     |
|
BRUFORD byla kapela sestavená a vedená britským bubeníkem Billem Brufordem (ex-Yes,ex-King Crimson).
Skupina BRUFORD je více méně sólový projekt tohoto anglického bubeníka významem přesahujícího několik
hudebních generací a více žánrů.
Bill Bruford byl původním bubeníkem artrockové skupiny Yes. Hrál na jejích prvních albech "Yes",
"Time And A Word", "The Yes Album", "Fragile" a "Close To The Edge" a opustil ji na vrcholu slávy.
Od roku 1972 do roku 1997 byl členem progressivní rockové skupiny King Crimson. Kromě těchto, zřejmě
veřejnosti nejznámějších aktivit, vystupoval od začátku 70. let s řadou skupin, např. v r. 1977 jako
koncertní bubeník na turné Genesis. Založil další progres legendu, skupinu U.K. (Bruford, John Wetton,
Eddie Jobson & Alan Holdsworth), se kterými nahrál jejich skvělé první bezejmenné album. S kamarády
z Yes se znovu sešel v projektu ABWH a podílel se i na natáčení alba "Union".Bruford se během své kariéry odklonil od progresivního rocku k jazzu, čehož dokladem jsou právě alba projektu BRUFORD i jeho další skupiny Earthworks. Kromě toho nahrával s dalšími rockery i jazzmany, např. s Patrikem Morazem alba "Music For Piano And Drums" (1983) a "Flags" (1985), s Ralphem Townerem a Eddie Gomezem "If Summer Had Its Ghosts" (1997) či Michaelem Borstlapem "Every Step A Dance, Every Word A Song" (2005) a "In Two Minds" (2008). Po hraní s Yes a King Crimson udělal bubeník Bill Bruford na konci 70. let velký krok směrem k jazz-rocku a fusion založením vlastní skupiny, jednoduše pojmenované Bruford. Představil kapelu se základní sestavou sebe sama na bicí a perkuse (včetně vibrafonu) s klávesistou Davem Stewartem (Egg, Hatfield and the North, National Health), kytaristou Allanem Holdsworthem (Soft Machine, Gong, Tony Williams) a baskytaristou. Jeff Berlin v pořadu Feels Good to Me, který zahrnoval také vystoupení zpěvačky Annette Peacock, flügelhornisty Kennyho Wheelera a kytaristy Johna Goodsalla (Brand X). 
Bill Bruford založil tuto jazz-fusion kapelu v podstatě pro své debutové sólové album
"Feels Good To Me". Nahrávalo se v Trident Studios v Londýně v roce
1977, tedy na stejném místě a ve stejném roce, ve kterém bubeník a kytarista jeho skupiny Bruford Holdsworth
nahrával debutový disk progrockové superskupiny U.K. s Johnem Wettonem a Eddiem Jobsonem. Toto první album
také představilo Annette Peacock jako hostující zpěvačku a britského jazzově laděného Kenny Wheelera na
křídlovku (flügelhorn). Následující rok album vyšlo pod Editions EG. "Feels Good To Me" bylo první sólové
album Billa Bruforda a zároveň debutová nahrávka skupiny Bruford.
To se plně ukázalo na dalším albu "Gradually Going Tornado", které bylo pozoruhodné také pro
baskytaristu Berlina, který vystoupil i jako vokalista.Živé vystoupení kapely Bruford v New York City v roce 1979 s Clarkem na kytaru se dočkalo vydání jako "The Bruford Tapes" v roce 1980. Přehlídka byla původně vysílaná pro rozhlasovou stanici WLIR. Na živém albu "The Bruford Tapes" nahradil Holdswortha kytarista John Clark (dříve Quasar). Clark zůstal a baskytarista Berlin, který poprvé zpíval vokály na třetím albu, kde se také objevila píseň "Joe Frazier", první skladba Berlina pro skupinu. 
Skupina se ale v září téhož roku rozpadla, údajně tváří v tvář tlaku vedení Editions EG, kteří byli
méně než spokojeni s finanční situací kapely. Následující rok se Bill Bruford připojil k nové inkarnaci
King Crimson s Robertem Frippem, Adrianem Belewem a Tonym Levinem.Práce bubeníka s jeho jmenovitou kapelou se znovu objevila na disku v roce 1986, nicméně zabrala lví podíl na kompilaci "Master Strokes: 1978-1985". V polovině 80. let Bill Bruford začal vést další skupinu Earthworks, která se posunula ještě více jazzovým směrem a měla premiéru s eponymním albem v roce 1987. Bruford byli aktivní na konci pulsující dekády pro fusion hudbu, přičemž velkou pozornost si získaly skupiny jako Mahavishnu Orchestra, Return to Forever a Brand X. Ačkoli Bruford pokračoval v tradici těchto kapel, soubor byl nerentabilní a v roce 1980 byl vyřazen EG Records. Kompletní krabicová sada nahrávek Bruford byla vydána vlastním labelem Winterfold Records Billa Bruforda v říjnu 2009 na dvou CD "The Winterfold Collection 1978 - 1986" a "The Summerfold Collection 1987-2008". Nevydaný materiál obsahuje kompletní show v londýnském The Venue a 18 dem pro Brufordovo zamýšlené čtvrté studiové album. Tyto skladby jsou drsné „probíhající práce“, které nebyly nikdy řádně dokončeny a nahrány, když Bruford upustilo od EG Records. CD remixy dokončil známý Jakko Jakszyk z King Crimson. |
|
|
|
Členové: Bill Bruford - Drums, Percussion, Vibraphone (1976-1980), Piano (1980) Jeff Berlin - Bass (1978-1980), Vocals (1980) Dave Stewart - Keyboards, Piano, Synthesizers (1976-1980) Allan Holdsworth - Guitars (1976-1979) Annette Peacock - Vocals (1977) John Clark - Guitars (1979-1980) |
 (celým jménem William Scott Bruford) (narozen 17. května 1949, Sevenoaks, Kent) Drums, Percussion Bill Bruford je anglický hudebník, bubeník a perkusionista. Je nejznámější jako člen kapel Yes, King Crimson, Genesis, působil také v kapele ABWH tvořenou bývalými členy Yes nebo Earthworks. Narodil se jako třetí dítě Betty a veterináře Johna Bruforda. Navštěvoval školu Tonbridge School. Bruford se ale rozhodl hrát na bicí poté, co viděl vystoupení amerických jazzových bubeníků v roce 1960 v televici BBC. Jeho sestra pak mu dal pár kartáčů jako dárek. Později, zatímco stále navštěvoval státní školu, si vzal pár lekcí od Lou Pococka z královské filharmonie. Začal hrát na bicí v jeho třinácti letech a byl zpočátku ovlivněn jazzovým bubnováním, které se později projevilo v jeho pozdější práci a jeho stylu po celou kariéru. Brufordovou nejranější skupinou byli The Breed (1966-1967), kapela ze Sevenoaks, hrající směs R&B a soulu, ale protože Bruford pobýval v internátní škole a nebyl k dispozici pro všechna vystoupení, kapela proto občas používala jiného bubeníka (a někdy oba dva). On také hrál v krátce trvající kapele The Noise (1967), s níž vystupoval v Itálii. Hrál se Savoyem Brownem (1968), což bylo jeho první profesionální angažmá - ale trvalo jen po dobu tří koncertů. Úspěch zaznamenal až počátkem 70. let minulého století během působení ve skupině YES, se kterou nahrál svých pět prvních alb, včetně LP "Yes Album", "Fragile" a "Close To The Edge". Od YES odešel v roce 1972, vrátil se pak jen krátce k nahrání alba "Union", které vyšlo v roce 1991.¨ 
Během působení u YES, i když se jednalo zdánlivě o uzce spjatou kapelu, Bruford si pamatuje celé období jako velmi horkokrevné
a hádavé, s osobními konflikty, které se stávaly až případným důvodem pro jeho odchod ze skupiny. Ty pro něj, včetně problémů
v porozumění s jinými členy, rozdíly v sociálním zázemí, a mnoho dalších otázek, které udržují skupinu ve stabilním vztahu
třenic mezi Brufordem, Chris Squirem a Jonem Andersonem. Také došlo jednou k pěstnímu souboji se Squirem po koncertě, protože
se prudce pohádali o to, kdo hrál špatně. Přes tyto osobní problémy Bruford nahrál i všechny bicí na sólové album Squirea "Fish
Out of Water" (1975). Poté, co opustil kapelu, kromě desky "Fish Out of Water" ve stejném roce Bruford nahrál i bicí na album
HQ Roye Harpera.Členům kapely nebyl cizí žádný alkohol, ale Bruford se nevzpomíná na hodně "sexu, drog a rock'n'rollu". Celá kapela holdovbala hodně alkoholu a často navštěvoval klub v Londýně s názvem Speakeasy, který patřil manažeru skupiny Roy Flynnovi. Speakeasy zůstávaly otevřeny do dvou až do tří hodin ráno, takže YES mohli hrát koncerty v Anglii v místech až stopadesát kilometrů vzdálených a vždy se vrátit zpátky do Speakeasy během dvou hodin, kde konzumovali "velké množství" whisky a koksu. 
Bruford přijal nabídku Roberta Frippa v roce 1972, aby se připojil ke King Crimson, ke kterým se chtěl připojit již nějakou
dobu. Později to přirovnal jako "jít proti Berlínské zdi do východního Německa" - Bruford uvedl, že "...v Yes, se vedla
nekonečná debata o tom, se má hrát přirozené basové F nebo Gis na varhany. U King Crimson... jsi prostě předpokládal, že to
víš." Jeho instinkt pamatovat si složité bicí party se projevil, když se učil jak hrát dlouhé bicí pasáže a kytaru
uprostřed skladby "21st Century Schizoid Man" jen tím, že poslouchal a učil se to. "Připouští, že jeho dovednosti čtení
not jsou pomalejší, než by chtěl. Naučil jsem se číst vodorovné řádky, ale ne vertikální noty." Navzdory tomu se mu
podařilo napsat mnoho skladeb v průběhu let, i když se rodily pomalu.Bruford byl více zaujat uměleckými aktivitami a rámec King Crimson v něm toto cítění prohluboval. Pochvaluje si šest měsíců, když skupina angažovala avantgardního perkusionistu Jamie Muira, který na něj měl nesmírný vliv jako hráč, otevřel mu "hudební svět, který si jen matně představoval, že existuje." Hráč na housle, violu a klávesové nástroje David Cross byl vybrán, aby zhmotnil zvuk nové kapely. Zkoušky začaly v září 1972 a po něm následovalo rozsáhlé turné po Velké Británii. Album "Larks' Tongues in Aspic" vyšlo brzy již následujícího roku a skupina strávila zbytek roku 1973 na turné po Británii, Evropě a Americe. King Crimson vydali dvě alba se čtyřčlennou sestavou (Fripp, Wetton, Bruford, Cross) "Starless and Bible Black" a dodatečně vydané živé album "USA", které zaznamenalo i některý z posledních koncertů Crosse s kapelou. Nakonec po Crossově odchodu vydali album "Red" v červenci 1974 a Fripp dva měsíce nato rozpustil King Crimson. 
Bruford strávil šest měsíců na turné s Genesis v roce 1976, ze kterých se záznamy objevily na koncertních albech Genesis
"Seconds Out" a "Three Sides Live", stejně jako v teatrálním záznamu "Genesis: In Concert". Bruford, který nacvičoval (jako
host na bicí) v bočním projektu Phil Collinse Brand X navrhl, že bude bubnovat, když bude Collins zpívat, dokud si nenajdou
stálého koncertního bubeníka (tím se stal Chester Thompson v roce 1977). Collins, velký Brufordův fanoušek již jeho raných
dnů v Genesis, jeho návrh přijal.Bill Bruford vedl svou vlastní kapelu ofd konce roku 1970, nazvanou jednoduše BRUFORD. Členové kapely byli zpočátku Dave Stewart (klávesy), Jeff Berlin (basa), Allan Holdsworth (kytara) a Bruford (bicí). První album "Feels Good to Me" (zaznamenáno jako sólový projekt) převedlo také Annette Peacock na vokály, Kennyho Wheelera na křídlovku a Johna Goodsall na rytmickou 
kytaru. Druhé album "One of a Kind" bylo zcela instrumentální, s výjimkou některých mluvených pasáží během úvodu k "Fainting
In Coils". Rovněž zaznamenal dvě koncertní alba z tohoto období. "Bruford - Rock Goes To College" je DVD vydané v roce 2006
ze stejnojmenného seriálu televize BBC a "The Bruford Tapes", sestavené z živých vystoupení na My Father's Place v Roslyn,
Long Island, 1979 (včetně jednoho vysílání na rozhlasové stanici WLIR - většinou, ale ne všechny skladby na albu jsou z tohoto
vystoupení), s "neznámým" Johnem Clarkem, který nahradil Alana Holdswortha na kytaru. Jejich poslední studiové album "Gradually
Going Tornado" v sestavě s novám basistou Berlinem, který i zpíval v některých písních. Doprovodné vokály zajistily oddané
stoupenkyně Canterburské scény, zpěvačky Barbara Gaskin a Amanda Parsons.
Po svém prvním sólovém albu se spojil s baskytaristou a zpěvákem King Crimson Johnem Wettonem v progresivní rockové skupině
U.K. Během působení v této kapele v letech 1977-1978, vydala kapela své debutové album a absolvovala jedno turné po Velké
Británii a pár zájezdů do Severní Ameriky. Poté byl propuštěn kvůli jeho nesouhlasu s rozhodnutím Wettona a klávesisty Eddie
Jobsona propustit kytaristu Allana Holdswortha, kterého si přivedl s sebou do kapely. Později se s ním spojil ve své vlastní
kapele Bruford.V roce 1983 nastoupil k jazzovému pianistovi Patricku Morazovi, který také krátce hrál v Yes po odchodu Bruforda (album "Relayer"). Dvojice vydala alba "Music for Piano and Drums" a téhož roku "Flags" (1985), po kterých následoval krátký řetěz živých vystoupení. Bruford se stal rovněž součástí nově obnovených King Crimson v roce 1981 s jinou sestavou ve složení Bruford, Robert Fripp na kytaru, Tony Levin na basu a Chapman Stick a Adrian Belew na kytary a zpěv. Natočili album "Discipline", "Beat" a "Three of A Perfect Pair" na nichž se přesouval od soupravy akustických k elektronickým bicích a používal svůj proslulý polyrhythmic styl, než se kapela opět rozpadla v roce 1984. Anderson Bruford Wakeman Howe (někdy označováni zkratkou ABWH) byla skupina tehdejších bývalých členů progressivní rockové kapely Yes. Skupina se skládala ze zpěváka Jona Andersona, bubeník Billa Bruforda, klávesisty Ricka Wakemana a kytaristy Steve Howe, Tony Levin vypomáhal na basu, protože baskytarista Chris Squire Yes byl vázan k oficiálním Yes (tehdy ve složení Chris Squire, Tony Kaye, Trevor Rabin a Alan White). Anderson Bruford Wakeman Howe nahráli jedno bezejmenné studiové album v roce 1989. Živá nahrávka z jejich následného koncertního turné vyšla v roce 1993. V sestavě King Crimson se objevil ještě jednou v roce 1994, kdy hráli jako šesti členná skupina, k sestavě z let 1980 se připojil Trey Gunn na Warr kytary a Pat Mastelotto sdílel bicí s Brufordem. Tato tzv. "double-tria" konfigurace nahrála jedno studiové album "Thrak" (1995), stejně jako experimentování s ProjeKcts, před kterými Levin a Bruford opustili kapelu. Bruford za důvod odchodu označil jeho frustraci na zkouškách, kde cítil, že nikam nevedou. 
Earthworks vznikli v prosinci 1985 a její původní line-up (který trval do roku 1993) představilal dva objevené a nadějné
britské jazzové hudebníky a skladatele, Django Bates na klávesy a tenor houkačku, a Iain Ballamy na saxofony. Kapela se
znovu objevila v roce 1990 s akustickou sestavou, zejména představujícího Tima Garlanda po dobu, než se rozešli v roce 2009
v důsledku Brufordova odchodu do důchodu. Veřejně vystupovat přestal sice v roce 2009, ale provozuje vlastní dvě nahrávací
značky a hudbu komentuje.Billovo poslední vystoupení s Double Trio inkarnací King Crimson bylo v The Mann Centre ve Filadelfii 26. srpna 1996 a 4. prosince 1997 hrál poslední čtyřnoční rezidenci ProjeKct One v Camden's Jazz Café. S druhou inkarnací jeho Earthworks skupinové nahrávání a turné a další spolupráce, zejména s Ralphem Townerem a Michielem Borstlapem, v roce 2001 založil vlastní label Summerfold poskytující domov pro jeho akustickou tvorbu, zatímco sesterský label Winterfold se soustředil na archivní elektrické/rockově orientované výlety. V roce 2009 vydal "Bill Bruford: The Autobiography. Yes, King Crimson, Earthworks and More", což se také shodovalo s jeho rozhodnutím odejít z živého hraní. V roce 2011 se Bruford zapsal na Fakultu umění a humanitních věd na Surrey University, kde v roce 2017 získal doktorát. Ve stejném roce byl spolu s dalšími členy Yes uveden do Rock and Roll Hall of Fame a vydal archivní soubor kapely Bruford "Seems Like A Lifetime Ago", která zahrnovala nové mixy stereo a prostorového zvuku pro "Feels Good To Me" a "One Of A Kind" od Jakka Jakszyka. V roce 2018 vydala University of Michigan "Press Uncharted: Creativity And The Expert Drummer", přístupnější popis výzkumu provedeného pro jeho Ph.D. a v roce 2022 vydala sadu 6CD "Making a Song and Dance", která zahrnuje celou jeho kariéru. Zde je jen stručný výčet skupin a projektů na nichž se účastnil: Yes, King Crimson, Steve Howe (sólovky), Chris Squire (sólovky), Absolute Elsewhere, Pavlov's Dog, UK, Bruford, Genesis (na turné), Duo s Patrickem Morazem, Anderson Bruford Wakeman Howe, Orchestrální projekt se Steve Howem, Earthworks, Annette Peacock, With The New Percussion Group of Amsterdam, Bruford s Ralphem Townerem a Eddie Gomezem, Bruford Levin Upper Extremities, Gordian Knot, s Timem Garlandem, s Michielem Borstlapem, s Davidem Tornem, s Kazumi Watanabe. |
Jeff Berlin(celým jménem Jeffrey Arthur Berlin) (narozen 17. ledna 1953, Queens, New York, United States) Bass Jeff Berlin je americký jazzový fusion basista. Poprvé se prosadil v 70. letech jako člen kapely Bruford vedené bubeníkem Billem Brufordem. Za svých více než 40 let hraní se stal jedním z nejinovativnějších elektrických basistů 20. a 21. století. Jeff je znám svým jedinečným tónem, technikou až ke spadnutí čelistí a vysoce pokročilými harmonickými přístupy k basům, je jednou z hlavních postav pevně etablujících elektrickou basu jako sólový nástroj, který si zaslouží své vlastní odlišné místo v moderní hudbě. Jeffovy nahrávky a výkony zahrnují stylově jazz a rock. Spolupracoval s řadou hudebníků, mezi které lze zařadit takové jako Bill Bruford, Allan Holdsworth, Larry Coryell, Pat Martino, John McLaughlin, Yes, Frank Zappa, Patrick Moraz a mnoho dalších. Dne 30. srpna 2013 se Berlín oženil s Gabrielou Sinagrovou, jazzovou zpěvačkou a vokální trenérkou z argentinského Rosaria. Berlin se narodil v Queens ve městě New York. Od 5 do 15 let studoval hru na housle, než jej inspirovalo začít hrát na basovou kytaru poté, co viděl Beatles. Navštěvoval Berklee College of Music, aby studoval hru na baskytaru. Po práci s Patrickem Morazem, Davidem Liebmanem a Patti Austin si získal širokou mezinárodní pozornost v roce 1977, kdy si jej pro své debutové album "Feels Good To Me" vybral britský hudebník Bill Bruford. V Bruford hrál až do roku 1980. Jeho spoluhráč z Brufordovy kapely Allan Holdsworth zaměstnal Berlína pro jeho sólové album "Road Games" z roku 1983 u Warner Brothers. Berlín pokračoval v nahrávání a turné v průběhu 80., 90. a 20. století. Veřejně vystupovat přestal v roce 2009, ale provozuje vlastní dvě nahrávací značky a hudbu komentuje. Jeho autobiografie "Bill Bruford: The Autobiography,"byla vydána začátkem roku 2009. Jeff se také vyznamenal jako jeden z předních učitelů basové výchovy na celém světě. 10 let vlastnil a provozoval Players School v Clearwater na Floridě. Nyní v Nashvillu od roku 2017 Jeff pokračuje ve své misi prostřednictvím Jeff Berlin Bass Education. V přímém protikladu k tomu, co se v poslední době stalo populárním, ale povrchnějším přístupem k basové výchově, používá Jeff osvědčenou metodu pedagogické hudební přípravy; tato klasická výuková metoda klade důraz na základy, jako je čtení not, porozumění tónům akordů a jejich aplikace, hra ve 12 tóninách, přibližovací tóny a walking blues. 
Jeff Berlin Music Group (JBMG), která vznikla v roce 2017, se věnuje poskytování toho nejlepšího online hudebního vzdělávání,
nahrávek v první linii a špičkové hudební produkce. Jeff Berlin Bass Mastery nabízí nejkomplexnější online basové výukové
kurzy dostupné kdekoli na internetu. Každý z 6 balíčků lekcí se pohybuje od začátečníků po pokročilé. Všechny lekce jsou
sekvenční a jsou zakořeněny v základech akademického učení využívajícího čtení ze zraku jako pilíře basového mistrovství.
Všechny balíčky lekcí obsahují PDF všech písemných cvičení a také spirálově vázané tištěné kopie A Complete Reading Course
for Beginners a Academic Walking lines.Johnův talent překračuje mnoho kategorií i mimo produkci, od inženýrství a poradenství až po výuku a vystupování jako kytarista. Jako bývalý ředitel A&R a štábní producent EMI Music Group, jedné z největších nahrávacích společností na světě (vlastník legendárních Blue Note a Manhattan Records), John úzce spolupracoval s ikonickými umělci včetně Diany Ross, Nory Jones a Roseanne Cash. Produkoval více než 100 nahrávek pro velké a nezávislé vydavatelství, stejně jako pro televizi a film. Jeho hvězdné zásluhy zahrnují téměř všechny hudební žánry, od jazzu, rocku a progresivního rocku až po operu, orchestrální a sborové nahrávky. Získal platinovou a zlatou desku jako producent Broadwayské legendy Michaela Crawforda ("Phantom of the Opera") On Eagle’s Wings na Atlantic Records. Mezi jeho nedávné produkce patří EP Joe Fraziera k 30. výročí Jeffa Berlina s kytarovou legendou Stevem Vaiem a velmi uznávaným bubeníkem Keithem Carlockem (Steely Dan). John byl výkonným producentem vydání "Eyes Wide Open" z roku 2022 světově proslulého klávesisty/kytaristy Davida Sanciouse (Springsteen, Sting, Clapton a Peter Gabriel). Jeho současná produkční práce je jako producent a inženýr vlastní sólové nahrávky ze září 2022 s názvem "Jack Songs: An All-Star Tribute To Jack Bruce". Tato nahrávka obsahuje hudebníky jako Sammy Hagar, Alex Lifeson, Geddy Lee, Eric Johnson, Gregg Bissonette, Bill Frisell, Gary Husband, Ron "Bumblefoot" Thal, Bill Sheehan a mnoho dalších. |
Dave Stewart(celým jménem David Lloyd Stewart) (také Sam Lee-Uff) (Narozen 30. prosince 1950, Waterloo, London, England) Organ, Keyboards, Piano, Synthesizers, Audio Generator Dave Stewart je vlivný britský klávesista a skladatel, který v 70. letech hrál v progresivních rockových skupinách Arzachel, Bruford, Dave Stewart & Barbara Gaskin, Egg, Hatfield And The North, Khan, National Health, The Tickle, Uriel. V roce 1981 se spojil se zpěvačkou Barbarou Gaskinovou, aby vydal sérii popových singlů a alb. Partnerství Stewart/Gaskin pokračuje dodnes. Stewart je rovněž autorem dvou knih o hudební teorii a 13 let napsal hudební sloupek pro časopis Keyboard (USA). V 80. a 90. letech komponoval a nahrával hudbu pro film, televizi a rozhlas, hodně z toho pro produkční společnost ARTV Victora Lewise-Smitha. V poslední době vytvořil smyčcové a sborové úpravy pro současné progresivní rockové kapely, jako jsou Porcupine Tree, Steven Wilson, Anathema, Opeth a Storm Corrosion. Dave Stewart se narodil v Waterloo v Londýně. Poté, co se ještě na škole připojil k místní kapele The Southsiders, začala Stewartova hudební kariéra opravdově ve věku 17 let, kdy hrál na varhany v Uriel s Montem Campbellem (basa, zpěv), Stevem Hillageem (kytara, zpěv) a Clive Brooksem (bicí). Po letním pobytu na Isle of Wight v létě 1968 Hillage opustil skupinu, aby šel na univerzitu. Uriel pokračovali jako trio, později změnili svůj název na Egg a následně nahráli dvě alba pro Decca. V roce 1969 se Hillage nakrátko vrátil ke svým bývalým spoluhráčům, aby nahráli jednorázové psychedelické album pod pseudonymem Arzachel. V roce 1972 hostoval Stewart v Hillageově nové kapele Khan na jejich prvním albu. Po rozpadu Egg v roce 1973 se Stewart připojil k Hatfield And The North, kterou skladatel Jonathan Coe popsal jako "pravděpodobně nejoblíbenější ze všech canterburských kapel". Coeův román The Rotters 'Club získal ostatně název podle druhého alba této kapely. Hatfield And The North se rozpadli v roce 1975 a poté, co hostoval s Gong vedených Stevem Hillagem na několika francouzských koncertech, Stewart založil kapelu National Health s kolegou klávesistou Alanem Gowenem a bývalým členem Hatfield And The North kytaristou Philem Millerem. Najít stálého bubeníka se ukázalo jako obtížné, Bill Bruford sice hrál se skupinou několik měsíců a nakonec jej nahradil Pip Pyle, čímž se znovu spojili tři bývalí hudebníci z Hatfield And The North. Stewart následně hostoval na debutovém sólovém albu Billa Bruforda "Feels Good To Me" (1977), než se stal členem jeho kapely Bruford. 
Poté, co nahrála tři alba a odehrála dvě úspěšná turné po USA, skupina Bruford skončila v roce 1980. Stewart okamžitě
zformoval Rapid Eye Movement se svými přáteli Pipem Pyleem (bicí), Rickem Biddulphem, který byl technikem a zvukařem
u Hatfield And The North a National Health, na basu a Jakko Jakszyk (kytara a zpěv). Britská Rapid Eye Movement byla
koncipována především jako koncertní kapela a nikdy nenahrála album, i když nekvalitní pásky jejich živých koncertů
ve Francii kolují. Jakko vzpomíná na kapelu jako na "mnohem drsnější než National Health, velmi strukturovanou, ale
fungující velmi anarchicky".
V roce 1981 Stewart změnil hudební směr a začal experimentovat s popovými aranžmá a skládáním písní. Jeho první sólová
deska, těžké elektronické přepracování soulové klasiky od Jimmyho Ruffina z Motown "What Becomes Of The Brokenhearted",
s hostujícími vokály zakladatele a zpěváka The Zombies Colina Blunstoneho, dosáhlo na #13. místo britského žebříčku singlů.
Po této odezvě se Stewart spojil s kamarádkou a bývalou zpěvačkou hostující na deskách Hatfield And The North Barbarou
Gaskin, aby nahrála verzi žalozpěvu tenagerů z 60. let "It’s My Party". Singl vyšel na podzim roku 1981 a dotáhl to na
čísla #1 v Británii a Německu a ovládl britské žebříčky po dobu čtyř týdnů. Stewart a Gaskin od té doby spolupracovali
a vydali sedm alb. Duo příležitostně hraje živá vystoupení obohacená o Andyho Reynoldse (1990-2009) nebo Berena Matthewse
(2018 a dále) na kytaru. Vystupovala v Tokiu (září 2001) a Londýně (srpen 2018) jako kvartet s Gavinem Harrisonem na bicí.
Mezi vedlejší projekty klávesisty patřil i reunion National Health v roce 1981, jehož cílem bylo vytvořit pamětní album pro klávesistu Alana Gowena, které přineslo hit "Hole in My Shoe" a "Neil's Heavy Concept Album" pro komika Nigela Planera (je dobře znám svou hippie postavou The Young Ones). Rovněž produkoval první album elektro-jazzového outfitu Billa Bruforda Earthworks. Stewart také skládal TV hudbu, v polovině 80. let napsal nové titulní téma pro oprášenou TV show BBC Television AOR The Old Grey Whistle Test a později napsal, produkoval a nahrál většinu soundtracku k televiznímu dramatickému seriálu Lost Belongings, odehrávajícího se v Severním Irsku. Od 90. let psal hudbu pro TV programy britské produkční společnosti Associated Rediffusion, mezi něž patří série Channel 4 "Inside Victor Lewis-Smith" (1995), "Ads Infinitum" (BBC2, 1999) a dokument z roku 2003 o BBC Radiophonic Workshop "Alchemists of Sound". V posledních letech napsal smyčcové a sborové úpravy pro řadu kapel včetně Anathema, Porcupine Tree a Steven Wilson. |
 (Narozen 6. srpna 1946, Bradsford, Yorkshire, Leeds, Great Britain, zemřel 15. dubna 2017, Vista, Kalifornie, USA) Guitars Allan Holdsworth se narodil v Bradsfordu v Yorkshire blízko Leedsu. K hudbě ho přivedli rodiče, zejména pak otec Sam Holdsworth, amatérský klavírista a fanoušek jazzové muziky. Pod dojmem poslechu otcových desek zatoužil malý Allan hrát na saxofon. "Saxofon byl pěkně drahý a rodina si to prostě dovolit nemohla. A tak jsem místo něj dostal kytaru. Od strýce. Bylo mi asi 15 nebo 16 let". Allan se vlastně na kytaru učit nijak zvlášť nechtěl. Jeho tehdejší vášní byla cyklistika a kytaru bral spíše jako náplast na svůj sen stát se jazzovým saxofonistou. Ale potom začal poslouchat trochu jiné desky a dostal se do místní skupiny, která hrála skiffle. Po prvních pokusech s místními kapelami, kde hrál i na housle, začal hrát se skupinou Igginbottom, se kterou roku 1969 natočil svou první nahrávku. Se saxofonistou Rayem Warleighem rozjel také pár vystoupení, ale první důležitý zlom přišel v okamžiku, kdy se přestěhoval do Londýna a vstoupil k Nucleus, což byla skupina trumpetisty Iana Carra, která svůj repertoár postavila na fúzi jazzu a rocku. Holdsworth zde nastoupil na post, na kterém před ním byli Bernie Holland a zejména Chris Spedding. Svého úkolu se ale zhostil dobře, což je znát na původním vydání LP Belladonna. Po Londýně se v kuloárech začalo mluvit o mladém talentu, ale tyto řeči nabyly na síle teprve poté, co se Allan stal členem prestižního rockového sdružení Tempest. Tuto kapelu, která se na prvním albu prokázala svým hardrockovým cítěním, tvořili vedle Allana už samé známé osobnosti, což nejvíce napovídá o vzrůstajícím věhlasu tohoto kytaristy: fenomenální Mark Clarke (bg) a Jon Hiseman (dr) (oba z Colosseum) a zpěvák Paul Williams (od Juicy Lucy). Hiseman se ale nevzdával svého snu obnovit Colosseum (po další desce s jiným kytaristou se mu to nakonec podařilo) a o Holdswortha se začalo zajímat stále více lidí, takže zákonitě došlo k jejich odloučení. Výrazný skok v Allanově kariéře znamenalo setkání s Tonym Williamsem, výrazným bubeníkem Milese Davise. Ten po prvních nahrávkách dal dohromady velmi silnou skupinu, v podstatě superskupinu první generace jazz rocku, kterou vedle něj tvořil John McLaughlin, legendární Jack Bruce (bg) a Larry Young (key). Po několika personálních přesunech to byl právě devětadvacetiletý Holdsworth, který se ujal McLaughlinova postu, a nutno říci, že velmi dobře. Výsledná alba (již pod hlavičkou New Lifetime) jsou rockovější a Allana proslavila natolik, že nyní mu v další cestě prakticky už nic nebránilo. 
Ještě slavnější kapelou, která se stala jeho další zastávkou, byli Soft Machine, původně progresívní skupina se silným experimentátorským
podtextem, která se postupně dostala k jazz rocku. Allan ale tehdy chytil takové tempo, že vedle stále se rozšiřující studiové činnosti
v rámci jeho hostování a vlastní koncertní činnosti Soft Machine začal pomýšlet i na sólovou dráhu. Výsledkem bylo LP Velvet Darkness,
které svou fúzí přímo předznamenávalo, jakou cestou se budou ubírat další nahrávky. Na ty si ale jeho pomalu se rozšiřující fanouškovská
základna musela dost dlouho počkat (až do roku 1983), protože v následujících letech neměl Allan (aspoň podle svých slov) ani jeden den
oddychu. Není divu.Po odchodu od Soft Machine se stal členem původně avantgardní, v době příchodu Allana již k jazz rocku silně inklinující, skupiny Gong, se kterou natočil několik zajímavých alb. V této době se skupina jmenuje vlastně Pierre Moerlen's Gong. Během své činnosti s tímto sdružením (často přerušujícím svou činnost) rozjel Holdsworth spolupráci s fenomenálním houslistou Jean-Luc Pontym a stal se členem sólového projektu Billa Bruforda, jednoho z nejtechničtějších světových bubeníků. Spolu s nimi tam byli i Dave Stewart (key), Jeff Berlin (bg) a Annette Peacock (voc). Nahrávky s touto sestavou považuji za jedny z Holdswortových nejlepších počinů, ne-li vůbec nejlepších. Výborná souhra, kompaktnost projevu, žádná vypočítavá přetechnizovanost a těžkopádnost, alba se poslouchají velmi lehce. Ač se to zdá prakticky nemožné, v této době začal Allan spolupracovat i s další superskupinou, britskými U. K., kde se sešel opět s Billem Brufordem, Johnem Wettonem (bg, voc) a multiinstrumentalistou Eddiem Jobsonem (key, housle, známý ze svého působení u Jethro Tull, Roxy Music, Zinc, hrál také s Curved Air). Stejnojmenné debutové album skupiny je dodnes velmi ceněné, spolu s další Holdswortovou iniciativou, skupinou I. O. U., ho považuji za jeden z vrcholů jeho kytarového feelingu. 
Po řadě dalších spolupracích a členství v kapelách (užší bylo např. spojení s Gordonem Beckem) rozjel Allan prakticky již svůj sólový
projekt, I.O.U., ve kterém se sešel s některými ze svých budoucích dlouholetých spolupracovníků, Paulem Williamsem (voc), Paulem Carmichaelem
(bass) a Garym Husbandem (drums). Výsledné LP bylo velmi dobře přijato a Holdsworth si vzpomněl na svůj sen zkusit vydávat alba pod svým jménem.
Na realizaci projektu si vybral Williamse a Jacka Bruceho na zpěvy, Chada Wackermana na bicí (další z jeho dlouhodobých kolegů) a Jeffa Berlina
(bass). Deska může skvěle posloužit jako čítanková ukázka souhry kvarteta, nemluvě o dalším LP, které v podstatě etablovalo jeho sólové snahy.
Metal Fatigue je ideálním albem pro všechny, kdo chtějí poznat Allanovu kytaru. I ostatní členové týmu, Williams a Paul Korda (voc), Jimmy Johnson
a Gary Willis (bg), Mac Hine a Gary Husband (drums) a Alan Pasqua (keyboards), se nedali zahanbit a vzniklou velice dravou a energickou desku
můžeme právem řadit do zlatého fondu kytarové hudby. Zvláštní je, že Allan sám tímto albem opovrhuje... "Vůbec neposlouchám své starší nahrávky.
Připadá mi to z mého současného pohledu hrozně primitivní. Žiju pro to, co dělám teď. Možná, že jsem příliš sebekritický, ale je to můj způsob
uvažování". [Zdroj: Muzikus 2003/11]
Osobní stránky: www.therealallanholdsworth.com |
 (rodným jménem Annette Coleman) (narozena 8. ledna 1941, Brooklyn, New York City, United States) Vocals, Synthesizer, Keyboards Annette Peacock je americká avantgardní a jazzová zpěvačka, hudebnice, textařka, skladatelka, aranžérka a producentka. Je průkopnicí elektronické hudby, která na konci 60. let spojila svůj hlas s jedním z prvních syntezátorů Moog. Annette je hlavně známa z působení v kapele Bruford a později v projektu Bley-Peacock Synthesizer Show. Obecně je oceňována pro své dobrodružné psaní písní a pro svou průkopnickou práci s ranými syntezátory a zpracováním vokálů, hudební kritici si často rychle všimnou, že navzdory nedávné pozornosti a několika novým nahrávkám zůstává její práce pozoruhodně nedoceněná. Její první profesní sdružení bylo s avantgardním jazzovým saxofonistou Albertem Aylerem, zatímco byla vdaná za Garyho Peacocka, s nímž v 60. letech procestovala Evropu. Poté začala také psát materiál speciálně pro avantgardního pianistu Paula Bleyho a jeho trio. Bley zůstal po celá desetiletí jedním z jejích nejoddanějších tlumočníků. Její skladby se objevily na Bleyově albu "Ballads" a ovlivnily styl ECM Records. Práce Annette Peacock jako zpěvačky, klavíristky a skladatelky je strohá, tajemná, lakonická, minimalistická a neúprosně individuální. Její suchý projev a záliba ve strohých, okleštěných hudebních "prostředích" z ní udělaly něco jako kultovní postavu a ikonu avantgardy. V letech 1961-1962 byla první účastnicí experimentů s psychedelickou kulturou Dr. Timothyho Learyho a dlouholetá přívrženkyně Zen Macrobiotics. Peacock vydává alba od roku 1968. Její kariéra však byla poznamenána poměrně dlouhými obdobími mlčení, což částečně vysvětluje její relativní nejasnost. 
Annette se narodila v Brooklynu, New York, ale její rodina se brzy přestěhovala do Kalifornie. Na klavír začala hrát ve
čtyřech letech, možná ji inspirovala její matka, která byla violoncellistkou v The LA Philharmonic Orchestra a v San Diegu.
Hudbu začala Annette skládat, když jí byly čtyři roky. Protože doma bylo už tolik muziky, Coleman neabsolvovala žádné
školení, kromě krátkého období formálního studia na Juilliard School na počátku 70. let, vše se učila zcela jako samouk.
Kromě hudby se Annette věnovala herectví, a to natolik, že hudba se stává druhou volbou. Těsně před podpisem divadelní
smlouvy se ale rozhodla pro hudbu: "V mém životě se toho děje příliš mnoho na to, abych hrála role jiných lidí",
konstatovala. Vyrůstala v Kalifornii, v roce 1960 se přestěhovala do New Yorku. Brzy začala psát idiomem, který nazývá
"skladba volné formy", která zdůrazňuje využití prostoru v kontrastu s rušnými, kakofonními tendencemi free jazzu. Během
tohoto období potkala a provdala se v devatenácti letech za svého prvního manžela, jazzového kontrabasového virtuóza Garyho
Peacocka. Gary Peacock pak hrál s Albertem Aylerem, který se snaží ve skupině s Paulem Bleyem a Sunny Murrayem vysvobodit
jazz ze svěrací kazajky. Annette Peacock to ladí jejím uším a nyní už věděla, že její výběr hudby byl správný. Ale stalo
se i více, Annette se také zamilovala do Bleyho. Zatímco byla stále vdaná za Peacocka, má dítě s Bleyem. Později se rozvedli,
ale ponechala si příjmení svého prvního manžela.Na začátku 60. let Peacock (Annette) studovala jako studentka Michio Kushi, krásné umění zenové makrobiotiky, kterou nadále prosazuje, ale brzy se dostala do kontaktu s LSD prostřednictvím výletního guru Timothy Learyho a Ram Das v Millbrooku, často ji pak bylo možno nalézt v jeho Milbrookském psychedelickém centru. V tomto prostředí si vyslechla LP "Switched On Bach" od Waltera (později Wendy) Carlose a znovu byla uchvácena. Přesvědčila partnera Bleyho o možnostech pekelného stroje a společně se vydali za Robertem Moogem, vynálezcem syntezátoru Moog. Annette se okouzlujícím způsobem podaří přesvědčit Mooga, aby dal dvojici prototyp syntezátoru Moog! Bez pokynů se Peacock pustila do práce a o šest měsíců později ukázala, co se naučila během koncertu. Když její otec zemřel, nechal jí dost peněz na uspořádání řady koncertů v The Philharmonic Hall. Kromě generování zvuků používá Peacock také syntezátor jako zkreslovač pro svůj hlas a to je nové. Během show se promítali snímky zařízení a další položky. Kritici jsou plní chvály: "Peacock je prvním člověkem, který použila syntezátor jako měnič hlasu (vocoder ještě nebyl vynalezen), a byla také jako první, kdo "mluvila" (rap přišel až o mnoho let později). Po tomto koncertu následovaly další, včetně těch v renomované Town Hall a Avery Fisher Hall. S Bleyem s projektem The Bley-Peacock Synthesizer Show natočila tři alba "Improvisie", "Dual Unity" a "Revenge". Je to druh hudby připomínající jazz rock, doplněný syntezátory a opatřený vokály, většinou zkreslenými. Mohla udělat sólovou desku pro RCA Records, která hledala hip hudebníky. Shodou okolností byli pod labelem podepsáni i David Bowie a Lou Reed, ale když si Bowie přišel do studia poslechnout její práci, oba je ze studia vyhodila, nejraději pracuje sama. Nicméně, Bowie slyšel dost a později požádal o výlisek "I'm the One". Přemluví svého manažera DeFriese, aby vzal Peacock pod svá křídla. Udělal to, zaplatil všechny účty, ale nic nezařídil, protože byl příliš zaneprázdněn Danou Gillespie, která poskakovala nahá u jeho domu a kterou by mnohem raději pozvedl na "rockovou holku". Peacock, i když často vystupovala polooblečená, tomu nemohla konkurovat. Pak se Bowie zeptal, jestli bude Peacock zpívat v jeho kapele, ale ani to se jí moc nelíbilo. Nakonec, v očekávání nějakého vágně slíbeného povýšení, šla studovat na Julliard School of Music a poprvé se jí tak dostalo opravdových hudebních lekcí. Mezitím se její sólová deska těšila velké pozornosti. Její hudba se neomezuje na jeden žánr a sahá od téměř free jazzu po vyloženě rock. Hudební časopis Wire zařadil LP mezi 100 nejlepších alb "Albums who shook the World". Hudební časopis Mojo dal albu čtyři hvězdičky a napsal: "LP zní daleko před svou dobou, po Milesově primální psycho-funkové terapii...". Record Collector přidal ještě jednu hvězdu: "Mistrovské dílo bolestně nádherné balady o lásce ve vesmírném věku a nabité nervy vytahující duši". 
Aby zlomila DeFriesův pasivní postoj, Peacock vycestovala do Anglie, ale mělo to malý účinek. Zůstala v Anglii, našla
si dům na venkově v Surrey a čekala tam, dokud nezazvoní telefon. Občas to zafungovalo, až jednou zavolal Bruford a
ptal se, jestli chce zpívat na jeho prvním sólovém albu. V roce 1978 nazpívala tři písně na "Feels Good To Me", menší
klasiku od bubeníka progresivního rocku Billa Bruforda. Její píseň "My Mama Never Taught Me How to Cook" se objevuje
na soundtracku k filmu Kevina Smithe z roku 1997 "Chasing Amy". A ukázka z Peacockovy písně "Survival" se objevila v
"Tell 'Em Yu Madd" od Militant the Madd Rapper s Bustou Rhymes. Nejpozoruhodnější je, že David Bowie během let projevil
zájem o práci Peacock. Na svém albu "Hours" z roku 1999 se rocková legenda poměrně explicitně odkazuje na Peacockovu
píseň "I'm The One". Po Brufordovi se přihlásil Brian Eno, ale ta spolupráce byla víceméně narušena berlínskou spoluprací
Ena s Bowiem.
Kvůli různým nadšeným příběhům v anglickém hudebním tisku se o Peacock začalo zajímat malé vydavatelství Aura Records
a požádalo ji, aby natočila desku. Je konec 70. let, vládne punk, ale také všemožné experimentální věci jsou publikem
dychtivě přijímány. Takže nyní bylo možné všechno a Aura toho chtěla využít. "X Dreams" bylo druhé sólové album Peacock.
Je to energická deska, více rocková než jazzová a opět prodchnutá jejím osobitým hlasem. Polovina desky už byla natočena
kolem session s Brufordem. "Staré" písně byly záměrně umístěny na stranu jedna, novější na stranu dvě. Hudební tisk je
nesmírně nadšený, množí se přirovnání od Peggy Lee k Nico, ale publikum téměř nereaguje, hudba je pro netrénované ucho
příliš zvláštní.I přes slabé prodeje Aura doufá, že další album bude lepší. Peacock vstupuje do studia s novou tvorbou v doprovodu Bruforda, Jeffa Becka, Davea Stewarta a Alana Holdswortha. Zvučná jména, ale nakonec z toho byla sestava s Maxem Middletonem, Robertem Ahwaiem, Richardem Baileym, Johnem Mackenziem a Daryl Lee Que. Obecně řečeno, je to Beckova doprovodná kapela. Co se mezitím stalo, není jasné. Možná si Aura myslela, že pánové jsou příliš drazí? Rok po "X Dreams" vyšlo "The Perfect Release" (1979). Další krásné album, vyváženější než "X Dreams", po neúspěchu "X Dreams" i více tržně orientované, tudíž trochu moc jemné nebo až moc uhlazené? Nicméně recenze byly nadšené: "Inteligentní, smyslné album pro inteligentní, smyslné lidi". Neplánované živé album zastavené soudním příkazem znamenalo pro Peacock konec spolupráce s Aura. Poté založila vlastní label pod dobře zvoleným názvem Ironic Records. Během let vydala LP, která jsou zcela stylová, sotva dostupná nebo dokonce známá nebo dokonce vydaná v naprosté tichosti jako "Sky Skating" (1982), "Been In The Streets Too Long" (1983), "I Have No Feelings" (1986), "Abstract-Contact" (1988) a "31:31" (2005, limitovaná edice). Krásné písně, spousta klavíru a zpěvu, různé styly a vždy nečekané zvraty. Stejně jako ostatní její práce, většinou nepochopené a nedoceněné. Přesto její práce skončila na deskách dalších umělců jako David Bowie, Busta Rhymes, J-Live, Brian Eno, Pat Metheny, Al Kooper a Mick Ronson. Vůbec to nepomohlo. 
Navzdory svému rozhodně neortodoxnímu profilu má Peacock několik zajímavých bodů kontaktu s mainstreamovou
kulturou. Během 70. a 80. let spolupracovala s Karlheinzem Stockhausenem, Allanem Holdsworthem, Evanem Parkerem,
Brianem Enem, Billem Brufordem, Mikem Garsonem a Mickem Ronsonem, než se přestěhovala zpět do USA.V roce 1997 vydala klavíristka Marilyn Crispell 2CD jako poctu Peacockovým skladbám "Nothing Ever Was, Anyway" vydané na prestižním ECM Recordss s hudebníky Gary Peacock (ano, ten) a Paul Motian. Peacock zpívá jen v jedné písni, takže důraz je kladen na klavír a skladby, které jsou tak ještě silnější. Manfred Eicher z ECM také v Peacockově hudbě něco viděl, a proto jí je o tři roky později dovoleno vydat na jeho labelu vlastní desku "An Acrobat's Heart". Peacockovo jednopísňové hostování na albu od Crispell ukončilo 12-letou nahrávací pauzu, její zatím nejdelší. Ale její oficiální návrat do studia přišel opravdu až v roce 2000 s vlastním "An Acrobat's Heart", také u ECM, jejíž skládání a aranžování trvalo dva roky. Ačkoli se mnoho jejích skladeb v průběhu let objevilo na ECM titulech Paula Bleyho, Peacock nikdy předtím sama nenahrávala pro německý label. Překvapení bylo především v sestavě, kde kromě zpěvu Peacock a jejího klavíru využívá pouze smyčcové kvarteto Het Cikada (Krekel, pl). Navzdory téměř tichým písním je to skutečná deska Peacock: náladová, svérázná a jedinečná. To okamžitě shrnuje její styl "Vím jen o dvou skutečných primitivech v rocku, to je Beefheart a já!". Dvě ztracené duše, nepochopené ve světě se špatnýma ušima. |
John Clark(Narozen ***) Guitars John Clark je britský hudebník a kytarista. Je nejznámější jako člen kapely Bruford, kde nahradil Alana Holdswortha, poté spolupracoval s Cliff Richardem při nahrávání desek a živém vystupování. John Clark je úžasný kytarista, který převzal pozici Alana Holdswortha v Brufordu poté, co Alan odešel. Jeho hra je neuvěřitelná a drží se i na dalších Bruford albech "One Of A Kind" a "Gradually Going Tornado". Je to opravdu neuvěřitelný hráč, který se dokázal vyrovnat Holdsworthovu stylu. 
John Clark se po ukončebí aktivity Bruford od počátku 80. let stal součástí doprovodné kapely Cliffa Richardse,
práce, kterou zastával od roku 1981 do současnosti. John: "Ačkoli jsem byl kytarovým twangerem už dlouhou
dobu, elektrika byla vždy moje věc: akustika mi nikdy nějak "nepřepnula" vypínač. Tedy dokud jsem neměl tento
poněkud pozdní kreativní chvat. Když jsem v minulosti dělal session s akustikou, stydím se říct, že jsem si
nikdy nevšímal výběru nebo umístění mikrofonu. Teď bych si to přál! Na turné s Cliffem je vždy třeba hrát
akusticky, ale na jevišti je to vždycky DI'd a mikrofony do toho nejdou. Navíc jsem až doteď nikdy nebyl
zpěvák, takže celkově potřebuji pořádné roztřídění!"
S Cliffem Richardem se podílel už na jeho prvním albu "Small Corners" z roku 1977. Jeho poslední album s
Cliffem je živá nahrávka z roku 2015 a jmenuje se "75 at 75". Z pochopitelných důvodů bylo jeho hraní s
Cliffem zcela odlišné od jeho práce v Bruford. Jednu dobu hrával i v cover bandu s bubeníkem Markem
Brzezickim. To bylo dlouho předtím, než se jeden z nich "proslavil".V poslední době mu jeho ve Wiltshire poskytuje poměrně malou, ale docela funkční místnost, ve které může nahrávat, a produkovat hudbu. Už udělal několik nahrávek, jak zpívá a hraje na kytaru do sestav s jedním i dvěma mikrofony, a přestože tyto nahrávky mají opravdu příjemnou atmosféru "ranných nahrávek", chtěl prozkoumat způsoby získat modernější zvuk. |
|
|
|
Studiové desky: 1980 Gradually Going Tornado 1979 One Of A Kind 1978 Feels Good to Me |
Ostatní nahrávky: 2009 Rock Goes To College (komp.) 2009 Kansas Bells (bootleg) 1979 The Bruford Tapes (live) |
|
Skupina: Jeff Berlin - Bass, Lead Vocals Bill Bruford - Drums, Cymbal John Clark - Guitar Dave Stewart - Keyboards Hosté: |
Gradually Going TornadoVyšlo 1980, E.G. Records, EGLP 104 (UK) CD 1990, EG, EGCD 44 (US) CD 2005, Winterfold, BBWF005CD (UK) remastered: John Burns with +bonus track Seznam skladeb: 01. Age Of Information (4:41) 02. Gothic 17 (5:07) 03. Joe Frazier (4:41) 04. Q.E.D. (7:46) 05. The Sliding Floor (4:58) 06. Palewell Park (3:57) 07. Plans For J.D. (3:50) 08. Land's End (10:20) Total Time (45:24) Bonus track on 2005 Winterfold remaster: 09. 5G (Live) (7:23) Bonus track recorded at Louie's Rock City, Falls Church, VA, USA, 9.7.1979 Producer: Bill Bruford, Ron Malo Engineer [First]: Ron Malo, Martin Moss Tape Op: Peter Buhlmann Art Direction [Sleeve], Design: Paul Neagu |
 Skupina: Bill Bruford - Drums, Percussion Allan Holdsworth - Guitars Dave Stewart - Keyboards Jeff Berlin - Bass, Vocals Hosté: Eddie Jobson - Violin (08) Anthea Norman Taylor - Voice of Alice (05) Sam Alder - Narrator (05) John Clark - Electric Guitar (11) |
One Of A Kind Vyšlo 1979, E.G. Records, 2302 091/Polydor, 2302 091 (Germany) 1979, Polydor, POLD 5020/EG, POLD 5020 (UK) Seznam skladeb: 01. Hell's Bells (Alan Gowen/Dave Stewart) (3:33) 02. One Of A Kind, Pt. 1 (Bill Bruford) (2:20) 03. One Of A Kind, Pt. 2 (Bill Bruford/Dave Stewart) (4:04) 04. Travels With Myself - And Someone Else (Bill Bruford) (6:13) 05. Fainting In Coils (Bill Bruford) (6:33) 06. Five G (Jeff Berlin/Bill Bruford/Dave Stewart) (4:46) 07. The Abingdon Chasp (Allan Holdsworth) (4:54) 08. Forever Until Sunday (Bill Bruford) (5:51) 09. The Sahara Of Snow, Pt. 1 (Bill Bruford) (5:18) 10. The Sahara Of Snow, Pt. 2 (Bill Bruford/Eddie Jobson) (3:24) Total Time: (46:28) 2005 bonus cut: 11. Manacles (live 1979) (Bruford, Stewart) (7:25) Recorded on January, 1979 - February, 1979 at Trident Studios, Soho, London, England Producer: Bill Bruford Engineer, Production Assistant: Stephen W. Tayler Mastered: Steve Angel Tape Op [Tape Operator]: Simon Hilliard Art Direction, Design: Alwyn Clayden (Art & Design) Photography: John Shaw, Sheila Rock |
|
Skupina: Bill Bruford - Drums, Percussion Allan Holdsworth - Electric Guitars Dave Stewart - Keyboards Jeff Berlin - Bass Hosté: Kenny Wheeler - Flugelhorn (03,07,09) Annette Peacock - Lead Vocals (02,03,10) John Goodsall - Rhythm Guitar (06) |
Feels Good to Me Vyšlo 5. ledna 1978, Polydor, 2302-075 (UK) CD 1982, EG, EGCD33 (US) CD 2005, Winterfold, BBWF003CD (UK) remastered: John Burns +1 bonus track Seznam skladeb: 01. Beelzebub (Bill Bruford) (3:16) 02. Back To The Beginning (Bruford) (7:09) 03. Seems Like A Lifetime Ago (Part One) (Bruford) (2:30) 04. Seems Like A Lifetime Ago (Part Two) (Bruford) (4:25) 05. Sample And Hold (Bruford, Dave Stewart) (5:12) 06. Feels Good To Me (Bruford) (3:49) 07. Either End Of August (Bruford) (5:27) 08. If You Can't Stand The Heat... (Bruford, Stewart) (3:20) 09. Springtime In Siberia (Bruford, Stewart) (2:43) 10. Adios A La Pasada (Goodbye To The Past) (Bruford, Annette Peacock) (7:55) 2005 remaster bonus track: 11. Joe Frazier (live) (Jeff Berlin) (4:39) Total Time: (46:58) Recorded on August 1977 at Trident Studios, London Bonus track recorded Live at the Park West, Chicago, USA (27.7.79) Produced: Robin Lumley & Bill Bruford Tape operators: John Brand, Colin Green, Stephen Short Engineer: Stephen W Tayler Equipment technicians: Peter Revill, Mick Rossi Technician [Polymoog Consultant]: Val Joseph Tape Op: Colin Green, John Brand, Steve Short Design [Sleeve Design]: Cream Group Photography [Inner Sleeve]: Jacquie Deegan, Dick Wallis Photography [Sleeve]: Gered Mankowitz Sleeve Notes: Richard Williams |
 Skupina: Jeff Berlin - Bass Bill Bruford - Drums, Percussion Allan Holdsworth - Guitars Dave Stewart - Keyboards Annette Peacock - Vocals Hosté: |
Rock Goes To College CD/DVD, vyšlo 2009, Winterfold, BBWF008DVD/Voiceprint, BBWF008DVD (UK) Seznam skladeb: 01. The Sahara Of Snow (Part One) () 02. The Sahara Of Snow (Part Two) () 03. Forever Until Sunday () 04. Back To The Beginning () 05. Sample And Hold () 06. Beelzebub () 07. Adios A La Pasada (Goodbye To The Past) () 08. 5G () Total Time: (00:00) Producer: Bill Bruford Directed: Tom Corcoran Artwork, Layout: Jonathan Price Liner Notes: Bill Bruford |
 Skupina: Jeff Berlin - Bass Guitar Bill Bruford - Drums John Clark - Guitars Dave Stewart - Keyboards Hosté: |
Kansas Bells Vyšlo 2009, Highland Project, HLP-035A/B (Japan) Seznam skladeb: 01. Hell's Bells () 02. Joe Frazier () 03. Band Introductions () 04. Land's End () 05. The Sliding Floor () 06. Sample And Hold () 07. Fainting In Coils () 08. Back To The Beginning () 09. 1Parallel Park () 10. 2Plans For J.D. () 11. Age Of Information () 12. 5G () 13. Beelzebub () Total Time: (00:00) Live soundboard recording on 11 July 1980 at Uptown Theater, Kansas City, Missouri, USA |
 Skupina: Bill Bruford - Drums, Percussions Dave Stewart - Electric Piano, Synthesizer, Electronics Jeff Berlin - Bass Guitar, Vocal (10) John Clark - Electric Guitar Hosté: |
The Bruford Tapes Vyšlo 1. května 2019, E.G. Records Seznam skladeb: 01. Hell's Bells (Alan Gowen, Dave Stewart) (4:02) 02. Sample And Hold (Bruford, Stewart) (6:18) 03. Fainting In Coils | Back to the Beginning | Fainting in Coils (Bruford) (6:34) 04. Travels With Myself - And Someone Else (Bruford) (4:37) 05. Beelzebub (Bruford) (3:28) 06. The Sahara Of Snow - Part One (Bruford) (4:46) 07. The Sahara Of Snow - Part Two (Bruford, Eddie Jobson) (3:07) 08. One Of A Kind - Part Two (Bruford, Stewart) (8:06) 09. 5G (Berlin, Bruford, Stewart) (2:39) Total Time: (43:37) 2005 CD bonus cut 10. The Age of Information (Bruford, Stewart) Recorded live on 12 July 1979 in Roslyn, New York State Producer: Michael Billeter |
|
|
  Line-up album: Allan Holdsworth, Annette Peacock, Bill Bruford, Dave Stewart, Jeff Berlin    Bruford - L-R: Jeff Berlin, Dave, Bill, Allan   |
|
|
|
Oficiální stránky: https://billbruford.com/ https://underthelemontree.nl/html/annettepeacock.html |
 |
|
mbrezny@centrum.cz ...a vzkaz autorovi! |
Poslední aktualizace 25.1.2024