal podílet na mnoha studiových pracích, zejména s jazzrockovou kapelou Back Door, s níž v roce
1974 cestoval po Británii. Nakonec opustil Nucleus v únoru 1974, aby se soustředil na tento a svůj vlastní projekt Pacific Eardrum
(1974-79), který vedl se svou manželkou, zpěvačkou Joy Yates. Produkoval také ceněné album "Nite Flights" od Scotta Walkera a The
Walker Bros. Byl hudebním ředitelem TV seriálů The Goodies. Vystupoval také s Mike Gibbs Orchestra a Mike Westbroke Band.Mezitím se MacRae stále angažoval, i když jen okrajověji, na scéně v Canterbury, zejména s Robertem Wyattem,když hrál na klavír na jeho žebříčkovém singlu "I'm A Believer" a vystoupil s ním i v "Top Of The Pops" spolu s Richardem Sinclairem ve krátkodobé kapele Sinclair/Coxhill Band na jazzovém festivalu v Reims v listopadu 1975, vedle Lol Coxhilla (sax), Davea Arbusa (housle) a Phila Howarda (bicí). Na počátku 80. let byl Dave MacRae spíše v pozadí s dočasným zapojením do různých projektů souvisejících s Canterbury. Krátce byl členem kapely False Alarm, vedené Allanem Holdsworthem, z níž nakonec nahrál album "I.O.U." s připojením zpěváka Paula Williamse. Spolupracoval se svým starým přítelem Robertem Wyattem na několika skladbách zaznamenaných na jaře 1982, které se objevily jako B-strany singlů, včetně verzí jazzových standardů "Round Midnight" a "Memories Of You". Rovněž zdvojil klávesové nástroje s Karlem Jenkinsem v reformovaných The Soft Machine, kteří v roce 1984 odehráli několik koncertů v Londýně. 
Krátce nato ke konci roku 1984 se Dave MacRae rozhodl přestěhovat se svou ženou zpátky do Austrálie. Album "Southern Roots"
nahrál v roce 1990, kde Lloyd Swanton hrál na basu a Alan Turnbull na bicí a představilo některé z původních skladeb MacRae.
Od té doby o něm bylo slyšet jen málo, kromě alba s jeho vlastním jazzovým triem a pobytu v klubu Ronnieho Scotta v Londýně
v lednu 1998, tentokrát v duu se svoji ženou Joy Yates. V okolí Sydney ještě vystupoval s Bernie McGannem a Ronnie Scottem.
V současné době je hudebním ředitelem The Sing for Joy School, The Global Vocal Focal Workshops, Mistyville Music a dočasným ředitelem Newport Jazz Festival v Pittwater, vyučujícím na the Australian Institute of Music již 18 let a podílí se se svoji manželkou Joy Yates na hudebním řízení a produkci Jubilace. Jeho aktuální CD "Some History" odhaluje jeho mistrovství hudebníka a skladatele. Rovněž se dostavily pochvalné recenze na představení skupiny "Bloodlines" představující Joy Yates a jeho dceru Jade MacRae. |
Bill MacCormick(Narozen 15. dubna 1951, London, England) Vocals Bill MacCormick je anglický basista a zpěvák. Byl členem kapel Pooh & The Ostrich Feathers (1968-69), Quiet Sun (1970-1971, 1975), Matching Mole (1971-73), 801 od Phila Manzanery (1976-77) a Random Hold (1978-80). Byl také častým spolupracovníkem Briana Enoa a Phila Manzanery. Je bratrem Iana MacDonalda. Bill se narodil v Londýně v roce 1951 jako syn pilota letecké společnosti a učitele školy. Ještě v teenagerském věku se MacCormick seznámil s Robertem Wyattem díky jeho matce, která jej znala (oba byli asistenti učitele na přípravné škole Dulwich College). Se svým bratrem Ianem (později [1972-75], známý rockový kritik na NME pod jménem Ian McDonald), chodívali navštěvovat rané zkoušky The Soft Machine v sídle kapely ve West Dulwich na předměstí Londýna. Bylo to částečně pod vlivem Softs', že MacCormick založil na konci roku 1967 školní kapelu s Philem Manzanerou (kytara) a Charlesem Haywardem (bicí). Zpočátku byl vlastně zpěvákem kapely, ale nakonec se přestěhoval k base, když upustili od coverů skupin Cream, Jefferson Airplane a dalších nejrůznějších psychedelických kapel, a rekrutovali Davea Monaghama (saxofon), který krátce nato odešel, a Davea Jarretta (klávesy). Od roku 1970 se poté stali známými jako Quiet Sun. Warner Bros zaplatil za demo nahrávky v jednom ze svých studií v Dorsetu, ale nakonec smlouvu s kapelou nepodepsal. Quiet Sun působili asi rok, zkoušeli a zahráli si několik koncertů, zejména ptevíráky pro Steamhammer a Symbiosis, kapelu vedenou saxofonistou Garym Windo. Tehdy si MacCormickova talentu na basu všiml Robert Wyatt, který během svého volného času u Soft Machine hrál na bicí v Symbiosis, a doopravdy si neuvědomoval, že se MacCormick za tak krátkou dobu změnil na tak silného basistu. O několik měsíců později, poté, co opustil Softs, zavolal Wyatt MacCormickovi, aby se jej zeptal, jestli by se připojil k jeho novému projektu, kapele Matching Mole. Matching Mole působili o něco méně než jeden rok, během kterého byla nahrána dvě alba. Bezejmenný debut byl docela experimentální a soustředil se na Wyattovy kompozice a improvizace. Na druhé albu MacCormick sám napsal několik skladeb. Matching Mole byli docela populární na kontinentu, zejména ve Francii a Holandsku, kde byl Wyatt populární postavou z působení v Soft Machine. Tak zřejmě MacCormick promarnil příležitost připojit se ke svému starému příteli Philu Manzanerovi ke kapele Roxy Music, právě když byl pryč z Anglie na turné s Mole... 
Wyatt se rozhodl rozdělit Matching Mole v říjnu 1972 a pro ostatní členy, včetně MacCormicka, to bylo zklamání. Přesto se
prostřednictvím Wyatta dostal do kontaktu s Gong, kteří hledali basistu, a několik dní s nimi zkoušel na jejich domovské
základně ve Francii. Ale tato konkrétní kombinace nevyšla, částečně kvůli jazykovým problémům, a tak se MacCormick vrátil
do Anglie. Nebylo o něm slyšet až do následujícího jara, kdy bylo v tisku oznámeno, že se formují noví Matching Mole. Tak
znovu uchopil basu, když sestavu dokončili Francis Monkman a Gary Windo. Ale nastalo předčasné neplánované ukončení, když
Robert Wyatt měl v červnu 1973 nehodu, když vypadl z okna. Byl paralyzován od pasu dolů, proto nemohl pokračovat v bubnování.
Dalších osmnáct měsíců strávil mimo hudbu. MacCormick často navštěvoval Wyatta v jeho nemocnici a začal se angažovat v politice. V prosinci 1973 se připojil k liberální straně a v únoru 1974 se účastnil všeobecných voleb. Jeho hudební aktivity byly obnoveny až později v tomto roce, když byl požádán Philem Manzanerou, aby hrál na jeho albu "Diamond Head" a současně s reformovanou kapelou nahrávat dlouho ztracené album Quiet Sun. V následujících 3-4 letech pracoval MacCormick hlavně s Manzanerou, hrál na jeho prvních čtyřech sólových albech a s kapelou 801, která v letech 1976 a 1977 vydala alba "801 Live" a "Listen Now". Zahrál si také na Wyattově desce "Ruth Is Stranger Than Richard" (1975) a krátce zasáhl i do žurnalistiky a napsal několik článků pro NME. 
Poslední kapitolou MacCormickovy hudební kariéry bylo jeho působení v kapele Random Hold, která byla jakýmsi přechodem
mezi prog rockem a modernější formou orientovanou na písně. V kapele byli také David Rhodes (kytara) a David Ferguson
(klávesy) a frontman ex-801 Simon Ainley (zpěv a kytara). Random Hold vydali eponymní EP v roce 1979 a dvě alba "The
View From Here" (1980) a "Avalanche" (1981). Po americkém turné, které podporovalo Petera Gabriela, MacCormick odešel
kvůli velkému střetu osobnosti s Fergusonem, který nakonec pokračoval v kapele sám. Rhodes odešel, aby se připojil
právě ke Gabrielově doprovodné kapele.To byl konec hudební kariéry Billa MacCormicka. "Od té doby jsem se dostával více do politiky. Pracoval jsem pro Liberální stranu organizující volby. Odešel jsem v roce 1989 a nyní jsem ředitelem společnosti pro průzkum trhu, která mimo jiné dělá průzkum pro všechny Liberální demokraty. Jsem místní radní (v jižním Londýně), tatík, plešatý a tlustý...!" |
Phil Miller(celým jménem Philip Paul Miller) (Narozen 22. ledna 1949, Barnet, Hertfordshire, Isle of Wight, England, zemřel 18. října 2017, London England) Guitars Phil Miller byl britský progressive rock/jazzový kytarista a jedna z hlavních postav canterburské hudební scény. Působil v kapelách Delivery (1966-1971), DC & The MB's (1971), Matching Mole (1971-1972), Hatfield and the North (1972-1975, 2005-2006), National Health (1975-1980, 1981, 1983), Gowen Miller Sinclair Tomkins (1981), Phil Miller/Phil Lee Duo (1980-1981), In Cahoots (1982-now), Oddjob (1985), Hugh Hopper Band, Short Wave (1991-1996), Phil Miller/Fred Baker Duo (1992-), Phil Miller/Steve Miller/Mark Hewins Trio (1996-1998). Naposledypůsobil v kapelách In Cahoots a Phil Miller/Fred Baker Duo. Robert Wyatt se o něm vyjádřil: "Phil Miller by raději zahrál špatnou notu než notu, kterou kdy už hrál někdo jiný." Jako každý pravý muzikant z canterburské scény, i Phil Miller vytvořil svůj vlastní styl, ve kterém je těžké odhalit zjevné vlivy. Jako hudebník, samouk, začal hrát na kytaru ve věku 15 let pod vlivem velkých bluesových kytaristů 50. let, ale během 60. let objevil objevil rock a jazz, které integroval do své hry.
|
Francis Monkman(rodné jméno Anthony Francis Keigwin Monkman) (Narozen 9. června 1949, Hampstead, North London, England) Keyboards Francis Monkman je anglický rockový, klasický a filmový skladatel a zakládající člen progresivní rockové kapely Curved Air a classical/rockové fusion skupiny Sky. Působil v kapelách Sisyphus (1969-1970), Curved Air (1970-1972,1974), Matching Mole (1973), 801 (1976) a Sky (1978-1980). Působil také v kapelách 801, John Keating Incorporated a 801. Je synem zesnulého Kennetha Monkmana, odborníka na spisovatele Laurence Sterna, a zesnulé Vity rozené Duncombe Mannové. Francis Monkman není označován za "plnohopdnotného člena" Canterburské rodiny, ale kromě své spolupráce s hlavními exponenty canterburské scény Robertem Wyattem a Billem MacCormickem, dlouhodobě spolupracoval se známými progresivních rockovými kapelami jako Curved Air a Sky, nemluvě o jeho bohaté studiové a sólové práci. Monkman, klasicky vycvičený hudebník, studoval varhany a cembalo na Westminster School, kde se v tomto období rozkvinuly jeho první hudební ambice, a to dirigování Mozartovy opery. V roce 1967 zahájil tři roky studia na Royal Academy of Music, stal se i členem Academy of St. Martin ve Fields. Jako první předmět si zvolil cembalo, za který dostal cenu Raymonda Russela, na Akademii se také věnoval elektrické kytarě. Ještě na R.A.M. se Monkman spřátelil se spolužákem houslistou Darrylem Wayem, který stejně jako on chtěl experimentovat s aktuálními hudebními trendy a osvojovat si klasické herní dovednosti. V září 1969 spolu založili Sisyfos, která byla brzy známá pro Monkmanovo inovativní použití syntezátoru VCS 3 s oscilátorem. V březnu 1970 se z nich stali Curved Air, když se k nim připojila ex-Hair zpěvačka Sonja Kristina. 
Hudba Curved Air byla směsicí stylů classical, west-coast, elektronic, experimental, fusion a popu. Jejich uvedení na trh přitáhlo
velkou pozornost částečně proto, že jejich debutové album bylo prvním komerčně dostupným obrazovým diskem, ale hlavně proto, že byl
k dispozici obrovský propagační rozpočet. První album skupiny "Air Conditioning" vyšlo v listopadu 1970 a v britských hitparádách
se vyšplhalo na #8. místo. Byla na něm uvedena Wayova "Vivaldi", classical-rocková adaptace skladby "Four Seasons" slavného italského
skladatele, která vyšla jako singl doprovázená písní "It Happened Today". Curved Air se velmi brzy stali jednou z nejznámějších kapel
své doby. Americké turné mělo za následek kultovní pokračování, ačkoli fanouškovská základna kapely zůstala hlavně britská.Na druhém albu Curved Air byl Monkmanův tvůrčí vklad ještě evidentnější, napsal všechny tři části druhé strany, včetně převážně instrumentálního eposu "Piece Of Mind", 12-minutové progresivní klasiky, a také ve větší míře využíval syntezátor, který spolu s Wayovými houslemi a Kristininými vokály a charismatem byly ústředním bodem obrazu a zvuku kapely. Z tohoto alba se skladba "Back Street Luv" stala obrovským hitem a v létě 1971 se dostala až na #4. místo v žebříčcích. Francis Monkman hrál v Curved Air na kytaru i na klávesy a při živém hraní mezi nimi přebíhal. Bohužel to nemělo dlouhé trvání. V říjnu 1972 několik měsíců po vydání třetího alba "Phantasmagoria" s novým basistou Mikem Wedgwoodem se Curved Air rozpadli kvůli "osobním střetům a hudebním neshodám". Přineslo to silné zklamání pro ty, kteří si mysleli, že nové album je jejich dosud nejsilnější. Monkmanova dlouhá skladba "Over And Above" představila dříve nepřítomný jazzový vliv, který měl pravděpodobně něco společného s dotyčnými "hudebními neshodami". Monkman rychle našel nového hudebního partnera. Matching Mole se právě rozdělili a Robert Wyatt byl připraven přejít na novou pozici. Dvojice začala spolupracovat, což vyústilo v relaci programu BBC "Top Gear" 5. prosince 1972. Vystoupení Wyatta a Monkmana s "God Song" a "Fol De Rol" lze slyšet na kompilačním albu "Flotsam And Jetsam". Krátce nato Wyatt následoval svou přítelkyni Alfredu Benge na několik týdnů v Itálii a partnerství Monkmana s ním bylo obnoveno až na jaře následujícího roku, kdy byly připraveny plány na novou sestavu Matching Mole. Skládalo se z Wyatta, Monkmana, Billa MacCormicka a Freda Fritha, kteří nabídku odmítli a rozhodli se zůstat v Henry Cow, poté Gary Windo. Nápad bohužel nikdy nepřekročil fázi plánování, protože Wyatt měl nehodu, která jej 1. června 1973 ochromila od pasu dolů. 
Francis se objevil i na Renaissance nazvaném "Prologue" (1972), spolupracoval s Al Stewartem včetně příspěvků na album "Past,
Present and Future" (1973), stejně jako u Lynsey de Paul na jejím albu "Surprise", cestoval s The Shadows na jejich turné 20
Golden Greats Tour (1977). V roce 1977 také spolupracoval s Philem Manzanerou a Brianem Enem na projektu 801. V roce 1978 hrál
na všechny klávesy na sólovém albu Briana Bennetta "Voyage".Když ještě docházel na Royal Academy, začal pracovat ve studiu a soustředil se na studiové nahrávání v následujícícg letech s tím, že i nadále pořádal vysoce uznávané klasické koncerty v Royal Albert Hall, The South Bank a Purcell Room, při kterých spolupracoval s mnoha špičkovými britskými umělci - The Shadows, David Essex, Paul Nicholas, Kate Bush, Steve Harley, Al Stewart, Harvey Andrews a Alan Parsons Project. Spolupracoval také s Philem Manzanerou na albech kytaristy Roxy Music "Listen Now" a "K-Scope" a cestoval jako člen jeho živé kapely 801 v srpnu a září 1976 po boku Briana Ena, Billa MacCormicka a Simona Phillipse, takže se objevil na albu "801 Live". Hrál na Minimoog a cembalo na druhém albu Eltona Johna z roku 1970, dále se podílel na albu "Prologue" (1972) skupiny Renaissance, pracoval s Al Stewartem na albu "Past, Present And Future" (1973) a v roce 1977 koncertoval se skupinou The Shadows na jejich turné 20 Golden Greats Tour. Zajímavostí je, na tomto turné v letech 1977-1978 hrál na klávesy. V roce 1977 společně s Philem Manzanerou a Brianem Enem vytvořil projekt 801. Koncem 70. let nahrával hudbu pro televizi. V září a říjnu 1974 proběhl také krátký reunion původních Curved Air na třítýdenní turné po Velké Británii. Vedla je k tomu údajně obrovská nezaplacená faktura s DPH, a jakmile bylo vyděláno dost peněz na splnění všech dluhů, znovu se rozdělili. Album "Curved Air Live" nahrané během turné, vyšlo v únoru 1975. Monkman později znovu spolupracoval s Darrylem Wayem na Wayově albu "Concerto For Electric Violin & Synth" (1978). 
V roce 1978 hrál na všechny klávesy na sólovém albu Briana Bennetta Voyage.
Monkman byl poté představen australskému kytaristovi Johnovi Williamsovi Stanley Myersem a následně si zahrál na Williamsově albu
"Travelling" (1978). Zrodil se tvůrčí vztah, který vyvrcholil vznikem projektu Sky koncem roku 1978. Jednalo se o superskupinu
s několika vysoce hodnocenými studiovými hudebníky, z nichž většina hrála na prvním neklasickém albu Williamse "Changes" (1971).
Byli to Herbie Flowers (basa), Tristan Fry (bicí a perkuse) a Kevin Peek (kytary).Stejně jako v případě Curved Air byla Sky zahájena v centru velké publicity. Debut skupiny pod vlastním názvem byl zaznamenán v prosinci 1978 a krátce po jeho vydání v květnu 1979 získal zlatou desku a později i platinovou. Představil se na něm 20-minutový progresivní epos Monkmana "Where Opposites Meet". Několik britských turné v roce 1979 vyvrcholilo vyprodaným vystoupením v londýnských Royal Albert Hall a Dominion Theatre. Po nich následovalo druhé album "Sky 2", dvojitý set, který opět obsahoval delší dílo Monkmana s názvem "Fifo", na němž hrál další kytarové party po boku Johna Williamse a Kevina Peeka. "Sky 2" dosáhlo čísla #1 v britském albovém žebříčku v červenci 1980. Po úspěšných turné v Austrálii a ve Velké Británii však Monkman oznámil, že se po úspěchu svého soundtracku k filmu The Long Good Friday opouští kapelum aby se soustředil na svoji sólovou kariéru. 
Následně vydal dvě sólová alba "Energism" (1980), které obsahovalo elektroniku "Achievements Of Man", ze které byly výňatky použity
jako téma k programu BBC Think Again, a "Dweller On The Threshold" (1981), kde se představil kytarový leader Andy Latimer. Monkman
oplatil přízeň hostováním na dalším albu Camel "The Single Factor" (1982). Složil také dílo "Current Affairs", které Channel 4 použil
jako úvod do svého segmentu "Engineering Announcements", který poskytla IBA. Jeho následné aktivity v 80. a 90. letech byly mimo hlavní
pozornost, ale v roce 1999 konečně vydal nové album "21st Century Blues". |
 (Narozen 7. listopadu 1941, Brighton, UK, zemřel 25. července 1992, New York City, USA) Saxophone Gary Windo byl velmi originální hudebník a britský jazz tenorový saxophonista s okamžitě rozpoznatelným stylem, který se okrajově podílel na canterburské scéně v 70. letech. Nejpozoruhodnější byla jeho spolupráce s Robertem Wyattem na albech "Rock Bottom" (1974) a "Ruth Is Stranger Than Richard" (1975) a Hughem Hopperem na "1984" (1973) a "Hoppertunity Box" (1976). Byl také členem skupiny Carly Bley po dobu tří let. Během své kariéry působil v kapelách Brotherhood of Breath (1970-1973), Centipede (1970-1975), Symbiosis (1970-?), The Running Man (1972), Wyatt-MacRae-Windo-Matthewson (1973), Matching Mole (1973), I Dogou (1974), Carla Bley Band (1977-1980), NRBQ (1981-1992), Psychedelic Furs (1982) a s proměnlivou sestavou Gary Windo Bands. Windo se narodil v Anglii v hudební rodině a hudbu začal hrát ve velmi raném věku. V šesti letech začínal na bicí a akordeon, ve 12 pak uchopil kytaru a nakonec v 17 saxofon. V USA se usadil v roce 1960 a studoval tenor saxofon a hudební teorii u Waynea Marshe a Lennie Tristana. Během 60. let následovalo dlouhé období učení, a to jak na pódiu, tak mimo něj, až se nakonec v roce 1969 rozhodl přestěhovat zpátky do Anglie. Po jammování v londýnských jazzových klubech s hudebníky jako Johnny Griffin, Chick Corea a Jimmy Ruffin se Windo rychle stal nedílnou součástí této hudební scény. V březnu 1970 se zúčastnil all-star jam session s Jackem Brucem, Mitchem Mitchellem, Brianem Augerem a Grahamem Bondem. Později téhož roku se připojil k několika jazzovým souborům Brotherhood of Breath s Chrisem McGregorem, 50 členný orchestr Keitha Tippetta Centipede a kapela Symbiosis, jammující skupina představující Mongezi Feza, Roy Babbingtona a Roberta Wyatta. 
Poté, co vystupoval po hospodách s kytaristou Rayem Russellem v hard rockovém triu The Running Man, Windo přijal Russella do své
vlastní kapely Gary Windo Quartet, kde také vystupovali Mongezi Feza na trubku a Alan Rushton na bicí. V létě 1972 hrál na prvním
sólovém albu Hugha Hoppera "1984" a následující rok založil jazzové kvarteto WMWM s Robertem Wyattem, pianistou Davem MacRaem a
basistou Ronem Matthewsonem. Skoro se stal členem nové sestavy Wyattova Matching Mole, než měl Wyatt nehodu a projekt byl ukončen.
Windo se však objevil na jeho následujících albech "Rock Bottom" a "Ruth Is Stranger Than Richard".
Windo mezitím cestoval s Brotherhood of Breath a Centipede a založil Gary Windo & Friends s manželkou Pam Windo na klavír,
kytaristou Richardem Bruntonem a rytmickou sekcí Bill MacCormick a Nick Mason. Tato sestava zahrála svůj jediný koncert na Maidstone
College of Arts v listopadu 1975, ale byla předzvěstí dalšího Windova projektu Steam Radio Tapes, nahrávajícího v letech 1976 až 1978,
ale nikdy nebyl dotažen. Mezi účastníky byli, spolu s výše uvedenými i Julie Tippetts, Robert Wyatt, Steve Hillage a Hugh Hopper.V květnu 1976 hrál Windo na Hopperově albu "Hoppertunity Box" a následoval jej do kapely Carly Bleyové během turné pro album European Tour 1977. Ale zatímco Hopper se vrátil do Anglie, Windo následoval Bleyho v Americe, kde hrál na Musique Mécanique i na různých souvisejících projektech - More Movies od Michaela Mantlera, Fictitious Sports Nicka Masona... Zatímco pobýval v New Yorku nahrál také album "Loaded Vinyl", s Pam Windo a členy CBB Stevem Swallowem a D. Sharpeem, ale opět zůstalo nevydáno. Ještě se objevil v New Yorku na albu Daevida Allena z Gong "About Time". Windo strávil následující roky v Americe hojným studiovým hraním a scénickou hudbou pro TV pořady jako "Saturday Night Live", kde cestoval jako speciální host s NRBQ a Psychedelic Furs. Hrál také s Pam Windo & The Shades a nahrál své první vydané sólové album "Dogface" (1982). V letech 1984-1988 vedl vlastní rockové kvarteto Gary Windo Band s Knoxem Chandlerem (kytara), Jackem Robinsonem (basa) a Steve Mosesem (bicí). Výsledkem bylo album "Deep Water" (1987) vydaném u Island Records. Od konce 80. let Windo pokračoval ve výuce a dál se bavil s různými kapelami. Poté, co se seznámil se spisovatelem Michaelem Kingem, který sbíral podklady pro svoji knihu "Wrong Movements - A Robert Wyatt Discography", začal oprašovat staré pásky a sestavovat kompilační album nevydaného materiálu nahraného v různých sestavách, a to jako sólista i leader.
 Titul "His Master's Bones" byl vybrán, když Windo zemřel na srdeční selhání vyvolané astmatickým záchvatem v roce 1992. Projekt byl nakonec dokončen Kingem a vydán v roce 1996 u Cuneiform Records. Druhý svazek archivních nahrávek se objevil v roce 2004 na stejném labelu pod názvem "Anglo-American". |
|
|
|
Studiové desky: 1972 Little Red Record 1972 Matching Mole |
Ostatní nahrávky: 2017 On The Radio 2001 Smoke Signals 2000 March 1995 BBC Radio 1 Live In Concert 1994 The Peel Sessions |
|
Skupina: Bill MacCormick - Bass Phil Miller - Guitars Robert Wyatt - Drums Dave Gale - Vocals (Background) Dave McRae - Piano (Electric), Piano (Grand), Synthesizer Hosté: Brian Eno - VCS3 synth (06) Julie "Ruby Crystal" Christie - Vocals (03) Mike Harding - presenter (01-03 bonus) "Der Mütter Korus": Dave Gale - Choir Vocals Little Honest Injun - Choir Vocals Julie "Ruby Crystal" Christie - Choir Vocals |
Little Red RecordVyšlo 1972, CBS, 65260 (UK) CD 1993, BGO Records, BGOCD174 (UK) remastered w/ different running order starting on track 06 2CD 2012, Esoteric Recordings, ECLEC 22312 (UK) 24-bit remastered: Paschal Byrne +bonus disc Seznam skladeb: 01. Starting in the Middle of the Day We Can Drink Our Politics Away (D. Mcrae) (2:31) 02. Marchides (Dave MacRae / D. Mcrae) (8:25) 03. Nan True's Hole (P. Miller) (3:36) 04. Righteous Rhumba (P. Miller) (2:50) 05. Brandy as in Benge (Dave McRae / D. Mcrae) (4:24) 06. Gloria Gloom (8:06) 07. God Song (P. Miller) (2:59) 08. Flora Fidgit (3:27) 09. Smoke Signal (Dave McRae / D. Mcrae) (6:38) Total Time: (42:56) Bonus CD from 2012 remaster: 01. Instant Pussy / Lithing and Gracing (7:56) * 02. Marchides (10:30) * 03. Part of the Dance / Brandy as in Benj (8:41) * 04. Starting in the Middle of the Day We Can Drink Our Politics Away (take one) (2:51) # 05. Smoke Signal (take four) (6:44) # 06. Flora Fidget (take eight) (6:38) # 07. Mutter (3:23) # Total Time: (46:43) * BBC Radio One "In Concert" session at the Paris Theatre, London on 27 July 1972 # Recorded London, August 1972, previously unreleased Producer: Robert Fripp Engineer: Mike Fitzhenry, Robert Fripp |
|
Toto album z roku 1972, které vyšlo později ve stejném roce jako jejich debut, bylo zároveň posledním. Kapela
se rozpadla po jeho vydání. Tento výlet je o něco experimentálnější než jeho předchůdce, upřednostňuje řadu
zvukových experimentů, například skladba "Gloria Gloom". Také znamenalo debut jedné z nejkrásnějších trvalých
skladeb Wyatta, a to "God Song". Jeho tichý postoj vlastně ukazuje cestu pro jeho klasická sólová alba, která
následovala o několik let později - "Rock Bottom" a "Ruth Is Stranger Than Richard". Album produkoval Robert
Fripp a představuje intelektuálnější a introspektivní stránku éry britských progresivních kapel. Během desetiletí
velmi dobře stárlo a je důležitou kapitolou ve Wyattově pestré kariéře a produkci. | |
|
Skupina: Bill MacCormick - Bass, Guitar (Bass) Phil Miller - Guitar, Keyboards Dave Sinclair - Keyboards, Organ, Piano Robert Wyatt - Drums, Mellotron, Piano, Vocals, Voices Hosté: Dave MacRae - Keyboards, Piano (Electric) |
Matching Mole Vyšlo 1972, CBS, 64850 (UK) CD 1993, BGO Records, BGOCD175 (UK) Remastered 2CD 2012, Esoteric Recordings, ECLEC 22311 (UK) 24-bit remastered: Paschal Byrne +3 bonus tracks plus extra disc Seznam skladeb: 01. O Caroline (Dave Sinclair / Robert Wyatt) (5:05) 02. Instant Pussy (Robert Wyatt) (2:59) 03. Signed Curtain (Robert Wyatt) (3:06) 04. Part Of The Dance (Phil Miller) (9:16) 05. Instant Kitten (Robert Wyatt) (4:58) 06. Dedicated To Hugh, But You Weren't Listening (Robert Wyatt) (4:39) 07. Beer As In Braindeer (Robert Wyatt) (4:02) 08. Immediate Curtain (Robert Wyatt) (5:57) Total Time (42:02) Bonus tracks on 2012 remaster: 09. O Caroline (Single Version) (3:33) 10. Signed Curtain (Single Edit) (3:05) 11. Part Of The Dance Jam (20:57) * Bonus CD from 2012 remaster: 01. Signed Curtain (Take 2) (5:32) * 02. Memories Membrane (11:16) * 03. Part Of The Dance (Take 1) (7:27) * 04. Horse (3:47) * 05. Intermediate Kitten (9:54) # 06. Marchides/Instant Pussy/Smoke Signal (19:36) # Total Time: (57:32) * Recorded London, December 1971 - January 1972, at CBS Studios, London, England, previously unreleased # BBC Radio One "John Peel" sessions, 1972 Producer: Matching Mole Executive Producer: Sean Murphy Engineer: Richard Dodd, Phillip Beckwith, Mike FitzHenry Illustration: Alan Cracknell |
|
Úvodní skladba "O Caroline" ukazuje nejlepší Wyattovu stránku - art rock s lidskou tváří, hravým vokálem a duší.
Hodně ze záznamu je instrumentální improvizace, ale s humorem z velké části omezeným na názvy skladeb "Instant
Pussy", "Dedicated to Hugh, But You Weren't Listening". Pro každou šikovnou pasáž, např. rozšířené melancholické
sólo Mellotronu v "Immediate Curtain", praštěný scat vokál "Signed Curtain" platí stejný nebo větší instrumentální
vzor. Někteří oddaní art rocku si za tímto albem opravdu stojí, ale nepočítá se mezi trvalejší výpovědi o stylu
kapel z Canterbury. | |
 Skupina: Robert Wyatt - Drums, Vocals [2/5] Phil Miller - Guitars Dave MacRae - Electric Piano Bill MacCormick - Bass Dave Sinclair - Organ [2/5] Hosté: |
On The Radio Vyšlo 2007, Hux Records, HUX 083 (UK) Seznam skladeb: 01. Marchides / Instant Pussy / Smoke Signal (20:33) 02. Part Of The Dance (7:56) 03. No 'Alf Measures (6:49) 04. Lything And Gracing (7:19) 05. Instant Kitten / Dedicated To Hugh But You Weren't Listening (9:59) 06. Instant Pussy (3:17) 07. Lything And Gracing (3:13) 08. Marchides (10:30) 09. Part Of The Dance (7:29) 10. Brandy As In Benj (0:48) Total Time: (53:34) Recorded: 17 Jan 1972 [2/5], 6 Mar 1972 [3/4], 17 Apr 1972 [1], 27 Jul 1972 [6-10] - Loc: Kensington House [1], Playhouse Theatre [2/5], Maida Vale Studios [3/4], Paris Theatre [6-10], London Producer: Jeff Griffin Recorded: David Davies Coordinator: Jo Murphy Design: Alfreda Benge, Neil Ayre Liner Notes: Bill MacCormick Photography: Guy Cross, Michael King, Redferns |
 Skupina: Phil Miller - Guitars Bill MacCormick - Bass Dave McRae - Electric Piano Robert Wyatt - Drums, Vocals Hosté: |
Smoke Signals Vyšlo 2001, Cuneiform RUNE 150 Seznam skladeb: 01. Intro (0:44) 02. March Ides I (4:22) 03. Smoke Rings (7:51) 04. Nan True's Hole (6:00) 05. Brandy As In Benj (4:22) 06. Electric Piano Solo (1:11) 07. March Ides II (4:56) 08. Instant Pussy (2:51) 09. Smoke Signal (6:55) 10. Lything & Gracing (11:48) Total Time: (51:00) Recorded in Europe during 1972 Written: McRae (02,03,05-07,09), Miller (04,10), Wyatt (08) Edited at SAE Mastering Remastered at SAE Mastering, at Remastered at Urban Geek Studios Coordinator [Release Coordination]: Steven Feigenbaum Edited [Digital Editing], Remastered: Matt Murman, Steven Feigenbaum Artwork [Sculptures (After Alan Cracknell's Illustration)], Art Direction, Design: Tom Recchion Design [Packaging Realized]: The Doo-Dooettes Liner Notes: Aymeric Leroy Photography [Photography Of Moles]: Fredrik Nilsen Product Manager [This CD Was Conceived], Edited: Michael King (09) Technician [Final Digital Touch Up]: Michael Hearst |
|
"Smoke Signals" uvádí všechna dosud nevydaná vystoupení, která byla vybraná a seřazená životopiscem Roberta
Wyatta Mikem Kingem, a to z nejintenzivnějšího období koncertování kapely. Seznam setů je většinou čerpán z
"Little Red Record", ale způsob, jakým skupina provedla skladby naživo, je zcela odlišný od silně předimenzovaných
verzí na studiovém disku. Navzdory své velmi krátké životnosti vyvinuli Mole individuální zvuk založený na
idiosynkratických hudebních stylech hráčů, což byl jedinečný pohled na fusion a canterburskou hudbu. | |
 Skupina: Bill MacCormick - Bass Dave MacRae - Piano (Electric) Phil Miller - Guitars Robert Wyatt - Drums, Vocals Hosté: |
March Vyšlo 2000, Cuneiform Records, Rune 172 Seznam skladeb: 01. March (Frederick Loewe / Robert Wyatt) (4:49) 02. Instant Pussy (Robert Wyatt) (4:53) 03. Smoke Signals (6:20) 04. Part of the Dance (Phil Miller) (9:54) 05. No 'alf Measures (5:44) 06. Lything and Gracing (Phil Miller) (11:36) 07. Waterloo Lily (4:21) Total Time: (47:37) Recording on March, 1972 Design, Artwork, Photography, Sculpture: Tom Recchion Release Coordinator: Steve Feigenbaum Editing, Remastering: Miki Dandy, Michael King Liner Notes: Robert Wyatt |
|
"March" je druhou živou sadou Matching Mole vydanou labelem Cuneiform asi 30 let po události, a po
"Smoke Signals" z roku 2001. Kapela byla tak potěšena s tím albem, které když jeden z členů narazil
na zapomenutou živou show na kazetě - jednoduše nazvanou jako "March 1972", okamžitě label kontaktovali
a výsledkem je kompilace "March". Bylo nahráno živě v Evropě v březnu 1972, krátce poté, co se klávesovým
hráčem stal Dave MacRae. Dobrou zprávou je, že tento disk, převzatý z evropského koncertu z března 1972,
má sestavu skladeb dostatečně odlišnou od "Smoke Signals", aby to pro fanoušky Matching Mole stálo
za to. A to zejména proto, že kvalita zvuku je velmi dobrá, na úroveň oficiálních živých alb (a ve
skutečnosti lepší než řada oficiálních živých alb, zejména od počátku 70. let). Šest ze sedmi písní
je verzemi skladeb z jejich dvou studiových desek, přičemž sedmá skladba je překvapivým coverem skladby
"Waterloo Lily" od Caravan. Pokud jde o další velká překvapení, ať už ve výběru písně nebo v aranžmá,
žádná už nejsou , ale přesto je to velmi dobře zahraný, energicky drzý progresivní rock/fusion, asi tak
intelektuální a vážný jako jakákoli hudba, se kterou byl Robert Wyatt spojen. Je také téměř zcela
instrumentální, ačkoli Wyatt občas přispívá téměř bezslovnými avantgardními vokály. Občas zní jako
pták křičící ve smrtelných křečích v "Instant Pussy"; jeho jazzový scat v "No 'Alf Measures" je pro
uši přijatelnější. | |
 Skupina: Dave MacRae - Electric Piano Phil Miller - Guitars Bill MacCormick - Bass Robert Wyatt - Drums, Vocals Hosté: |
BBC Radio 1 Live In Concert Vyšlo 1995, Windsong #WINCD063 Seznam skladeb: 01. Instant Pussy (Robert Wyatt) (5:50) 02. Lything and Gracing (Phil Miller) (4:49) 03. Marchides (Dave MacRae) (6:49) 04. Part of the Dance (Phil Miller) (6:32) 05. Brandy as in Benge (Dave McRae) (1:17) Total Time: (25:17) Recorded on July 27, 1972 at Paris Theatre, London, England Producer: Jeff Griffin |
|
"BBC Radio 1 Live In Concert" přináší progresivní rockovou legendu, kde hrají špičkové verze albových
skladeb vzhledem k extra razanci, kterou se zdá, že relace BBC téměř vždy propagují. | |
|
|
  
 
   |
|
|
|
Oficiální stránky: (nejsou) http://www.noisette.nl/matching%20mole/matching%20mole.htm https://musicianguide.com/biographies/1608002289/Robert-Wyatt.html https://web.archive.org/web/20060109100048/http://www.macgraphic.co.jp/ich/index.html |
 |
|
mbrezny@centrum.cz ...a vzkaz autorovi! |
Poslední aktualizace: 25.7.2023