     |
|
Oldfield se narodil 15. května 1953 v Battle Hospital v Readingu, v hrabství Berkshire mezi Londýnem a Oxfordem, Raymondu Henrymu Oldfieldovi (1923-2016), anglickému praktickému lékaři, a Maureen (rozené Liston), irské zdravotní sestře. Jeho matka, původem z městečka Charleville, hrabství Cork, Irsko, emigrovala do Anglie, aby se stala ošetřovatelkou. Má dva starší sourozence, sestru Sally a bratra Terence, také úspěšné hudebníky, kteří již vydali několik sólových alb a kteří se podíleli na některých albech svého mladšího bratra. Když bylo Oldfieldovi sedm let, jeho matka porodila mladšího bratra Davida, který měl Downův syndrom a zemřel ještě v dětství. Jeho matce byly předepsány barbituráty, na kterých se stala závislá. Měla problémy s duševním zdravím a většinu svého života strávila v ústavech pro duševně choré. V Readingu strávil celé své dětství, nejprve v Monks Way, v dvojdomku, poté po roce 1956 v pavilonu na Western Elms Avenue v bohaté čtvrti nedaleko centra města. Mike Oldfield navštěvoval Highlands Junior School, St. Edward's Preparatory School, která se stále se nachází na Tilehurst Road) a nyní již zaniklou školu Presentation College (Bath Road), obě v Readingu. V roce 1966, když mu bylo třináct let, rodina Oldfieldových se přestěhovala na východ od Londýna, na Redden Court Road ve městě Harold Wood (Essex). Oldfield navštěvoval Hornchurch Grammar School, kde poté, co projevil hudební talent, získal jednu kvalifikaci GCE v angličtině. 
Rané hudební začátky (do roku 1970)Oldfieldova hudební kariéra začala poměrně brzo v teenagerovském věku. Když Mikovi bylo sedm, viděl v televizi hrát skvělého kytaristu Berta Weenona a jeho hudba jej zaujala natolik, že začal svého otce přemlouvat, aby mu koupil 6-strunný akustický nástroj. Na kytaru začal hrát v deseti letech, neboť otec snadno podlehl a k nové kytaře jej také naučil pár jednoduchých akordů, protože trochu hrával na kytaru během služby u Royal Air Force v Egyptě za druhé světové války. Jak Mike vzpomínal, jeho otec hrával na kytaru vždy na Štědrý den písničku "Danny Boy", protože to byla jediná, kterou znal. Mike byl kytarou úplně nadšen, den co den se po příchodu ze školy zamykal ve svém pokoji a hrál. V deseti skládal už svoje první instrumentální kousky. V té době se pro něj kytara stává daleko více než jen pouhým nástrojem a na čas s ní utíká od značně napjaté rodinné situace do svého vlastního světa. Od Oldfieldových pěti let trpěla jeho matka těžkými manickými depresemi, čehož následkem propadla alkoholu a práškům. Následujících patnáct let strávila střídavě po různých psychiatrických ústavech, než nakonec spáchala sebevraždu jen pár měsíců poté, co její syn vydal své nejznámější album "Ommadawn". 
Podle vyprávění Oldfieldovy tety, šel jednou dědeček do hospody, kdeč se opil a byl naverbován do britské armády
k ženistům. Když se poté vrátil zpátky domů, byl z něj úplně jiný člověk a čtyři děti, které se pak narodily,
včetně Oldfieldovy matky, vyrůstaly s problémy. V osmnácti letech se Maureen zamilovala do Oldfieldova otce,
který byl protestant, a rodina ji zavrhla. Byla to celá řada problémů, které ji nakonec dovedly k depresím
a alkoholismu. "Byl jsem svědkem hrozných scén, pokořujících a násilných. Tolikrát, zvláště v noci. Viděl
jsem, jak ji odváželi v sanitce. Příští den jsem za ní vždycky šel do těch divných míst plných divných lidí.
Pak se vrátila, byla v pořádku asi tak týden a pak se postupně rozrušovala víc a víc až se to potom v noci
stalo znovu. Celé roky. I když byla matka v ústavu, domov byl doslova noční můrou. Vzpomínám si, jak moje
sestra Sally a bratr Terry nervózně čekali na její návrat, než byla vždy asi po třicetidenním nuceném pobytu
propuštěna."Později Mike složil matce celkem dvě poklony, první byla v podtitulu první edice "In Dulci Jubilo" (For Maureen) na B straně singlu "Don Alfonso" a druhou byla její fotografie na obalu singlu "Crime Of Passion". Jediným kladným vlivem Oldfieldova dětství byla jeho láska k hudbě. "Hudba se stala mojí záchranou. Neměl jsem kam utéci, jenom ke své hudbě. Ponořil jsem se do ní velmi hluboko, bylo to tak přívětivé místo. Nezáleželo na tom, co se stalo... jenom jsem vzal kytaru a byl jsem tam." V jeho tehdejším světě se nevyskytovala slova, snad i proto se později zaměřil především na instrumentální hudbu. "Tehdy jsem si se slovy neuměl poradit. Nebyl jsem schopen vést slušnou konverzaci, protože jsem nedokázal normálně navázat jednu větu na druhou. Když jsem šel ven s partou kamarádů, vzal jsem vždycky kytaru a hrál jsem jim. To byl můj způsob konverzace. Možná v důsledku rodinného života jsem byl jako dítě velmi uzavřený. Něco na mě lidi znepokojovalo. Nikdy jsem neměl opravdové přátele, i teď jich mám jen pár." Techniku hry se Oldfield naučil kopírováním částí z písní od folkových kytaristů Berta Jansche a Johna Renbourna, které si přehrával na přenosném gramofonu. Pokusil se naučit notový zápis, ale učil se jej "velmi, velmi pomalu" a říkal: "Když musím, můžu si věci zapisovat. Ale nerad." Jeho repertoár tvořily dvě patnáctimutové instrumentální skladby, které byly předchůdkyněmi jeho dlouhých kompozic ze 70. let. Když mu bylo 12, hrál už Oldfield na elektrickou kytaru, zformoval malou amatérskou skupinu, s níž vystupoval v místních folkových a mládežnických nebo tanečních klubech, hráli hlavně skladby skupiny The Shadows, ale také svoje vlastní kousky. Přivydělával si tím až 4L (ekvivalent 82 liber v roce 2021) za koncert. "Míval jsem asi patnáctiminutové instrumentálky, které jsem hrál v malých folkových klubech a v nichž jsem vystřídal všechny nálady," vzpomínal. "Dokonce jsem dělal takové kousky, že jsem úplně rozladil struny, hrál jsem a omotával jsem struny okolo krku 
kytary a dělal všechno, co k tomu patřilo. Hned jak jsem přišel ze školy, celý víkend jsem strávil cvičením a
hraním na kytaru". Z nějakých důvodů se v této době rozhodl, že zanechá hudby a asi šest měsíců se věnoval
malování.Pak od otce dostal postarší 12-strunnou akustickou kytaru a chtěl po otci ještě další šestistrunku. Otec mu ji ale nekoupil s tím, že má už dvě, tak co by ještě chtěl. Mike to vyřešil tak, že jednoduše z dvanácti strun polovinu sundal a měl šestistrunku. Používal ji v duu, které vytvořil on a jeho kamarád. Hráli spolu v několika folkových klubech v Readingu, šlo převážně o jejich vlastní skladby. Duo se rozpadlo, když se Oldfieldovi odstěhovali do Hornchurchu v Essexu. V květnu 1968, když Oldfieldovi bylo patnáct, požádal jej ředitel školy, aby si ostříhal dlouhé vlasy. Oldfield odmítl a náhle odešel. Ještě v pubertě opustil školu, aby se vydal na hudební kariéru, když se rozhodl věnovat hudbě na plný úvazek, profesionálně. V roce 1967 Mike se svou sestrou Sally založili folkové duo The Sallyangie, pojmenované podle jejího jména a Oldfieldovy oblíbené melodie "Angie" z repertoáru Berta Jansche, jehož hudbou byl v té době Mike silně ovlivněn. 
Po vystupování v místních klubech a absolvování turné po Anglii a Paříži, podepsali smlouvu s Transatlantic
Records, pro kterou natočili jejich jediné album "Children Of The Sun" vydané v roce 1969 a 2 singly "Two
Ships" a "Lady Go Lightly". Poté, co se v následujícím roce rozešli, se Oldfield nervově zhroutil. Po odchodu
Rica Greche se v roce 1969 zúčastnil konkurzu na baskytaristu pro Family, ale skupina nesdílela nadšení Rogera
Chapmana z Oldfieldova výkonu.Oldfield strávil velkou část příštího roku životem se svým otcem. Poté, co zažil těžký rok života se svým otcem, Mike se obrátil na rockovou scénu a společně se svým starším bratrem a členem populárních Long John Baldry, založili kapelu Barefoot, kde hrál na elektrickou kytaru (zn. Fender Telecaster, původním majitelem byl Marc Bolan), jeho bratr Terryho na flétnu, a zároveň skládal hudbu. V té době vznikla skladba Piltdown Man s blíže nedefinovatelným, v řevu podaným textem, která se později stala součástí druhé části "Tubular Bells". Skupina nevydržela o mnoho déle než Sallyangie, rozpadla se v únoru 1970. Později ji Mike popsal jako nepříliš dobrou. Hráli hodně naživo a Mike k rozpadu dodal: "Zabalili jsme to tehdy po jednom příšerném vystoupení." Krátce poté opustil Mike i rodinu a v roce 1970 se v 17 letech nastěhoval ke své tehdejší přítelkyni v Pimlico v centru Londýna. Odstěhování do vlastního bytu bylo i následkem nesouhlasu rodičů s jeho dlouhými vlasy. "Byl jsem velmi osamělé dítě, samotář, vyvrhel. Odmalička jsem si hrál sám. Ve škole jsem nedokázal být disciplinovaný, stále to neumím, proto pracuji sám. Nejlepší věc byla, když jsem dostal určitou odpovědnost, byl jsem jediný, kdo dokázal udržet třídu v klidu. Ale ve škole chtěli, abych si ostříhal vlasy a já nechtěl. Nejraději bych byl vyměnil školní uniformu za korálky a kalhoty do zvonu." Jeho vztah však netrval příliš dlouho, ale Mike zůstal v bytě (společném bytě) ještě nějakou dobu poté. V té době byl baskytaristou v kapele Kevina Ayerse.
Spolupráce s Kevinem Ayersem (1970-1973)
Po asi 6 měsících neúspěšného prosazování projektu Barefoot se v únoru 1970 zúčastnil konkurzu a byl pozván,
aby se připojil k excentrické skupině The Whole World Band, novou doprovodnou kapelu, kterou dával dohromady
bývalý zpěvák Soft Machine Kevin Ayers. Pozici získal i přesto, že pro něj baskytara byla novým nástrojem, ale
občas také hrál na sólovou kytaru a později pohlížel na tuto dobu jako na poskytování cenného tréninku na basu.
V kapele The Whole World také působili také saxofonista Lol Coxhill, bubeník Mick Fincher a novátorský klávesista
a hudební skladatel David Bedford, který se s Oldfieldem rychle spřátelil. Jednou z nejdůležitějších částí této
podivné spolupráce bylo právě Mikeovo setkání s Davidem Bedfordem a přátelství, ke kterému Mike později vyjádřil:
"Je to jediný hudebník, kterého osobně znám a kterého si vážím." David Bedford jej následně podporoval
v tvorbě rané verze "Tubular Bells", později i upravil a dirigoval orchestrální verze "Tubular Bells" a "Hergest
Ridge", prvních dvou Oldfieldových alb.V průběhu let toto přátelství vedlo k tomu, že Mike tak či onak spolupracoval na všech Bedfordových sólových LP. To platilo i pro další prominentní členy The Whole World, protože Oldfield také objevil na několika skladbách na inovativním LP "Ear Of The Beholder" od Lola Coxhilla vydaném v roce 1971 na labelu Dandelion. Oldfield si vzpomíná: "The Whole World byla podivná parta výstředních lidí, ale Kevin se mě osobně ujal a stal se mým učitelem. Učil mě vše o životě, filozofii a také, jak se opíjet. Kevin byl toho názoru, že nemůže jít na jeviště dokud nebude úplně opilej. Já jsem ho následoval, dělal jsem, co mi řekl. Jako dítě jsem byl velmi nešťastný. Myslím, že jsem prodělal určitou formu duševní choroby mezi dvanáctým a dvacátým rokem. Možná to přišlo s pubertou, nevím. Nemohl jsem se vyrovnat se světem. Bylo těžké a nepříjemné být naživu. Míval jsem hrozné fóbie. Bylo úlevou se opít. Kevin mi říkával mladý Michael, protože jsem byl poměrně malý s dlouhými vlasy, neměl jsem vousy, protože mi ještě nenarostly. Byl to první člověk, který rozuměl, co cítím." 
Ayers byl zakládající člen Soft Machine, ale odešel s této skupiny v roce 1968. Následující rok vydal sólové album
"Joy Of A Toy" a v březnu 1970 zformoval The Whole World. Oldfield se skupinou stihl vydat alba "Shooting At The
Moon" (1970), "Whatevershebringswesing" (1971) a "Confessions of Dr. Dread and Other Stories" (1974). Všechna tři
alba byla nahrána v Abbey Road Studios, kde se Oldfield seznámil s řadou nástrojů, jako jsou orchestrální perkuse,
klavír, Mellotron a cembalo, a začal psát a ukládat vlastní hudební nápady. Kromě toho se musel taky nějak živit,
takže občas vzal příležitostnou práci kytaristy. Jedním z takových příležitostných "jobů" bylo hraní jako záložní
kytarista v divadelní produkci Hair v Shaftesbury Theatre, kde hrál a koncertoval s Alexem Harveym. Po deseti
představeních Oldfielda tato práce omrzela a byl vyhozen poté, co se rozhodl zahrát svůj part v "Let The Sunshine
In" v 7/8 taktu. Poslední vystoupení skupiny The Whole World bylo 10. července 1971 v Londýně. Poté Kevin Ayers
skupinu rozpouští. V roce 1971 si Oldfield zahrál i na mandolínu na albu "Edgar Broughton Band" kapely The Edgar
Broughton Band.Až do rozpadu hrál Mike na sólovou kytaru a jeho dokonalá sóla s Kevinem Ayersem vedla k tomu, že dosáhl renomé mistrovského hudebníka. Později popisoval své vlastní pódiové vystoupení v Ayersově skupině takto: "Hrál jsem sólo na elektrickou kytaru a podle toho, jak moc ožralej jsem byl, nechal jsem ji chytat zpětnou vazbu a dělal jsem kotmelce po celém jevišti." I po ukončení existence této skupiny zůstal Mike Oldfield s členy skupiny přáteli a například David Bedford s Mikem spolupracoval na mnoha jeho následujících albech. Při turné s Ayersovou skupinou se Mike dostal do kontaktu s velkým jazzovým orchestrem Centipede, který vedl Keith Tippett. Množství nástrojů, které slyšel hrát, jej podnítilo dát multi-instrumentální charakter i svým vlastním skladbám. Jak vzrůstal jeho hudební záběr, počal pomalu přemýšlet nad svým vlastním sólovým projektem. V průběhu roku 1971 dal dohromady demo nahrávku, kde všechny nástroje nahrál sám. Nahrávku uskutečnil na vypůjčeném tape recorderu, kde zjistil, že blokací mazací hlavy kusem kartónu může nahrávat více nástrojů přes sebe. 
Již od dob Sallyangie a úrodných pastvin skupiny Kevin Ayers Whole World Band si Mike ve své hlavě konstruoval
hudební skladbu velikosti a rozsahu, o které ani on nevěděl, co s ní rozpoutá pro nic netušící svět. Bylo to
ke konci The Whole World, kdy si Mike při pobytu v severním Londýně, vypůjčil magnetofon a varhany od Kevina
Ayerse a do poloviny roku 1971 Oldfield nahrál demo pásku obsahující části dlouhého instrumentálního opusu
původně s názvem "Opus One". Se svou nahrávkou začal obcházet různé nahrávací společnosti, včetně Harvest,
CBS a WEA, ale většinou narazil na zavřené dveře, nebo se mu dostalo nevalných posudků, částečně proto, že
skladby nad 3 minuty nechtěl nikdo poslouchat. Všem se líbilo, co slyšeli, ale cítili, že je příliš riskantní
investovat peníze do dosud neznámého umělce a neurčené formy hudby. Pokusy zajistit nahrávací smlouvu na
profesionální nahrání vyšly naprázdno. Všechny oslovené společnosti jej odmítly s tím, že jeho hudba je
neprodejná. Jedinou nahrávací společností, která projevila zájem, byla Mercury Records z Ameriky, která
by nahrávala pouze tehdy, kdyby byly přidány vokály. V tomto bodě se Mike vzdal všech nadějí a byl odkázán
na práci jako záložní kytary v muzikálu "Hair" z West Endu a odehrál pár koncertů s Alexem Harveyem.Velmi krátce hrál také jako baskytarista se skupinou vedenou soulovým zpěvákem Arthurem Lewisem. V září 1971 se Oldfield, nyní hudebník a basista pro Arthur Louis Band, zúčastnil nahrávání v nedávno otevřeném studiu The Manor Studio v Shipton-on-Cherwell, Oxfordshire, asi 30 kilometrů od Oxfordu, vlastněném obchodníkem Richardem Bransonem a vedeným inženýry Tomem Newmanem a Simonem Heyworthem. Nahrávací studio v Manor House postavil Tom Newman za asistence Simona Heywortha pro Richarda Bransona, který byl majitelem sítě obchodů s hudbou "Virgin" a právě plánoval založení nové hudební společnosti. Při návštěvě tohoto nově postaveného 16 stopového studia v The Manor, Oxfordshire, zahrál Mike demo rezidentnímu studiovému inženýrovi Tomu Newmanovi. To, co slyšel, na něj tak zapůsobilo, že na to upozornil tehdy nastupujícího šéfa Virgin Mail Order, jistého Richarda Bransona. Branson už měl několik obchodních podniků a chystal se založit Virgin Records se Simonem Draperem. V té době byly samotné Virgin v hrozných fantazijních potížích, ale Branson se rozhodl podstoupit riziko a stát se Mikeovým manažerem a poskytnout počáteční částku peněz, aby mohlo začít nahrávání. Newman, Heyworth a Branson se stali dobrými přáteli a Mike se mezi nimi cítil velmi spokojeně, hlavně proto, že Tom Newman se Simonem Heyworthem mu dovolili od září 1972 ve studiu nahrávat jeho hudbu a experimentovat s nástroji, když si je nikdo jiný nerezervoval. To se ukázalo jako ideální pro jeho potřeby, protože byl nyní trvalým obyvatelem Manoru. Oldfield a jeho mentor Newman trávili hodiny ve studiu až do časných ranních hodin, pouze si dávali přestávky, aby se účastnili opileckého šílenství. Jedna z těchto příležitostí zplodila myšlenku nahrát "The Sailors Hornpipe" během jednoho z jejich časných ranních toulání po Manor. Se strategicky umístěnými mikrofony a s komentářem opilé Vivian Stanshall prošli Manor a prohlíželi si zajímavé položky, zatímco Oldfield a Newman je následovali. Bohužel byl konečný výsledek považován za příliš surrealistický, než aby mohl být zahrnut na "Tubular Bells", takže byl nahrazen standardní verzí na konci druhé strany. Naštěstí se originál měl později znovu objevit na konci druhé strany v remixovaném reedici "Boxed" v roce 1976. 
Newman a Heyworth zároveň tlačili na Richarda Bransona, aby vydal právě Oldfieldovu kompozici. Projekt se
rozjel po příchodu Simona Drappera, který se přidal k Bransonovi, aby mu pomohl založit hudební vydavatelství
Virgin. Nakonec dali Oldfieldovi jeden týden nahrávacího času v The Manor, po kterém Oldfield dokončil to, co
se stalo "Part One" jeho suity "Tubular Bells". Drapper měl značné hudební znalosti a poté, co uslyšel Mikovu
nahrávku, byl jí přímo nadšen.Mike pokračoval v experimentování ve svém projektu, který nyní už dostal konkrétní název "Tubular Bells". Mezi jinými se uvažovalo také o názvech "Breakfast In Bed" nebo původní "Opus One". Avšak konečnou podobu jeho sen dostal, když mu dal Drapper k dispozici celé Manor House s velkou škálou hudebních nástrojů. Za týden dokončil celou první část Tubular Bells, "Part Two" se nahrávala od února do dubna 1973. Během nahrávání Mike použil více než 20 nástrojů a po hudební stránce je toto album jen jeho vlastní prací, kromě vokálů (Viv Stanshall a Mundy Ellis), bubnů (Steve Broughton) a flétny (Jon Field). Za mixážními pulty seděli převážně Simon Heyworth a Tom Newman a jsou na albu uvedeni jako koproducenti. Když byla celá nahrávka hotova, vzal ji Richard Branson na veletrh hudebního průmyslu MIDEM, který se konal v lednu 1973 v Cannes. Zástupce jedné americké společnosti mu řekl: "Hoďte k tomu nějaký zpěv a dám Vám 20.000 dolarů." Když Branson nenašel nikoho, kdo by o nahrávku měl zájem, rozhodl se, že vydá album jako první nahrávku na labelu Virgin a zajistil Oldfieldovi smlouvu na šest alb s dalšími čtyřmi alby jako nepovinnými. Jeho přáním bylo, aby jeho nová společnost přišla na trh s něčím neobvyklým a Tubular Bells toto přání velmi dobře plnily.
... a hned progresivní "Tubular Bells" (1973-1979)Album "Tubular Bells" bylo vydáno 25. května 1973, 10 dní po Mikeových 20. narozeninách, a stalo se Oldfieldovým nejslavnějším dílem. Jeho vydáním také Virgin Records spustilo svůj label a jako sériové číslo bylo uvedeno V2001, protože to byla první nahrávka vydaná vůbec společností Virgin Records. Číslo bylo vysvětleno i skutečností, že Mikeovým oblíbeným filmem té doby bylo sci-fi mistrovské dílo Stanleyho Kubricka "2001, Space Oddysey". Mikeova záliba ve vesmíru a létání se tak v různých fázích jeho kariéry znovu objevila. V nic netušícím světě a byli uvítáni nebývalým ohlasem, neboť album zcela zbořilo klasické hudební 
schéma, když sám Oldfield hrál v této vícevrstvé nahrávce na více než dvacet různých nástrojů pomocí vícestopého
nahrávacího zařízení v Bransonově studiu The Manor a jeho styl se pohyboval v různých hudebních žánrech. V podstatě
je to jedna skladba, kde jedna melodie postupně hraná různými nástroji s konečným vyvrcholením se všemi nástroji a
nakonec velkolepý nástup "zvonů". Samotný nástroj "Tubular Bells" byl sesztrojen podle předlohy Mika Oldfielda.
Dílo, které bylo výsledkem usilovné práce ve studiu The Manor, bylo vysoce originální a kritici, stejně jako široké posluchačské publikum, byli "Tubular Bells" nadšeni. Album se rychle dostalo do britského žebříčku Top 10 v prodejnosti hudebních alb a strávilo tam celkem 278 týdnů. V Británii se ho prodalo 2 575 000 kusů a tak 
se dostalo na 28. místo v žebříčku nejlépe prodávaných alb ve Spojeném království. Recenze v britském tisku
nešetřily chválou a superlativy. Známý moderátor John Peel v rádiu a uznávaný obhájce progresivního rocku,
o něm napsal, že to byla: "nahrávka, která je představitelem nového hudebního prostoru", s hudbou, která
"kombinuje logické s nečekaným, sluneční svit s deštěm" a v podstatě ji posvětil tím, že ji ve svém pořadu
v rádiu BBC pustil celou. Známý magazín Melody Maker o něm napsal: "Zručně zpracované rozsáhle dílo, klasické
ve své struktuře a stavbě." Přímo Geoff Brown z Melody Makers dílo okomentoval: "Příjemné, sugestivní album,
které je dobrým znamením pro budoucnost jak nejnovějšího labelu v zemi, tak Mika Oldfielda". Někteří
recenzenti, kteří byli mylně přesvědčeni, že vědí, čím byl Mike při své tvorbě ovlivněn, a proto například
TV producent Tony Palmer napsal: "Tubular Bells ve své struktuře obsahuje mnoho z děl Sibelia, Vaughana
Williamse, Michaela Legranda nebo Last Night of the Proms." V roce 1974 bylo album "Tubular Bells"
nominováno na cenu Grammy v kategorii Nejlepší instrumentální skladba a cenu také získalo.
Vzhledem k tomu, že úspěch "Tubular Bells" pokračoval i v roce 1974, prominentní filmový režisér William
Friedkin se rozhodl použít čtyřminutovou úvodní sekvenci právě z první části tohoto alba jako hudební
doprovod ke svému hororovému filmu "The Exorcist" (Vymítač ďábla) z téhož roku, "Tubular Bells" se nakonec
díky tomu prodávalo docela dobře také na trhu v USA. S Mikeovým svolením, ale bez možnosti říci, v jaké sekci
byla použita, americký distributor Virgin, Atlantic Records, skladbu upravil a singl "Mike Oldfield's Theme
To The Exorcist" byl vydán. Do žebříčku Billboard Hot 100 vstoupil 23. února 1974 a nakonec dosáhlo vrcholu
na #7 místě. Tomuto americkému singlu pak čelil sám Oldfield, který si skladbu upravil tak, jak chtěl, s
konečným produktem, který byl vydán ve Velké Británii pod názvem "Mike Oldfield's Single" 28. června 1974.
Díky tomu se alba ve Velké Británii prodalo přes 2 760 000 kopií. Dnes je považována za předchůdce hnutí
new-age hudby. Mike ovšem nebyl ohledně spojení jeho díla s tímto filmem nikdy konzultován a v několika
rozhovorech prohlásil, že z něj příliš nadšen není.Richard Branson všechny příznivé recenze shromáždil a sestavil z nich koláž superlativů, která vyšla v časopise Melody Maker jako reklama. Při přemýšlení o dalších způsobech propagace alba jej napadla myšlenka pronajmout si prestižní Queen Elizabeth Hall a uspořádat koncert "Tubular Bells". Najmul několik spřátelených muzikantů, aby zahráli party, které Mike Oldfield do nahrávky přimixoval. Protože Branson tomu chtěl dodat i trochu té hvězdné slávy, přemluvil k účasti i Micka Taylora, který chvíli před tím opustil kapelu Rolling Stones. V Manoru začaly zkoušky a Branson rozeslal pozvánky médiím. Týden před stanoveným datem koncertu ovšem Mike změnil názor. Nebude hrát. Nešlo bohužel o žádný vtip, Mike se snažil nervóznímu Richardovi a Simonu Draperovi vysvětlit, že je to dílo vzniklé v nahrávacím studiu a že ho nemůže hrát naživo. Branson jej prosil, lichotil mu, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec vytáhl z rukávu poslední eso, kterým využil Oldfieldovy slabosti - auta. "Tak dobrá, Mike, když to odehraješ, dám ti tohohle Bentleye..." "Bentleye...?" Koncert se uskutečnil v červnu 1973 a kromě zmíněného Micka Taylora se k Mikovi připojili kytaristé Steve Hillage ze skupiny Gong, Fred Frith ze skupiny Henry Cow a Ted Speight. Byli zde i David Bedford, Kevin Ayers a Pierre Moerlen, taktéž z avantgardní rockové skupiny Gong, který hrál na bicí a navíc se stal jedním z Mikových blízkých spolupracovníků, kteří se později pravidelně zúčastňovali koncertů a nahrávání nových alb. Ačkoliv byl jako účinkující uveden také Stevie Winwood, koncertu se ale nezúčastnil, protože nebyl schopen navštěvovat zkoušky a z toho důvodu nemohl hrát. Reakce návštěvníků po ukončení koncertu popsal recenzent z časopisu New Musical Express: "Celé publikum se postavilo a hlasitě se dožadovalo více. Byl to jeden z těch nemnoha případů spontánního výbuchu nadšení a uznání."  Po splnění Mikova snu, že v případě vydání Tubular Bells bude mít toto album úspěch, téměř záhy zjistil, že je pro něj dost těžké vyrovnat se z tlakem z něj z tohoto důvodu vyplývajícím. Jeho introvertní povaha, navíc podpořená duševními problémy z mládí, nebyla právě tou nejlepší přípravou pro rozsáhlou publicitu. Mike neuměl jednat s lidmi, styděl se veřejně vystupovat a obrovský zájem veřejnosti a médií jej doslova děsil. To samozřejmě novináři velmi brzo odhalili a vrhli se na něj jako na kořist ve snaze získat co nejbombastičtějští zprávu či rozhovor. Nejznámější výrok zazněl ve vůbec prvním rozhovoru pro časopis Melody Maker, když Mike na konci prohlásil: "Cítím se jako znásilněný." Mike Oldfield tento nápor nevydržel a propadl LSD a alkoholu. "Byl jsem na poloviční cestě k úplnému šílenství," řekl. "Dlouho poté, co jsem to přestal brát, jsem míval halucinace. Pochopil jsem, co to je, být úplný blázen." Poté, co opustil The Manor, zůstal Mike krátce na obytné lodi Richarda Bransona v Londýně v Little Venice, poblíž Notting Hill a Abbey Road v Londýně. 
Mike Oldfield dlouho snil o okamžiku, kdy budou vydány Tubular Bells. Když se to stalo, nemohl vydržet tlak a stále
emocionálně vyčerpaný nahrávacím procesem pro "Tubular Bells" a následné mediální kampaně se stáhl do ústraní. Na
podzim roku 1973 koupil Mike Oldfield dům poblíž Kingtonu, v odlehlém koutě Herefordshire, na hranicích Walesu. Tento
dům se nazývá "The Beacon" a nachází se na vrcholu kopce, který není bez problémů pro přepravu hudebních nástrojů, jako
je klavír. Toto venkovské prostředí, kde se mohl beze všeho stresu procházet po kopcích a pouštět modely letadel, bylo
pro něj v té době tou nejlepší volbou. Právě tam začal vytvářet své nové dílo, které bylo později pojmenováno po nedalekém
kopci Hergest Ridge. V domě bylo postaveno na zakázku vyrobené 24 stopové nahrávací studio, které mu umožnilo dělat většinu
nahrávek, aniž by se musel vracet do Manor. Na tomto místě začal tvořit své další dílo. Nyní vložil veškeré své úsilí do
své nové nahrávky, postupoval vpřed s velkou opatrností, často vyřazoval části, které by před Tubular Bells používal. V
jednu chvíli vyřadil kompletní sekci s tím, jak uvedl: "Nic se nedaří tak, jak bych chtěl, a v tuto chvíli si nejsem
jistý, jak to napravit. Všechno jde špatně, takže jsem musel skoro všechno znovu napojit." Ve volném čase chodil po
kopcích, na kterých seděl Maják, a létal s dálkově ovládanými kluzáky z jejich okraje. Jeden z těchto konkrétních kopců
se jmenoval Hergest Ridge, podle kterého by pojmenoval své další album. Tento hřeben (ridge = hřeben) leží na hranici
Walesu a hrabství Herefordshire, jižně od Kingtonu. V roce 1975 tam složil a nahrál rovněž album "Ommadawn".Červen a červenec 1974 byly pro Mikea velmi rušnými měsíci, protože se poprvé objevil ve skladbě "Little Red Robin Hood Hits The Road" s kytarou na kritikou uznávaném albu Roberta Wyatta "Rock Bottom" (1974). Poté, 1. června 1974, hostoval v Rainbow Theatre v Londýně s Kevinem Ayersem, Johnem Calem, Brianem Eno a Nico. Mike hostoval ve dvou skladbách, "Two Goes Into Four" a "Everybody's Some A Some Peoples All Time Blues". Tento koncert pak vyšel u Island Records 1. června 1974 a obsahoval obě výše zmíněné skladby. Zatímco se to všechno dělo, Phil Newell remixoval Tubular Bells v Quadrophonic. Tento proces umožnil, aby byla deska slyšena prostřednictvím systému čtyř reproduktorů namísto obvyklých dvou stereo, protože v té době byl Quad považován za další krok vpřed v reprodukci hudby. Mezitím "Quad re-mix" byl vydán v červnu 1974 a prodával se špatně, hlavně kvůli omezenému množství Quadrophonic přehráhráčů mezi fanoušky. 
Nové album "Hergest Ridge" bylo vydán 28. srpna 1974 za téměř kritického nepřátelství
hudebního tisku, což bylo způsobeno hlavně tím, že Mike odmítl propagovat, natož mluvit s tiskem o své nové práci. To zase
vedlo k tomu, že Mike byl nazván jako "Rock and Roll Hermit Millionaire" (poustevník milionář). Hlavním problémem bylo, že
každý očekával, že tato nová nabídka bude lepší než její předchůdce. Pravděpodobně díky jeho návratu k přírodě byl však
tento kousek mírumilovnější a melodičtější než Tubular Bells. Nejvíce se hovořilo o efektu, který jeden kritik nazval
"bouřkou". Album "Hergest Ridge" se na první místo britské Top 10 dostalo na tři týdny a pak bylo sesazeno jeho vlastním
albem "Tubular Bells". Ačkoliv bylo "Hergest Ridge" vydáno více než rok po "Tubular Bells", vrcholu v Top 10 dosáhlo jako
první. "Tubular Bells" strávilo 11 týdnů (z toho 10 po sobě jdoucích) na pozici #2, než bylo jeden týden na vrcholu.
Stejně jako "Tubular Bells" je i "Hergest Ridge" instrumentální opus složený ze dvou částí, který tentokrát evokující
scény z oblíbené Oldfieldovy krajiny Herefordshire.Ačkoli někteří kritici považovali "Hergest Ridge" za horší než "Tubular Bells", většina ho milovala. Jeden řekl, že to byla "nejvšednější rocková hudba s nějakou klasickou symfonií." Jiný napsal, že to byla "série emocionálních špiček explodujících sem a tam skrz lechtající ticho". Před vydáním alba se proslýchalo, že 7. července 1974 Virgin vyrobila propagační singl "Spanish Tune", který byl podpořen úryvkem z "Hergest Ridge". Pokud byl vydán, existuje tak velmi málo kopií, že ani samotná společnost Virgin nemůže potvrdit, že kdy existoval. Stejně jako u "Tubular Bells", i zde se jednalo o jednotnou kompozici rozdělenou do dvou částí, přičemž autorem veškeré hudby byl jen Mike Oldfield. Na rozdíl od "Tubular Bells", které bylo vytvořeno z velké části v městském prostředí, je "Hergest Ridge" dítětem venkova a jde to hodně znát. "Struktura spousty rockové muziky," řekl Mike, "a struktura městské ulice jsou si skutečně velmi podobné. Mnoho zmatku a mnoho nepříjemných náznaků - věci bouchají, rachotí dveře aut, houkačky. A pak nastupuje hlavní spodní proud - vlaky metra, autobusy, auta, dunění několika miliónů aut na ulicích dává celému Londýnu zvuk jakoby hlasitého brrrr, neuvěřitelně hluboký, cítíte ho až v hrudním koši. Možná to má co do činění s tím, že lidé mají tolik rádi basy. Já basy miluju, je to mnohem krásnější forma tohoto dunění. Na druhé straně "Hergest Ridge" je klidné, přívětivé, nezatížené zbytečnostmi. Nejsou tam žádné vlaky metra, jen velmi málo dveří aut, spousty otevřeného venkova, oblé kopce a celkový pocit poklidu, duševní pohody a žádná hysterie, zkrátka mnohem krásnější prostředí." 
Na albu šlo o výbornou ukázku Oldfieldova perfekcionismu, který jej nutil nahrávat jednu pasáž znovu a znovu, dokud
nebyla podle jeho názoru úplně dokonalá. Tato vlastnost zjevně způsobila, že s ním později nikdo nechtěl hrát a nahrávat.
Jiný hudebník by se možná spokojil se čtyřiceti, možná padesáti kytarami, ale Oldfield jich pro daný účel musel mít
devadesát. Kromě Mika na albu účinkovala také jeho sestra Sally, která společně s irskou zpěvačkou Clodagh Simonds
nazpívala vokály, dále June Whiting a Lidsay Cooper (hráli na hoboje) a Ted Hobart hrající na trumpetu. Ačkoliv někteří
z kritiků považovali "Hergest Ridge" za horší než "Tubular Bells", u převážné většiny z nich se těšilo oblibě. Fráze,
kterými jej označovali, byly opravdu různé, za všechny lze uvést hodnocení jednoho z nich, který je označil za
"nejrockovější klasickou symfonii".Dne 8. září 1974 se Mike objevil v Theatre Royal Drury Lane s Robertem Wyattem, který se poprvé objevil od té doby, co jej nehoda ochromila od pasu dolů. Kromě Mikea Robert využíval mimo jiné také služeb Davea Stewarta, Nicka Masona, Laurie Allen a Freda Fritha. Na koncertě samotném hrál Mike na syntezátor a kytaru s komentářem jednoho recenzenta" "Soubor, který nakonec vyvrcholil naprosto zběsilou verzí "I'm A Believer" s nějakou mimořádně špinavou rytmickou kytarou Oldfielda". V září se Mike objevil i na LP Davida Bedforda "Stars End", které vydalo Virgin, a dokonce je i spoluprodukoval. V prosinci 1974 byly orchestrální verze "Tubular Bells" a "Hergest Ridge" předvedeny na koncertě v Royal Albert Hall v Londýně. Tento nezáviděníhodný úkol zařídit "Tubular Bells" a "Hergest Ridge" v provedení Royal Philharmonic Orchestra dostal David Bedford. Úprava pro orchestr byla u obou děl prací Davida Bedforda, který také hrající orchestr, jímž byl Royal Philharmonic Orchestra, dirigoval. V orchestrálních verzích zůstala zachována sóla pro elektrickou kytaru, kterou na těchto koncertech hrál Steve Hillage, protože se Mike stále nevzpamatoval ze smrti své matky. Mike tato sóla nahrál ve studiu, později byla spojena se studiovou nahrávkou orchestru a vydána na albu "The Orchestral Tubular Bells" ze začátku roku 1975. Tyto orchestrální úpravy vznikly hlavně na základě iniciativy šéfa Virgin Records, Richarda Bransona, který tím snad chtěl přiblížit Mikovu hudbu také "serióznějším" posluchačům zaměřeným na poslech vážné hudby. Není nutné dodávat, že za tímto Bransonovým činem z jeho strany byla nějaká speciální šlechetnost, jako každému vydavateli mu šlo především o zvýšení prodejnosti u další skupiny potenciálních zákazníků a tedy o peníze. Mikovi se tyto orchestrálky nějak zvlášť nezamlouvaly a jestliže vydání Orchestral Tubular Bells "překousl", tak "Orchestral Hergest Ridge" už nepovolil a jeho vydání zablokoval. Z tohoto důvodu nikdy nevznikla studiová verze Orchestral Hergest Ridge, existuje 
ale pouze nahrávka právě z koncertu v Royal Albert Hall. Ve druhé polovině roku se uskutečnily koncerty těchto
orchestrálních verzí ještě v městech Glasgow a Newcastle. Ve Skotsku v Glasgowě hrál opět Steve Hillage kytarové
party se Scottish National Orchestra, byl kytaristou opět Steve Hillage, sólistou na severovýchodě v Newcastlu
se Scottish National Orchestra byl sólistou Andy Summers, pozdější člen Stingových The Police.V Mikově hudbě nebyl humor nikdy cizí, což se projevilo už u samotných "Tubular Bells", konkrétně v části představování hudebních nástrojů. Oldfield vydal v březnu 1975 singl s názvem "Don Alfonso". S pomocí Chrise Cutlera (bicí), Davida Bedforda (zpěv) a Kevina Ayerse (hrál na láhve od vína) Mike vyprávěl příběh toreadora Alfonse, jenž pracoval pro muže jménem "Oxo". V Německu vydaná verze tohoto singlu měla německy nazpívaný text (obsahově trochu jiný) v podání Rolanda Paulicka, který působil ve skupině Tangerine Dream. V lednu 1975 se Mike vrátil do Beacon, aby zahájil nahrávání svého třetího studiového alba. Poprvé se celé nahrávání mělo uskutečnit v Beacon a zapojit se měli umělci jako Paddy Moloney z irské kapely The Chieftains, africká bubenická skupina Jabula, jeho sestra Sally a bratr Terry; Clodagh Simmonds a Bridget St. John na vokály, Leslie Penning na zobcové flétny a Gongův perkusionista Pierre Moerlen. Nahrávání trvalo devět měsíců od ledna do září a Mike produkoval celé album. 
Dne 28. října 1975 následovalo průkopnické dílo světové hudby "Ommadawn" vydané
po smrti jeho matky Maureen, které bylo další věcí vydanou Mikem Oldfieldem, nyní opět "seriózního" rázu. Šlo o album,
které po devíti měsících vyústilo opět ve skvělou kompozici symfonického rocku. Skoro celé album kromě partů afrických
hudebníků nahraných v Manoru, bylo natočen v nově dokončeném studiu The Beacon v Herefordshire. Studio bylo zřízeno ve
starobylém kamenném domě, jehož některé části pocházejí ze 13. století. Dům stojí na konci hlubokého údolí, ve kterém
se cesta mění v prašnou stezku, což znamenalo, že tam veškeré vybavení včetně mixážního pultu a klavírního křídla muselo
být dopraveno ručně."Začalo to získávat jakýs takýs tvar na začátku ledna. Měl jsem jenom dvě krátké melodie, které spolu zněly skvěle a rozvinul jsem je do polohy alba." Ani tentokrát však práce na albu neprobíhala bez komplikací, jak dodal: "Měl jsem spoustu problémů. Udělal jsem celou první stranu dvakrát. Myslím, že s páskem bylo asi něco v nepořádku ještě než jsem ho dostal. Nebo se to mohlo stát tím, že jsem ho tolikrát pouštěl, snad stokrát, a proto se z něho začala uvolňovat vrstva oxidu a tím se stal nepoužitelný. Nikdo neví, co se s ním stalo. Ale je to opravdu dobře, že se to stalo, jinak bych to nepředělal a nebylo by to ani z poloviny tak dobré jako to je. Myslím si, že bych to stejně asi předělal i kdyby se pásek nepoškodil. Ten první pásek měl být zároveň i konečný, ale hned jak jsem si ho po smíchání poslechl, uvědomil jsem si, že to může být akorát tak demo. Byl jsem trochu šokován a musel jsem to udělat znovu." Samotné album začalo docela tiše, ale tempo se postupně zrychlovalo s údery afrických bubnů tvořících základní rytmus a texturu,až nakonec explodovalo do crescenda kytar a hlasů. "Ommadawn" bylo jedno z vůbec prvních alb world music. Obsahovalo proti předchozím dvěma albům více prvků světové hudby, konkrétně africké a irské. Sám Mike hraje na "Ommadawn" na velký počet nástrojů, od kytar, přes bodhran až po piáno a zvonkohru, ale tyto prvky přinesly do alba hlavně africké bubny londýnské skupiny Jabula, složené ze čtyř afrických hudebníků (jmény Julian Bahula, Ernest Mothle, Lucky Ranku a Eddie Tatane) a dudy v podání již zmíněného Mikova přítele Paddyho Moloneye, jinak lídra letité irské folkové skupiny The Chieftains. Účast Paddyho byla zjevně domluvena na poslední chvíli, protože mezi zúčastněnými hudebníky na obalu desky není vůbec uveden a nenachází se ani na skupinové fotografii umístěné na vnitřním obalu LP. Je pravděpodobné, že Paddy zahrál party původně určené pro dudáka Herbieho, který měl hrát na northumbrijské dudy a který na obalu i fotce je, ale zvuk jeho nástroje se na "Ommadawn" nenachází. Podle některých zvěstí bylo dokončení Paddyho části s dudami výsledkem pozdně-večerních alkoholových seancí, ale Paddy sám uvedl, že ji nahrál poměrně brzo po příjezdu do studia, a dokonce i ve zcela střízlivém stavu. Dalšími hudebníky byli oba Mikovi sourozenci Terry a Sally, členové pěveckého sboru města Hereford (Hereford City Band), čtyřčlenný rodinný dětský pěvecký sbor The Pernhos Kids, který tvořili sourozenci Jason, Ivan, Abigail a Briony Griffithovi, a také zpěvačka Clodagh Simonds, která nakonec dala tomuto albu jméno. 
Album mělo být hotovo do září a ještě v srpnu bylo hodně daleko od jakkoliv publikovatelné verze. Clodagh Simonds,
která se k Mikovi přidala až v srpnu, jím byla požádána o nějaký text do první části. Nakonec vymyslela irský text,
který v angličtině znamenal něco jako: "Kočka je v kuchyni, pije mléko, já jsem blázen a směju se," nebo "já
jsem blázen a zpívám si." Slovo "Ommadawn", které v irském textu znamená ono "blázen" (může jít i o tzv. moudrého
blázna) se Mikovi zalíbilo natolik, že jím okamžitě nahradil pracovní název alba, který zněl "Pickles On My Glockenspiel",
tedy v češtině "Čurbes na mé zvonkohře". Kromě několika jiných na albu účinkoval také místní hudebník Leslie Penning, který
hrál na zobcovou flétnu. Penning hrál také v Mikově verzi lidové vánoční skladby "In Dulci Jubilo", která byla vydána 14.
listopadu Virgin remixovaná verze "In Dulci Jubilo" jako vánoční singl a v hitparádě se umístil na #4 místě ve Velké
Británii.Ačkoli mnoho novinářů chválilo "Ommadawn" jako další triumf, v některých recenzích, které na album udělali jiní, se začala objevovat jistá nevole. Snad ovlivnění vstupem rockové módy do hospod, které měly předtím retro atmosféru, britské popové noviny nazvaly "Ommadawn" jako "nevýrazné a bezvýznamné. Vynikající hudba na pozadí banketů." Novinkou proti předchozím albům byla přítomnost zpívané skladby "On Horseback" na konci druhé části, která vyjadřovala jednoduché přednosti a potěšení z jízdy na koni. Slova písně napsal Mike se svým kamarádem Williamem Murrayem. Většině se tato dodatečná skladba zdála směšná, ale při jejím bližším prozkoumání bylo vidět, že její konstrukci bylo věnováno tolik péče jako hlavní desce. Na otázku, jak důležitá pro album tato závěrečná píseň byla, řekl: "Je velmi důležitá. V celém albu je něco více než pesimistického, zvlášť na konci první strany. Někomu se to líbí, ale jsou lidé, které to činí velmi nešťastnými. Já sám jsem se toho k smrti bál. Když jsem dělal tu elektrickou kytaru, opravdu mě to strašilo a nemohl jsem spát. A ta písnička o koních je tomu jakýmsi protikladem. Možná ne protikladem, ale do určité míry to svým poklidem kompenzuje." Mike v té době nepořádal žádné koncerty a živá vystoupení a ani se žádných neúčastnil, ale občas se objevil jako host na albech jiných hudebníků, se kterými se znal. Jeho hra na kytaru se dá nalézt na albech Davida Bedforda, Edgara Broughtona a Toma Newmana, všechna byla vydána roku 1975. Jedním z nejzajímavějších partnerství, které se týkalo Mikea, bylo natáčení a vydání debutového sólového vydání Toma Newmana "Fine Old Tom". Jak si jistě pamatujete, byl to Newman, kdo poprvé upozornil na Oldfieldovo demo Tubular Bells Richarda Bransona, a než se setkal s Mikem, byl členem mnoha skupin a sám o sobě nahrával. "Fine Old Tom" se skládalo z 12 skladeb nahraných v letech 1972 až 1974. Toto album také představilo neobvyklý a zábavný design přebalu s vyříznutým otvorem na přední straně, který odhaloval Newmana s lahví ginu Fine Old Tom. Rub obsahoval fotografii Newmana obklopeného všemi doprovodnými hudebníky, včetně Mikea, Freda Fritha, Chrise Cutlera a Micka Taylora, všichni oblečeni jako členové Armády spásy! Mikovo spojení s Davidem Bedfordem pokračovalo po celý rok 1975, kdy Mike 31. dubna, vystoupil v Queen Elizabeth Hall na živém vystoupení Stars End a zahrál na kytaru v Bedfordově adaptaci Coleridgeovy básně "Rime Of The Ancient Mariner" z roku 1817. Ačkoli většina tohoto alba byla nahrána v Manor nebo na Manor Mobile, Oldfield raději nahrál svou kytaru ve svém studiu Beacon. Virgin pak nahrávku vydal na podzim. Jeho poslední spolupráce z roku 1975 byla na druhém albu The Edgar Broughton Band s názvem "Bandages". Účinkoval ve třech skladbách "Speak Down the Wires", "The Whale" a "Fruhling Flowers (For Claudia)".  Rok 1975 byl také rokem, kdy Mike získal svou první cenu za hudební soundtrack. Na amerických cenách Grammy byla "Tubular Bells" vyhlášena "Nejlepší instrumentální skladbou roku 1974". Vedlo to například k tomu, že společnost Premier, která "trubkové zvony" vyráběla, zahájila prodej nové řady pevné kovové trubky. Faktem bylo, že i po dvou letech se "Tubular Bells" stále dobře prodávaly a sbíraly ocenění. Jestli někdy existoval důkaz o síle Mikovy hudby, pak to bylo právě toto. 
Ke konci roku 1975 se Mike přestěhoval z Beacon v Herefordshire na odlehlý statek ze 14. století do Througham Slad
Manor ve vesnici Througham poblíž Bisley v hrabství Gloucestershire. Stejně jako u svého předchozího domova Mike
nechal přestavět starou stodolu na 24-stopé kvadrofonní nahrávací studio, kde proběhlo mnoho dalších nahrávek a
spolupráce v příštích několika letech. Mike Oldfield tam nahrál alba "Incantations" a část "Platinum".Rok 1976 tak začal vydáním Quadrophonic remixu "Ommadawn" v únoru. Mike tentokrát pomohl Philu Newellovi s tímto úkolem ve studiu Manor. Ve stejném měsíci Harvest Records vydala retrospektivu díla Kevina Ayerse s názvem "Odd Ditties". Toto bylo v podstatě tvořeno vydáními singlů, A i B-stran, plus vzácný materiál, který předtím nebyl vydán. V roce 1976 ještě fanoušci jezdeckého sportu slyšeli úryvek z "Ommadawn" jako úvod do TV vysílání "Horse Of The Year Show". Aby vyplnil pauzu mezi "Ommadawn" a dalším albem, Mike zremixoval a přepracoval v Quad všechna první tři studiová alba. To bylo děláno především proto, aby se ukázaly detaily, o kterých měl pocit, že byly zakryty během původního nahrávání a míchání. Zvláště zajímavý je remix "Hergest Ridge", který se dost dramaticky pozměnil. Kupodivu, když měl "Hergest Ridge" vyjít na CD na počátku 80. let, byla remixovaná verze použita přednostně před originálem. Všechny remixované verze alb byly poté zabaleny a vydány 29. října 1976 jako součást retrospektivního setu "Boxed". Čtvrtá strana, nazvaná "Collaborations" se skládala z mnoha singlů a B-stranami vydanými dříve, spolupráce a skladby jiných autorů, na kterých byl Mike hostem, hlavně Davidem Bedfordem, a kromě již dříve vydaných vlastních singlů obsahovalo LP také dosud nevydanou skladbu "Speak (Tho\' You Only Say Farewell", kde si Mike společně s Davidem Bedfordem i zazpíval. Roku 1976 se, nyní světově proslulý, hudební motiv "Tubular Bells" objevil v diskotékové skladbě od skupiny Champs Boys, složené z francouzských studiových hudebníků. Jinak nebyl Mike v roce 1976 nějak zvlášť aktivní, jedinou novou vydanou prací byl vánoční singl "Portsmouth". Šlo o další Mikovu verzi známé lidové skladby, jejím nejvyšším umístěním bylo 3. místo, tedy o jednu pozici lepší než "In Dulci Jubilo". K tomuto vydání bylo také natočeno video v jeho studiu Througham, kde Mike hrál na každý z nástrojů ve skladbě, zatímco kolem něj tančilo několik žen v bílém. 
V roce 1976 se Oldfield a jeho sestra přidali ke svému příteli a členovi kapely Pekka Pohjola, aby si zahráli na
jeho albu "Mathematician's Air Display", které vyšlo v roce 1977. Album bylo nahráno a upraveno v Oldfieldově
Througham Slad Manor v Gloucestershire Oldfieldem a Paulem Lindsayem. Mike se objevuje na všech skladbách kromě
první a hraje na mnoho nástrojů, včetně píšťalky! Hudebně nese LP všechny znaky nahrávky z Oldfieldu a je ceněno
všemi fanoušky, kteří vlastní kopii. V září 1976 Mike opět spolupracoval na "The Odyssey" Davida Bedforda, která
byla uváděna jako hudební cesta řeckým mykénským věkem. Z jedenácti uváděných skladeb se Mike objevil na kytaru
v "The Phaeacian Games" a "The Sirens".Jedna z podivnějších epizod Mikeovy kariéry se rovněž odehrála v roce 1976, když jej Alan Hacker, otec jeho tehdejší přítelkyně, požádal, aby napsal a produkoval soundtrack k filmu "Arts Council". Pod názvem "Reflections" se zabýval tím, jak kruhy a tvary ovlivňovaly architekturu v průběhu věků. Ačkoli se námět pro většinu ukázal jako příliš těžký, hudební partitura byla nejzajímavější, protože obsahovala rané verze jeho dalšího alba "Incantations" plus skladbu, která se později pod názvem "The Path" objevila jako strana B k "Shine" v roce 1986. Dokonce zajímavější je fáma, že muž sedící ve vchodu do jeskyně v jednom záběru by mohl být Mike! 
Rok 1977 začal 25. ledna, kdy se Mike objevil na světové premiéře představení Davida Bedforda "The Odyssey" v londýnské
Royal Albert Hall, kde hostoval jako kytarista a zahrál si vedle Vangelise a Mike Ratledge. Poté následovalo 3. února
vydání 2 singlů, "William Tell Overture", což je Oldfieldova verze závěrečného motivu z předehry Guglielmo Tell od
Gioacchina Rossiniho (1792-1868), a "Cuckoo Song", opět variace na anglickou lidovoui píseň. Ani jeden z nich nedosáhl
výraznějšího úspěchu.Přestože Mike zůstal po zbytek roku neaktivní, jeho díla se nadále hrála na živých koncertech. V květnu se znovu konaly koncerty "Orchestral Tubular Bells" a "Orchestral Hergest Ridge", kytarová sóla opět uvedl Steve Hillage. To, co bylo nazváno prvním koncertem "Ommadawn", se uskutečnilo na Trinity College v hlavním irském městě Dublinu v podání Liffoy Light Orchestra. Navíc se Mikovi podařilo dosáhnout změny dříve podepsané smlouvy s Virginem ve vlastní prospěch. Tato smlouva, která se nezměnila od roku 1972, byla podle Oldfielda nevýhodná v tom, že obvyklý pětiprocentní podíl z prodeje pro začínajícího umělce byl odpovídající možná v roce 1972, ale ne o pět let později, kdy Oldfieldova alba de facto Virgin vystavěla v impérium a zisky z nich ho několikrát podržely nad vodou. Poté, co si sehnal právníka, podepsal s Virgin dodatek ke smlouvě, který mu zajišťoval zvýšení podílů na 8%. Oldfield také sám požádal Richarda Bransona, aby mu nadále dělal manažera, k čemuž Branson svolil s tím, že mu Mike jednou za rok zaplatí odpovídající honorář - jeden sud piva. Rok 1977 začal a skončil tím, že Mike spolupracoval s Davidem Bedfordem. Na závěr roku Mike totiž hrál v titulní skladbě Bedfordova 5. studiového alba "Instructions For Angels". Skladba, na které se Mike objevil, byla překvapivě nahrána živě ve Worcesterské katedrále v mobilním nahrávacím studiu Rolling Stones. Tato skladba je docela dechberoucí, Bedford hraje na varhany katedrály a Mike hraje na kytaru, díky přirozené akustice katedrály to zní docela úžasně. Nakonec byla kompletní deska smíchána v Mikeově Througham studiu v BBC Matrix H Quad, se kterou bylo také stereo kompatibilní. V období 1976-1978 pracoval na venkově na hudbě, která měla být obsahem budoucího alba "Incantations". Později se v jednom rozhovoru přiznal, že měl v té době jisté psychologické problémy. Když se koncem roku objevil Mike s oznámením, že vydává své nejnovější studiové LP, byly pryč jeho dlouhé vlasy a neoholený vzhled, které nahradily krátké vlasy s a náušnicí v pravém uchu, sportovní bundy a dokonce i ochota mluvit s médii. Jak se ukázalo, v červnu 1978, během nahrávání "Incantations", Oldfield a jeho sourozenci absolvovali třídenní seminář nazvaný Erhardt Seminar Training (neboli Exegesis), což byl kontroverzní program na posílení osobní sebedůvěry založený na tréninkovém programu EST Wernera Erharda. Tato zkušenost měla významný vliv na Oldfieldovu osobnost, který si vzpomíná, že prošel "zážitkem znovuzrození" tím, že znovu prožil minulé obavy. "Bylo to jako otevřít nějaké obrovské dveře katedrály a postavit se čelem k netvorovi a viděl jsem, že to monstrum jsem já jako novorozeně, protože jsem začal život v panice." Po semináři Exegesis dříve samotářský Oldfield poskytoval rozhovory pro tisk, pózoval nahý na propagačním focení pro "Incantations" a chodil i na drinky s novináři. Překonal také strach z létání, získal pilotní licenci a koupil si vlastní letadlo. 
Asi první náznak Oldfieldovy dramatické změny obdržel telefonicky jeho přítel, vydavatel a tehdejší manažer Richard
Branson. Vzrušený Oldfield, omráčený svým novým zjevem a duševním rozpoložením, mu oznámil, že se ožení s dcerou svého
terapeutického instruktora Dianou Fuller a Richard mu musí jít za svědka. Branson tedy se značně neblahým tušením objednal
datum v kensingtonské matrice. Ve stanovený den v deset hodin se Richard se svou manželkou Joan dostavili na svatbu, jako
dárek s sebou měli dvě ohromná křesla, připomínající trůny menších afrických panovníků. Po Mikovi a jeho nastávající však
nebylo nikde ani stopy. Oba tedy asi dvě hodiny vysedávali ve svých křeslech na chodníku před matrikou a pozorovali jiné
páry vstupující a opouštející budovu jak na běžícím pásu. Když Oldfield se snoubenkou konečně dorazili, oddávali se už
Joan s Richardem spekulacím ohledně toho, které páry "přežijí" a které skončí rozvodem. Oldfield a jeho manželka, konečně
svoji, se rozloučili a odešli. O čtyřiadvacet hodin později obdržel Branson od Oldfielda další telefonickou žádost.
"Richarde, mohl bys zařídit rozvod?" První Oldfieldovo manželství tak trvalo pouhé dva týdny a ukončit je způsobem,
který by uspokojil nevěstu, vyžadovalo právníky a velké množství peněz.
Oldfield nahrál dvojalbum "Incantations" mezi prosincem 1977 a zářím 1978. Využil
na něm skladby "Hiawatha" od Longfellowa a "Hymn To Diana" od Bena Jonsona, plus talent africké bubenické skupiny Jabula,
rozmanitější sborová vystoupení Sally Oldfield, Maddy Prior a dívčího sboru Queen's College Girls Choir nebo hostování
Pierre Moerlena, Davida Bedforda a také jeho bratra a sestry Terry a Sally. "Incantations" bylo album epických rozměrů,
které se stalo platinovým ještě předtím, než bylo vůbec dostupné v obchodech. Když bylo 1. prosince 1978 vydáno, dostalo
se album na 14. místo v britském žebříčku alb, i když dosáhlo platinové certifikace za 300 000 prodaných kopií."Incantations" bylo vydáno v prosinci 1978. V té době byla britská hudební scéna díky příchodu punk-rocku a s ním provázaných životních postojů jakéhosi cíleného primitivismu a agrese zrovna vzhůru nohama. Protože se Mike v letech 1976-1978 věnoval tvorbě hudby převážně na venkově, masivní nástup punku jej tak zcela minul. Když byl v jednom z rozhovorů dotázán na jeho názor na tento nový hudební trend, odpověděl: "Punk-rock? Nikdy jsem o něm neslyšel." Poněkud změněná atmosféra hudební scény způsobila, že "Incantations" nebylo tak úspěšné jako jeho předchůdci, ale i přesto se dostalo mezi 20 nejlepších v Británii.  Ačkoliv je Mike především mistrem nahrávacího studia, živá vystoupení hrála vždy důležitou roli v jeho uměleckém životě. Výsledkem výše zmíněného semináře Exegesis, zřejmě bylo první i Oldfieldovo turné s názvem Exposed v roce 1979, když cítil se schopen vzít na turné velkou skupinu hudebníků. Než však toto turné začalo, Mike se objevil na koncertě se dvěma svými starými přáteli. Dne 14. února 1979 se objevil v Queen Elizabeth Hall v Londýně a hrál na kytaru ve skladbě Davida Bedfordsa "Rime" z "The Ancient Mariner", která byla původně vydána v září 1975. Druhé vystoupení bylo v The Venue v Londýně 1. března 1979, kde opět hrál na kytaru ve skladbě "Downwind" od Pierra Moerlena z Gong. Prvním Odfieldovým turné bylo European Tour 1979, na kterém propagoval spolu s mnoha dalšími přizvanými hudebníky své nejnovější album. Bylo zahájeno téměř šest let po vydání "Tubular Bells". Bylo to evropské turné, které zahrnovalo 21 termínů mezi březnem a květnem 1979. Dne 31. března 1979 Mike zahájil toto dlouho očekávané turné čtyřmi večery v Barceloně ve Španělsku, kde hudebníci představili "Incantations" a "Tubular Bells" tomu, co novináři nazvali "publikem 30 000 nadržených mladých Španělů". Poté následovalo jedenáct dalších koncertů ve Francii, Německu, Belgii, Dánsku, Holandsku a nakonec ve své rodné Anglii. Koncerty měly úspěch jak u diváků tak i kritiků. Na vystoupeních účinkoval orchestr a sbor padesáti hudebníků. V doprovodu bylo dvacet pět bedňáků a techniků a tři kamióny plné vybavení. Mezi účinkujícími byli Maddy Prior, která vystupovala v sekvenci Longfellowovy básně "Hiawatha", 
obsažené na "Incantations", dále kytaristé Phil Beer a Nico Ramsden, baskytarista Pekka Pohjola a perkusisté Pierre
Moerlen s bratrem Benoitem. Skupinu doplňovali i dva tradiční folkoví hudebnici Robin Morton a Ringo McDonough, členky
dívčího sboru z Queens College a nemalý počet hudebníků hrajících na žesťové a smyčcové nástroje a flétny. Vystoupení
mělo i vizuální doprovod zahrnující filmy, které speciálně pro tento účel vytvořil Ian Eames.
Navzdory tomu, že téměř všechny koncerty byly vyprodány, provozní náklady turné byly obrovské a ani slušný zisk ze
vstupného je nepokryl. Tento podnik mohl být pro Mikea emocionálně obohacující, ale málem jej přivedl na mizinu.
Turné mělo proto náhlý konec navzdory nadšenému publiku, později vyšlo najevo, že Mike i Virgin ztratili půl milionu
liber, což nevyhnutelně vedlo k fámám, že Mike byl na mizině.Naštěstí pro Mikea i Virgin bylo k dispozici několik hodin živých nahrávek z celé Evropy. To umožnilo Virgin vybrat to nejlepší a vydat je. Turné bylo tak zdokumentováno živým albem "Exposed" z téhož roku, které bylo prvním (a dosud také posledním) Oldfieldovým koncertním albem. Tato nahrávka obsahovala upravenou verzi "Incantations", stejně jako "Tubular Bells" a "Guilty" a získala určité uznání od kritiků. Zpočátku bylo prodáváno jako limitovaný náklad 100 000 kopií, ale síla prodeje alba byla dostatečně silná na to, aby Virgin krátce poté zavrhl tuto myšlenku a převedl ji do běžné produkce. Během turné Oldfield vydal nealbový singl "Guilty", který ukazoval jeho příklon k modernějším rockovým zvukům a byl ovlivněn disko stylem, kvůli singlu se vydal do New Yorku, aby našel ty nejlepší hudebníky a napsal píseň s ohledem na ně. Pro píseň napsal akordovou tabulku a představil ji skupině, která ji dokončila ve studiu. Píseň byla vydána v dubnu 1979 a dostala se na #22 místo ve Spojeném království a Oldfield ji uvedl v národní TV show Top of the Pops.
Přichází střední proud... (1979-1991)Na začátku 80. let se Oldfield začal přiklánět k „středněproudé“, mainstreamové pop music charekteristické kratšími instrumentálními skladbami. Začal také psát písničky, ve kterých zpívali různí interpreti a které jsou charakteristické Oldfieldovými kytarovými sóly. Nejznámější z nich je "Moonlight Shadow", hit z roku 1983 s Maggie Reilly jakožto zpěvačkou. Tato píseň byla převzata i mnoha jinými hudebníky, včetně Aselin Debisonové (kanadské folkové zpěvačky) nebo DJ Mystic (elektronická hudba/techno). 
Oldfieldovo páté album "Platinum" vyšlo v listopadu 1979 a znamenalo začátek jeho
přechodu od dlouhých skladeb k mainstreamu a pop music. Bylo to Oldfieldovo první album, které obsahovalo kratší písně
a hudbu napsanou jinými a tiskem bylo označeno jako "Oldfield pro začátečníky". Upravená verze alba byla vydána ve
Spojených státech a Kanadě s názvem "Airborn". V Německu album vyvrcholilo na #11 místě. Album bylo od té doby znovu
vydáno s bonusovým materiálem. Pokud máte raději rockovější styl, je album určeno právě pro vás, jako by je nahrála
jednolitá kapela...První strana obsahuje 19-minutovou titulní skladbu, která je rozdělena do čtyř částí "Airborne", "Platinum", "Charleston" a "North Star/Platinum Finale". První dvě sekce spoléhají na melodii hranou převážně na elektrickou kytaru, první je pomalá v tempu a má mnoho změn, zatímco druhá představuje jednoduchý groove rytmus a opakující se strukturu písně. "Airborne" byla ústřední melodie pro 80. léta BBC dětský kvízový pořad First Class. "Charleston" je humorná skladba s jednoduchým rytmem a houpavou melodií, která obsahuje sekci lesních rohů. Zpěvačka přidává bezeslovné vokály, zatímco Oldfield přispívá nějakými scatovými vokály šeptajícím hlasem. "North Star/Platinum Finale" obsahuje úryvek ze skladby Philipa Glasse z roku 1977 "North Star". Hlavní melodie není vypůjčena od Glasse, ale sborový part ano. Neustálý úder basového bubnu a oktávové skákání basové linky zahajují sekci a kytara vstupuje s melodií později. Objeví se funky kytarový riff a refrén a hlavní kytara přes ně nadále hraje melodii. Inženýr Kurt Munkacsi byl častým spolupracovníkem Glasse. 
Druhá strana začíná instrumentální skladbou "Woodhenge" pojmenovanou po neolitickém monumentu stejného jména, který se
nachází v blízkosti Stonehenge. Na "Airborn", alternativní verzi "Platinum" vydané pouze v Severní Americe, byla skladba
nahrazena skladbou "Guilty". V roce 1979 se Mike seznámil se Sally Cooper, která pracovala ve Virgin, a zdálo se, že se
do ní bláznivě zamiloval, až jí věnoval šílenou píseň "Sally", kterou lze nalézt pouze na prvních výliscích "Platinum"
(1979). Skladba se nelíbila Richardu Bransonovi (hlava Virgin), Mike ji nahradil konvenčnější "Into Wonderland“, kterou
jsme i přes zmínku "Sally" na obalech našli i na CD verzích. Mike si Sally nevezme, ale přesto jí dává tři děti: Molly
(1980), Dougala (1981) a Luka (1986). Ještě na albu "QE2" (1980) Mike umístil malou ukolébavku nazvanou "Molly" a vložil
několik obrázků své dcery do videa k písni "Wonderful Land". Sally sdílela Mikeův život šest let, ale rozešli se koncem
roku 1985 nebo v roce 1986 krátce před Lukovým narozením, jeho vztah s Lukem inspiroval později píseň "Holy" z roku 1989.
"Sally" je píseň napsaná a zpívaná Oldfieldem a Nico Ramsdenovými jako pocta Sally Cooper, v té době Oldfieldově přítelkyni, která na albu hraje na trubkové zvony. Krátce po vydání alba byla "Sally" nahrazena jinou skladbou "Into Wonderland", kterou zpívala Wendy Roberts. Nejčasnější vydané LP a kazety stále zobrazují "Sally" ve výpisu skladeb na štítku a na obalu, i když na desce byla nová píseň. Pozdější edice a následující reedice "Platinum" už správně uvádějí "Into Wonderland". Část písně přežívá na druhé verzi alba, protože prvních 50 sekund "Punkadiddle" je ve skutečnosti poslední částí "Sally". Tato rychlá část se stejnou melodií refrénu písně sloužila jako hudební most k "Punkadiddle", takže byla zachována. "Sally" lze často nalézt jako součást nelegálních vydání. Oldfield napsal "Punkadiddle" jako parodii na tehdejší punk rock. Na pódiu se svou kapelou zahráli píseň s odhalenou hrudí. "I Got Rhythm" je pak cover verze písně od George a Iry Gershwinových, která obsahuje Oldfieldovu úpravu z veselého originálu do balady v broadwayském stylu s harmonizovanými vokály od Robertse a orchestrací, většinou hranou na klávesy. 
Dekáda skončila pro Mika vydáním vánočního singlu v roce 1979. Stejně jako "Portsmouth", i "Blue Peter" byla námořnická
pijácká písnička, v lidové úpravě známá pod názvem "Barnacle Bill" nebo "Drums And Fife". Už předtím byla používána jako
znělka ze stejnojmenné dětské TV show a používala se bezmála 10 let. Přesto dosáhla pouze na #9 místo v anglických
žebříčcích. Výtěžek z tohoto singlu byl věnován na konto pomoci Kambodži, vyhlášené právě výše uvedeným dětským pořadem.
Mimochodem zveřejněné propagační video musí být považováno za jedno z nejzábavnějších, které Mike vyrobil. Jeho součástí
byla honička typu Keystone Cops využívající Microlites, vznášedla a různé další způsoby dopravy, natočené černobíle,
zatímco je doprovázelo téma "Blue Peter".Koncem roku 1979 se Mike a Virgin rozhodli znovu koncertovat. Pro toto nové turné dal Mike dohromady mnohem menší 11-člennou skupinu hudebníků skládající se hlavně z Pierre Moerlen (bicí/perkuse), Nico Ramsden (kytara), Benoit Moerlen (vibrafon), Hansford Rowe (baskytara), Tim Cross a Pete Lemer (klávesové nástroje), Mike Frye (perkuse), Bimbo Acock (saxofon, flétna, klarinet), Mike Frye (perkuse), a k tomu zpěvačky Wendy Roberts a Maggie Reilly. Na jaře 1980 se uskutečnilo turné In Concert '80, tentokrát ve většině Evropy a zahrnovalo 20 termínů po celé Velké Británii, čítající čtyřicet vystoupení. Začal v Dánsku 12. dubna a poté se přesunul do Holandska, Německa a Rakouska, než se vrátil zpět do Německa. 20 britských termínů začalo v Ipswichi 4. dubna a zahrnovalo také Portsmouth, Croydon, Preston, Sheffield a Newcastle a také Dublin v Irsku. Většina koncertů se skládala z téměř všech platinových skladeb a také z "Portsmouth", "Ommadawn", "Blue Peter", "Sheba" a "Taurus 1". Ian Eames znovu opatřil fimové záběry pro projekci na pozadí, včetně třpytícího se moře, nad nimž se vznáší a otáčí větroň. Živá vystoupení vyvrcholila 21. července 1980 na festivalu v Knebworthu. Poté, co přiletěl v helikoptéře, byl druhý v pořadí po Beach Boys a Lindisferne, účinkoval také Santana. Znamenitost Mikova muzikanství zvítězila nad kritikem Record Mirroru, který napsal: "Zvuk byl křišťálově čistý, zvýrazňující tak nové barvy a odstíny jeho úprav." 
Mikeova láska k vesmíru a létání se znovu objevila, když 20. července 1980 měla Virgin premiéru v britské TV s pořadem
"The Space Movie". Motiv "Tubular Bells" byl tak kromě The Exorcist společně s další Oldfieldovou hudbou z následujících
alb použit roku 1979 do soundtracku k TV dokumentu "The Space Movie" od producenta Tonyho Palmera v produkci Virgin Films,
který upozornil na rané americké pokusy a konečný úspěch při dosazení člověka na Měsíc. Dokument také oslavoval 10. výročí
prvního amerických astronautů na Měsíci. Zvuková stopa obsahovala různé neslyšené verze a mixy mimo jiné "Incantations",
"Tubular Bells", "Ommadawn" a "Portsmouth". Tento TV program měl být později vydán na videu v roce 1983.
Během toho všeho Mike dodělával poslední úpravy na svém dalším studiovém albu. V roce 1980 vydal Oldfield album další
"QE2", pojmenovanou po zaoceánské lodi Queen Elizabeth 2, na které vystupuje řada
hostujících hudebníků. Toto album se málem objevilo pod jiným názvem. Jsou známy dva názvy, o nichž Mike uvažoval, a
to "Carnival" a "Mirage", ale Mike i Virgin se na poslední chvíli rozhodli pro jeho přejmenování. Druhý název byl ještě
uveden na krabici s master páskem a není známo proč Oldfield vlastně na poslední chvíli název změnil. "QE2" Oldfield
produkoval společné s hudebním technikem Davidem Hentschelem, který předtím pracoval s Genesis. Hentschel řekl v
rozhovoru: "Vždy jsem měl rád Mikův styl. Všechny jeho nápady mi byly blízké a moje zase jemu. Byla to všechno
velká zábava, a já myslím, že to musí být zábava, když chcete udělat něco opravdu dobře." Mezi hudebníky, kteří
na "QE2" spolupracovali, byli např. i Phil Collins (bicí), Rick Fenn (kytara) a zpěvačka Maggie Reilly (zajímavostí
je, že byla na přebalu mylně uvedena jako Maggie Rilley). Tato bývalá zpěvačka skotské soul-rockové skupiny Cado Belle
se měla stát důležitým členem Oldfieldova týmu pro následujících pět let.
Album obsahovalo jak původní Oldfieldovy skladby, tak dvě coververze skladeb nahraných jinými kapelami, a to "Arrival"
od skupiny ABBA, který napsalo velmi úspěšné duo ABBA Benny Anderson a Bjorn Ulvaeus, členové jedné z nových popových
skupin, které vytlačily progresivní rock z hlavních pódii popové scény, a druhou, tentokrát zcela upřímně míněnou poctou
byla předělávka skladby "Wonderful Land" z roku 1962. Autorství skladby náleží skupině The Shadows, jejichž frontman Hank
Marvin byl inspirací všech mladších kytaristů Oldfieldovy generace. V souladu s důrazem na světlejší polohu své práce vydal
Mike na podzim 1980 dvě cover verze jako singly. První byl právě "Arrival", již zmíněná lehce ironická pocta skupině ABBA,
zatímco B-Side tvořila "Polka", která byla nahrána živě v dubnu ve Vídni. Bohužel tento singl se ve Velké Británii neprosadil
a stejný osud čekal na další vydání singlu, dvojitou stranu A sestávající z "Wonderful Land" a "Sheba", který vyšel v listopadu.
Nejdelší skladby na albu jsou "Taurus I" a titulní skladba "QE2", které trvají 10 minut, resp. 7 minut. Některé skladby na albu obsahují vokály zpívané přes vocoder. "Conflict" má úryvek z "Badinerie" od J.S. Bacha, poslední části Bachovy Orchestrální suity č. 2 H moll). Text pro "Celt" napsal Tim Cross. "Molly" byla napsána pro jeho dceru Molly Oldfield, která později hrála na klávesy v "The Songs Of Distant Earth" a hrála roli v projektu Songs for Survival. Přestože dosáhlo pouze #12 místa v německé hitparádě alb, stalo se album v Německu nejprodávanějším albem roku 1981. Turné se v té době stávalo každoroční událostí. I nyní k propagaci alba následovalo European Adventure Tour 1981, které probíhalo po Evropě a Británii od března do srpna téhož roku, a během něhož Oldfield přijal pozvání k vystoupení 28. července na bezplatném koncertu na trávníku před Guildhall v Londýně v předvečer svatby prince Charlese a tehdejší lady Diany. Pro tuto příležitost napsal novou skladbu "Royal Wedding Anthem". Tento bezplatný koncert spolu s jeho celosvětovým prodejem desek a charitativní činností vedl k tomu, že Mike byl prohlášen za "Freeman of the City of London", což by mu umožnilo, pokud by to vyžadoval, prohánět své ovce přes řeku Temži! Dne 21. června 1980, po dublinském datu, se Mike objevil živě na Knebworth Festivalu. Před téměř 60 000 lidmi provedl verze "Tubular Bells", "Ommadawn" a hitového singlu "Guilty". Později se v roce 1984 mělo objevit video z této události, které také obsahovalo záběry Mikea, který byl zpovídán v jeho domácím nahrávacím studiu, a animované záběry Iana Emese, které byly použity na koncertech. 
Během tohoto roku se toho moc nestalo, kromě toho, že se Mike přestěhoval do Denhamu v Buckinghamshire, kde utratil ohromujících
160 000 liber za účelově postavené studio, které mělo být později zničeno povodní!Poprvé za více než 7 let byla Mikeova aktivita výrazně nižší než v předchozích letech. Ke konci roku 1980 se Mike ale znovu rozhodl vyrazit na turné, hlavně kvůli propagaci "QE2". Většina koncertů byla v Evropě, v Řecku, Itálii, Holandsku, Švédsku, Belgii a Francii. Mike měl svou zálibu v létáni a pilotní licenci pro lehká letadla a helikoptéry získal v roce 1979. Letecká příhoda o rok později se stala inspirací titulní písně alba "Five Miles Out" z roku 1982. V srpnu 1980 Mike pilotoval dvoumotorový Piper Navajo přes Pyreneje ve Španělsku, když se letadlo dostalo do hrozné bouře. "Letadlem to zmítalo, jako když si někdo hází s palačinkou, na vrtulích se usazoval led, déšť bubnoval do čelního skla a všichni řvali aááá!" řekl pak v rozhovoru. Událost byla také připomenuta na malbě renomovaného malíře letadel Geralda Coulsona, kterou si Mike speciálně objednal pro obal alba "Five Miles Out". Na rozdíl od letadla, které Mike pilotoval při onom dramatickém letu, tedy Piperu Navajo, je na obrázku z nějakých důvodů zvěčněn stroj Beech 18. Zdá se, že Mike strávil většinu roku 1980 psaním a nahráváním svého dalšího studiového alba, které mělo znovu zažehnout jeho plamen jako vážného skladatele a překvapivě i jako skladatele písní. 
Jeho sedmé album "Five Miles Out" vyšlo 19. března 1982, přičemž 24-minutová skladba "Taurus
II" zabírala celou první stranu, čtyři kratší skladby na straně dvě. Písně "Family Man" a "Orabidoo" jsou připisovány Oldfieldovi
a členům jeho koncertní kapely z turné na podporu svého předchozího alba "QE2", které skončilo v polovině roku 1981, s nimiž začal
Oldfield pokračovat ve spolupráci. Patřili mezi ně zpěvačka Maggie Reilly, bubeník Morris Pert a kytarista Rick Fenn."Five Miles Out" znamenalo i začátek komerčně úspěšného období pro Oldfielda, který zabodoval svým prvním albem v Top 10 ve Spojeném království po sedmi letech, když vyvrcholilo na #7 místě. Dvě kratší písně alba "Five Miles Out" a "Family Man" byly vydány jako singly, které se umístily na #43 a #45 místě ve Spojeném království. Ten se stal větším hitem, když popové duo Hall & Oates nahráli cover písně. "Five Miles Out" bylo také propagováno se 100-denním Five Miles Out World Tour 1982 od dubna do prosince, největším turné Oldfieldovy kariéry. V roce 2013 byla znovu vydána s novými stereo a 5.1 mixy prostorového zvuku a dříve nevydaným materiálem. Singly "Five Miles Out" a "Family Man" byly nahrány pod rouškou Mike Oldfield Group. Tvořili ji Mike, Rick Fenn (baskytara a kytara), Maggie Reilly (zpěv), Tim Cross (klávesy), Morris Pert a Mike Frye (bicí a perkuse). Family Man, podporovaný instrumentálkou Mount Teidi, byl vydán v květnu, ale poté byl stažen poté, co Mike vyjádřil odpor k obalu použitému u Virgin. Účast Paddyho Moloneyho na tomto albu byla bohužel poslední přímou spoluprací těchto dvou vynikajících hudebníků. Pravděpodobným důvodem tak náhlého konce bude nejspíš fakt, že na sebe narazily dvě muzikantské veličiny, které prosazovaly vlastní náhled na vytváření hudby. "Dědek" Moloney, zvyklý ze skupiny Chieftains rozhodovat téměř o všem od výběru skladeb, přes aranžmá, zvukovou i hudební režii nahrávek, až k obalu desky, se zde musel podřídit "mladíčkovi" Oldfieldovi, protože ten samozřejmě chtěl svoji desku udělat podle svého. A to bylo na Moloneyho asi moc. K rozchodu obou hudebníků přispěl možná i fakt, že věčně nespokojený Oldfield nahrával skladby znovu a znovu, dokud nebyly naprosto dokonalé. Například nahrávání skladby "Taurus II" mu dle údajů na obalu trvalo celých šest měsíců! A to každý nevydrží. Tím méně Moloney, zvyklý u Chieftains vydávat třeba i tři alba do roka. 
Také v březnu se Mike vydal na své první a jediné světové turné, které se poprvé uskutečnilo v Americe, Kanadě a Japonsku, než
nakonec na podzim skončilo ve Velké Británii. Posledním singlem, který byl vydán, byla nealbumová skladba "Mistake" podporovaná
instrumentální "(Walberg) The Peak" v srpnu. Toto se ve Spojeném království neprosadilo a ukázalo se, že je to poslední vydání
roku, které vyšlo na obrázkovém disku.Problémy plynoucí z Mikeova neštěstí z toho, jak se k němu Virgin chovala, se vynořily do takové míry, že po hrozbě soudní žaloby v roce 1981 Mike znovu vyjednal svůj kontakt, aby získal další tři LP a také peníze dlužné od roku 1973. Mike pak vyrovnal vydal své další LP k tomu, co mělo být desátým výročím Tubular Bells. 
Rok 1983 začal tím, že společnost Virgin znovu vydala "Tubular Bells" za ceny z roku 1973 jako součást oslav k jejich 10.
výročí vydání. Na to rychle navázalo jeho osmé studiové album "Crises" vydané 27. května
1983 u Virgin Records, které se svým formátem podobalo "Five Miles Out" a "QE2", obsahovalo několik možných hitparádových
singlů a jednu dlouhou skladbu. Začal je nahrávat ke konci svého turné v roce 1982 na podporu své předchozí nahrávky "Five
Miles Out". Pozoruhodnými přírůstky do obsazení byli bubeník Simon Phillips, který měl prokázat značný vliv na Mikea, Jona
Andersona, hlavního zpěváka skupiny Yes a Maggie Reilly. Nahrávalo se od listopadu 1982 do dubna 1983 v Tilehouse Studios,
Denham, Buckinghamshire. Znamenalo to pokračování Oldfieldova experimentování s přístupnější hudbou, které začalo koncem 70.
let. První strana obsahuje 20-minutovou skladbu "Crises" a druhá strana obsahuje sbírku kratších písní, ve kterých vystupují
vokalisté jako Maggie Reilly, Jon Anderson a Roger Chapman. Oldfield produkoval "Crises" s bubeníkem Simonem Phillipsem,
který na albu také hraje. "Crises" představilo Oldfielda při prozkoumávání heavy metalových prvků, jejichž fanouškem byl
nějakou dobu a rád jej hrál. Oldfield popsal první stranu jako materiál, který chtěl napsat a předvést "pro osobní
uspokojení", zatímco druhá strana je "velmi komerční, plná singlů".Severoamerická verze "Crises" obsahovala jiné průběžné pořadí, aby vydělala na komerčních písních tím, že změnila pořadí stran a přidala singl "Mistake", jež nebyl na albu, jako úvodní stopu a přesunutí "Moonlight Shadow" na konec jeho strany. Tato severoamerická verze nebyla znovu vydána od svého prvního lisování. Singl "Moonlight Shadow" z tohoto alba s krásným vokálem Maggie Reilly, byl okamžitým úspěchem v celé Evropě a dosáhl na číslo 1 v Německu. a č. 4 ve Velké Británii, obsahuje na B-straně vzácnou skladbu "Rite Of Man". Na pozadí tohoto úspěchu Virgin rychle vydal druhý singl "Shadow On The Wall" v srpnu. To využilo štěrkovitý hlas Rogera Chapmana v písni, která zachycovala neutěšenou situaci polského lidu během prvních dnů politické reformy. B-Side měli standardní albovou verzi "Taurus 3" a z nějakého podivného důvodu se tento singl nedostal do hitparády ve Velké Británii. "Crises" dosáhlo na #6 místo v UK Albums Chart a stali se nejúspěšnější nahrávkou Oldfielda v 80. letech po vydání prvního singlu "Moonlight Shadow" s Maggie Reilly na vokálech, jež se stal Oldfieldovým nejúspěšnějším singlem, který se dostal na #4 místo ve Spojeném království a #1 místa v devíti dalších zemích, prodalo se jej více než milion kusů. Oldfield podpořil album nádherným Crises Tour po Evropě v roce 1983, na kterém vystupovala většina hudebníků, kteří na albu hráli. Turné s končilo koncertem ve Wembley Areně k připomenutí desátého výročí vydání alba "Tubular Bells". K tomuto vydání se také uskutečnilo evropské koncertní turné a mělo to být na mnoho let naposledy, kdy se Mike objevil živě ve Spojeném království. To zahrnovalo velkolepý koncert v londýnské Wembley Areně 22. července, kde se hrály "Tubular Bells", "Incantations" a téměř celá "Crises". Původně se předpokládalo, že se tento koncert objeví na záznamu a videu, ale kvůli špatné kvalitě výsledného záznamu byl tento nápad sešrotován. 
Později během tohoto roku Mike založil vlastní nahrávací společnost Oldfield Music z peněz, které zaplatila Virgin po jeho
hrozbě soudní žalobou. Prvním a dnes jediným vydáním na tomto novém labelu bylo LP "Star Clusters, Nebulae and Places in
Devon / The Song of the White Horse" od jeho velkého přítele Davida Bedforda, které bylo původně nahráno v roce 1978. Mike
nebyl šťastný, že může jen pomoci s vydáním, a proto produkoval a zkonstruoval toto kompletní LP ve svém tehdejším domě
v Throughamu.Po úspěchu vokálních skladeb z "Crises" Mike v roce 1984 strávil krátký rok daňových úniků ve Švýcarsku, když se přestěhoval do relativního klidu v chatě zvané "le Caribou", ve Villars-sur-Ollon (Vaud), ve švýcarských Alpách na dohled od Ženevského jezera a začal pracovat na svém dalším studiovém albu. S využitím nejnovějších hudebních technik, především s počítačem Fairlight, Mike, opět jako u "Crises", pracoval ve spolupráci se Simonem Phillipsem na tom, z čeho se měla stát velmi úspěšná nahrávka, zejména v Evropě. V 80. letech Mike také občas pobýval ve Francii, v Saint-Paul-de-Vence, kde má/měl? nemovitost. 
Nicméně, v lednu, Virgin vydala "Crime Of Passion", který zahrnovala Barryho Palmera jako hlavního vokalistu. Strana B
7" a 12" obsahovala instrumentální "Jungle Gardenia" a 12" měla jako extra skladbu rozšířenou verzi "Crime Of Passion".
Obě verze měly na přebalu obrázek Mikeovy matky, i když to není uvedeno v žádném z formátů. K této skladbě bylo také
zajímavé promo video, které sestávalo z Mikea a Barryho, kteří skladbu předváděli v dětském pokoji. Nejpřekvapivější
ze všeho bylo, že oba zahráli skladbu v předstíraném zpomaleném filmu pouze pro zvýšení rychlosti na reálný čas a pro
občasné obrácení akce během závěrečné fáze úprav.V červnu 1984 jsme se dočkali vydání první skladby z chystaného alba. Skladba s názvem "To France" s Maggie Reilly ve své obvyklé vynikající formě, vypráví o boji Mary Queen of Scots na cestě do Francie, aby unikla tyranii krále Edwarda VI. Navzdory tomu, že skladba zaznamenala obrovský komerční úspěch v celé Evropě, ve Spojeném království selhala a dosáhla pouze #48 v singlovém žebříčku. 7" a 12" singly obsahovaly fascinující kytarou nabitou instrumentálku "In The Pool", zatímco 12" verze měla zajímavou rozšířenou verzi titulní skladby a strašidelnou instrumentálku "Bones". 
Deváté studiové album Mika Oldfielda "Discovery" bylo vydáno 25. června 1984 u
Virgin Records a obsahuje řadu popových písní, zejména pak singl "To France", stejně jako instrumentální "The Lake".
Po svém turné v roce 1983 se Oldfield z daňových důvodů přestěhoval do Villars-sur-Ollon ve Švýcarsku a začal pracovat
na novém albu. Album bylo nahráno od ledna do června 1984. Zkoušky obvykle probíhaly od 10:30 do přibližně 19:00 každý
den. Album obsahuje řadu popových písní, k jejichž napsání byl Oldfield povzbuzen společností Virgin Records po úspěchu
"Moonlight Shadow" z jeho předchozího alba "Crises". První skladba alba "To France" s Maggie Reilly na vokálech plynule
navazuje na druhou skladbu "Poison Arrows", kterou nazpíval Barry Palmer. Instrumentálka "The Lake" byla podle Oldfielda
inspirována jeho pobytem ve Švýcarsku a okolím Ženevského jezera, které bylo podle poznámek na přebalu vidět za jasného
dne z nahrávacího studia. Tato instrumentální skladba sestávala z Oldfieldových složitých kytarových vzorů a rytmů v
neustálé spolupráci s dynamickým bubnováním Simona Phillipse. Ve skutečnosti si mnozí myslí, že Phillipsovo bubnování
a koprodukce napomohly Oldfieldovu hudebnímu rozvoji, podobně jako Bedford a Ayers v předchozích letech.Po uplynutí tří měsíců byl vydán navazující singl "Tricks Of The Light". 7" a 12" oba měly instrumentální afghánskou stranu B, zatímco 12" obsahovaly také instrumentální verzi strany A. Bohužel "Tricks Of The Light" nedokázaly upoutat představivost veřejnosti, a proto vůbec neprorazily ve Spojeném království. 
Od poloviny do konce roku odjel Mike do Mnichova, aby dokončil finální úpravy svého prvního velkého soundtracku. Zatímco
pobýval ve Villars, Oldfield napsal hudbu k filmu Rolanda Joffého "The Killing Fields"
(Vražedná pole), ke kterému vydal v roce 1984 také stejnojmenný soundtrack. Tento velmi úspěšný film Davida Puttnama se
soustředil na životy těch, kteří byli zasaženi vojenským bojem o Kambodžu, přičemž Oldfieldova působivá a dojemná zvuková
stopa přidala hodně na realitě, emocích a hrůze. Film nejenže získal několik Oscarů, ale soundtrack k albu také získal
nominaci na British Film Awards za nejlepší filmový soundtrack, kde byl ale přeskočen soundtrackem Ennia Morriconeho
"Days of Heaven". Výběry z obou Mikeových nahrávek byly vydány jako "The 1984 Suite" v roce 2016.Po vydání alba následovalo další celoevropské turné Discovery Tour 1984 na podporu alba. Bohužel, kvůli vyděračským daním ve Spojeném království se Mike k velkému zklamání svých fanoušků rozhodl, že Spojené království nenavštíví. European Discovery Tour se uskutečnilo v devíti zemích a trvalo od srpna do listopadu 1984. Po úskalích tohoto turné se Oldfield odebral do svého domova vyčerpaný množstvím vykonané práce a dal si zaslouženou pauzu. Jediná další komerční nahrávka roku 1985 měla dokázat začátek dobrodružnější a vizuálně kreativní fáze. Album "Pictures In The Dark" vydané v listopadu, vzniklo ve spolupráci Mikea, jeho nejnovější přítelkyně Anity Hegerland a tehdy známého velšského sbormistra Aleda Jonese. To, co odlišovalo tuto nahrávku od těch dříve vydaných, bylo, že Mike utratil 2 miliony liber za instalaci nejnovější sady videostudia ve svém domě v Denhamu. Mělo to být první video vytvořené Mikem pomocí tohoto systému. Skutečnost, že se díky tomu mohlo stát prvním videem na světě za 1 milion liber, přispělo jen velmi málo ke zvýšení prodeje, když se dostalo pouze na #50 místo v britském žebříčku. Jediným rozdílem na 12" bylo přidání vynikající rozšířené verze titulní skladby a B-Side obsahující středověky znějící "Legend", plus téměř experimentální instrumentální skladba s názvem "Bones". V témže roce byl Mike pověřen napsat a nahrát soundtrack k televiznímu seriálu "Sutton Hoo", který byl vysílán koncem léta roku 1985. 
V roce 1986 Mike opoustil Sally Cooper a tři děti, , ale nechal jí dům v Denhamu, aby tam mohla žít s jejich třemi dětmi.
Odstěhoval se do nového sídla poblíž, v Chalfont-Saint-Giles s norskou zpěvačkou Anitou Hergerland, se kterou tvořil nový
pár, spolupracoval s ní v roce 1985 ("Pictures In The Dark") a později zpívala na albech "Islands" v roce 1987, "Earth
Moving" v roce 1989 a "Heaven's Open" v roce 1991. Mike žil nějakou dobu i ve Francii - v Mégeve (kam Pierre Moerlen
přijížděl nahrávat vibrafony pro "Islands", a v Saint-Paul de Vence, kde stále poskytoval rozhovory v roce 1989, pak
se vrátil zpět do Spojeného království v Marlow, 20 km západně od Denhamu, kde si pronajal dům.S Anitou měli další dvě děti, Gretu (1988), která inspirovala píseň "Far Country" v roce 1989, a Noaha (1990), ale zdálo se, že se věci opakovaly a pár se po několika letech v roce 1991 rozešel, když přestal žít společně. Anita se vrátila žít do Norska se dvěma dětmi. Mike poté přiznal, že se setkal se vztahovými problémy spojenými se zkušeností, kterou měl v mládí se svoji matkou. Jestliže se rok 1985 ukázal jako poklidný, pak rok 1986 už neměl proč být rušný. Poté, co si Mike koupil videostudio, aby prozkoumal vizuální výraz, strávil více času učením se s pomocí producenta Peta Claridge, jak využít systém v jeho plném potenciálu. Mezitím v květnu spolupracoval se zpěvákem Yes Jonem Andersonem, když nahráli a vydali "Shine". Opět, stejně jako u "Pictures In The Dark", bylo na jeho novém systému vytvořeno video s využitím všech nejnovějších triků a gadgetů. Ale stejně jako předchozí singl neudělal žádný dojem na britské hitparády. Mike se objevil na třech koncertech. Dne 2. a 6. února 1986 vystoupil v Hammersmith Odeon v Londýně jako host rockové skupiny Marillion. "Myslím, že hudebníci si začali uvědomovat, jak moc mohou přispět sháněním peněz a jak moc se publikum zajímá o světové události a pokud mohou přijít a podpořit charitu, pak to velmi rádi udělají," uvedl Mike před kolumbijským koncertem Volcano Concert z února 1986. Třetí živé vystoupení se uskutečnilo v Royal Albert Hall na charitativním koncertu na pomoc Columbian Volcano Appeal, kde Mike zahrál vynikající akustickou verzi "Moonlight Shadow" s Maggie Reilly a Simonem Phillipsem. Byly velké naděje, že další nové studiové album je na dobré cestě k vydání, zvláště když od poslední nabídky Oldfield uplynuly téměř dva roky. Relativní ticho bylo způsobeno skutečností, že této nové nahrávce bylo věnováno mnoho času a úsilí, stejně jako stěhování do nového domu, Roughwood Croft, v Chalfont St. Giles, Buckinghamshire. Předtím však Virgin ucítili vhodnou příležitost k vydání "In High Places", výřezu z "Crises" z roku 1983. Ve zpěvu se objevil Jon Anderson z Yes. Singl byl vydán v květnu, aby se shodoval s plány šéfa Virgin Richarda Bransona překonat Tichý oceán v horkovzdušném balónu. V září 1987 vyšel první singl převzatý z připravovaného nového LP. Pod názvem "Islands" obsahoval chraplavý hlas Bonnie Tyler jako hlavní vokalistky a produkovali jej Mike a Tom Newman. 
"Islands" je 11. album Mika Oldfielda, vydané 28. září 1987 společností Virgin ve Velké
Británii. Oldfield se překvapivě vrátil k jednostrannému instrumentálnímu formátu, který byl tak patrný na jeho dřívějších
nahrávkách, zatímco produkoval 6 vokálních a zdánlivě vysoce komerčních skladeb. Instrumentální strana s názvem "The Wind
Chimes" se skládala z etnických a populárních hudebních textur propletených s bubnováním Simona Phillipse a koprodukcí,
která je patrná po celou dobu. Skutečným rozdílem mezi touto a předchozími instrumentálními skladbami v plné délce bylo
použití počítačově generovaných zvuků produkovaných buď pomocí syntezátorů nebo samplerů. Zjevně chyběly kytary, Oldfieldova
značka, zatímco zcela vyhrály chorály a vokální melodie. Druhá strana se zdála zajímavější, na níž hostovali Jim Price a
starý přítel Kevin Ayers. Maggie Reilly nahradila jeho dlouholetá přítelkyně Anita Hegerland, jejíž hlas, ne-li stejně
vysokých standardů, byl ideální náhradou. Kupodivu však v zámořských verzích "Magic Touch" vokály zpíval Max Bacon, dříve
s americkou kapelou GTO, a ne Jim Price, jak je vidět na britských verzích. Proč se tak stalo, je stále záhadou, i když
se předpokládá, že tam mohl být smluvní důvod, který nedovolil, aby byl jakýkoli materiál s Jimem vydán mimo Spojené
království. Verzi Maxe Bacona lze také nalézt na poměrně vzácném americkém sampleru "Virgin Compilation". Pro americké
vydání byl použit jiný seznam skladeb a nový přebal. K albu "Islands" natočil Oldfield videoalbum, které zahrnuje
videoklipy k většině skladeb na albu. Deska "Islands" pokračovala ve stylu, který u Oldfieldových alb začal již v roce
1982, totiž jednu stranu desky zabírá instrumentální kompozice, druhou pak několik rockových či popových písní. Z tohoto
alba pocházejí také hitové písničky "Islands" (zpěv Bonnie Tylerová) a "Magic Touch" (zpěv Jim Price nebo, na americké
verzi alba, Max Bacon).Bohužel "Islands" bylo zválcovano tiskem a recenzenty a nebylo žádným překvapením, když zjistil, že to bylo Mikeovo první studiové album, které se nedostalo do žebříčku ve Spojeném království. Po vší té tvrdé práci a času, který tomu byl věnován, musel celý zážitek zasadit Mikeovu sebevědomí otřesnou ránu. 
Veškerý čas a úsilí vynaložené na učení se, jak používat jeho nově pořízenou sadu videí, bylo vyplatit omezené dividendy
v červnu, kdy byla vydána "The Wind Chimes" z LP "Islands" jako plnohodnotné VHS video album. Instrumentální skladba z
alba byla převedena do neobvyklé a zábavné obrazové show s využitím tehdy nejnovějších a nejsofistikovanějších videotechnik
a zvuku, které byly k dispozici. Pro každou skladbu byla s pomocí několika kvalitních producentů propagační byla vytvořeno
a vydána video, které často mísilo nejmodernější (na tu dobu) počítačem generované obrázky s obrázky ze skutečného života.
Toto bylo vydáno jako součást videa "The Wind Chimes". V USA dosáhl "Magic Touch" v roce 1988 do Top 10 v rockových žebříčcích
alb Billboard. Během 80. let přispěla Oldfieldova tehdejší manželka, norská zpěvačka Anita Hegerland, vokály do mnoha písní
včetně "Pictures In The Dark".V roce 1988 se Mike Oldfield opět přestěhoval, tentokrát do Roughwood Croft, Nightingales Lane v Chalfont St. Giles, Buckinghamshire, šest mil od svého bývalého domova v Denhamu. S dětmi se proto mohl vídat pravidelně o víkendech. Nutkání natáčet videa pochází částečně z Oldfieldovy posedlosti filmovou hudbou. "Stále mě inspiruje rok 2001, můj oblíbený film," řekl Oldfield. S videem pro své vlastní album mohl Oldfield dosáhnout umělecké kontroly, ale nejprve musel zvládnout technologii. Klíčovou postavou zde byl videorežisér Pete Claridge, který podle Mika přišel a sestříhal pár videí. "Pomohl mi se zvonkohrou." Počítačově generovaná grafika je v "The Wind Chimes" hlavní předností (všimněte si vtipu nekonečné smyčky lahví vína, které se od Kevina Ayerse sypou na Flying Start), "protože miluji stroje, zvláště počítače, které dělají obrázky". 
Téměř polovina roku již uplynula a Mike pracoval na svém dalším LP. Nakonec od konce roku 1988 do poloviny 1989 Mike strávil
čas psaním a nahráváním svého dalšího studiového alba. Dvanácté album "Earth Moving" bylo
vydáno v červenci 1989 a způsobilo mezi fanoušky a kritiky značný rozruch, protože bylo prvním (a také posledním) Oldfieldovým
albem, kde obě strany desky zabíraly rockové či popové písně bez jakékoliv instrumentální skladby. Bylo složeno pouze z devíti
kvalitních vokálních skladeb. Několik písniček z "Earth Moving" bylo vydáno jako singly. Na albu se objevilo hned několik
zpěváků, včetně jeho tehdejší přítelkyně Anity Hegerland. Dalšími byli vokální talent Nikkie "B" Bentley, Carol Kenyon, Max
Bacon a vítaný návrat Maggie Reilly v "Blue Night". Mnozí byli překvapeni téměř náboženskou povahou textů, které patřily k
tomu nejlepšímu, co kdy Mike napsal. Hudba alba byla provedena hlavně se syntezátory. Jediným dalším albem Oldfielda bez
instrumentálních skladeb je až "Man On The Rocks" z roku 2014. Album bylo poměrně úspěšné a dosáhlo na #30 místo v britské
albové hitparádě.Závěrečná skladba, přestože se zdá být zdlouhavější, skládá se ze dvou krátkých, zdánlivě nesouvisejících skladeb, spojených do jedné skladby, mezi nimiž je patrná pauza. Podle Oldfielda bylo album vyrobeno v plném souladu s jeho nahrávací společností Virgin Records, která požadovala, aby vytvořil komerčněji orientovaný materiál než jeho předchozí alba. Po nahrávce "Earth Moving" se Oldfield chtěl odklonit od "počítačové hudby" a vrátit se ke skutečným hudebníkům a nástrojům, co je patrné na jeho dalším albu "Amarok." Podle rozhovoru, který Mike Oldfield a Anita Hegerland poskytli pro TV program Good Morning Britain, byla píseň "Innocent" inspirována jejich malou dcerou Gretou, která se objevuje ve videoklipu písně. V programu Oldfield a Hegerland předvedli akustickou verzi písně, Hegerland zpívala a Oldfield hrál na kytaru. V této době se také zvyšovalo napětí mezi Oldfieldem a jeho vydavatelem Virgin Records. Vydavatelství totiž tlačilo Oldfielda k vydání "Tubular Bells 2". Do této doby se jeho vztah s vydavatelstvím stal stále napjatější v důsledku neshod ohledně jeho mlouvy, licenčních poplatků a nedostatku úsilí při propagaci jeho alb. "Earth Moving" bylo sice album, na kterém "plně naslouchal Virgin" s ohledem na jeho hudební směřování, které se stalo úspěchem v kontinentální Evropě, ale dostalo se mu neuspokojivé reakce v Anglii, za což Oldfield dostal od Virgin "nějaký flak" kvůli této záležitosti. Oldfield byl nyní povinen dodat dvě další alba jako součást své smlouvy s Virgin a v létě 1989 začal jedním z nich s cílem potěšit své fanoušky a zároveň naštvat vedení Virgin. Začátek nového desetiletí znamenal další výraznou změnu směru. Pro ty, kteří sledovali Mikeův vývoj od prvních dnů, se jeho další album ukázalo jako nejpodnětnější a nejuspokojivější vydání od "Incantations" z roku 1978. 
Oldfieldovou rebelující odpovědí byl "Amarok", hodinu trvající dílo zahrnující mnoho velmi
rychle se střídajících hudobních témat a nástrojů, s nepředvídatelnými hluky a skrytou zprávou v morseovce, ve které přímo urážel
Richarda Bransona. Oldfield považoval "Amarok" za jeho "osobní pomstu" kvůli nedostatku podpory ze strany Virgin. Album vykazovalo
impozantní muzikantství, rozmarný humor a protichůdnou anti-komerčnost ve stejných částech. Ta se projevila v rozhodnutí prezentovat
ji jako hodinovou skladbu na CD, ale složenou z hudebních úseků, které trvaly maximálně dvě tři minuty, než motiv ustoupil úplně
něčemu jinému, aby se později s pomstou vrátil. Navzdory skokovému charakteru alba zůstalo idiosynkraticky charakteristické pro
Oldfielda."Amarok" byl nahrán v Oldfieldově domácím studiu, které se tehdy nacházelo v Roughwood Croft, přestavěném trenérském domě v Chalfont St Giles, Buckinghamshire. Album bylo koncipováno jako pokračování "Ommadawn"a jako nějaká zkouška na jeho plánované "Tubular Bells II". Využívalo hodně ze stejného obsazení jako "Ommadawn" včetně Paddyho Moloneyho a Juliana Bahuly, leadera bubenického souboru Jabula. Ačkoliv je "Amarok" mnohými fanoušky považován za Oldfieldovo vrcholné dílo, žádného komerčního úspěchu nedosáhlo, neboť Virgin se prakticky neobtěžovala je zcela prodat a nechala v tom tak samotného Oldfielda. Na zadní straně přebalu je dokonce upozornšní o možných problémech se sluchovými halucinaceami. Jediná věc, která zabránila úspěchu alba, který si zasloužilo, byla bolestně špatná reklamní kampaň společnosti Virgin. Byla tak špatná, že Mike dal část svých vlastních peněz do rozpočtu na reklamu nahrávky! V prosinci 1990 Mike obnovil svoji spolupráci se sestrou Sally hraním na kytaru v jejím singlu "Break Through The Rock". Tato skladba byla poté vydána jako součást jejího LP s názvem "Natasha". Jediné další vydání roku související s Oldfieldem přišlo v prosinci poté, co byla skladba "Etude Killing Field" z roku 1984 použita jako součást reklamní kampaně na léky proti bolesti Nurofen. Skladba byla poté vydána společností Virgin na 7" singlu s nesouvisející skladbou "Gakkaen" od Ono Gagakn Kai Society Orchestra. 
Rozloučením s vydavatelstvím Virgin se stalo následující album "Heaven's Open" vydané 18. února
1991, ve kterém Oldfield pokračoval ve skrytých výpadech proti Bransonovi. Bylo vydáno do nic netušícího světa, který si nebyl vědom,
že Mike přidal další pírko do jeho již tak přetékající čepice. Zajímavostí tohoto alba je také skutečnost, že veškeré hlavní vokály
nazpíval Oldfield sám, což se v jeho díle stalo poprvé a naposled. I když jeho hlas byl poněkud nevýrazný, stále představoval krok
vpřed od "Earthmoving". Album bylo vydáno pod jménem Michael Oldfield místo Mike Oldfield. Jméno producenta alba Toma Newmana, je
také hláskováno podobným způsobem, jako Thom Newman. Píseň "Make Make" představovalo tence zahalené hořké rozloučení s nahrávací
společností a "Music From The Balcony", postranně dlouhá instrumentálka, vystavovala trochu více kontrastů z "Amarok".Přebal alba je přepracovanou verzí fotografie od Trevora Keye, kterou chtěl Richard Branson původně použít na přebal "Tubular Bells" s názvem "Breakfast In Bed". Oldfield ten nápad nenáviděl a odmítl jej. Na původní fotografii byla z vejce kapající krev, která byla nahrazena žloutkem jako obal. Pracovní název "Heaven's Open" byl "Man In The Rain". Píseň "Heaven's Open" pochází z velké části z rané verze "Man In The Rain". Název "Man In The Rain" později použil Oldfield pro singl z alba "Tubular Bells III". Ke konci roku, po nespočtu alb a singlů, se Mike rozhodl oddělit od Virgin. Od rozmachu punku na konci 70. let to pro Mikea nebylo v pořádku. V jeho očích se Virgin nezajímala o jeho propagaci způsobem, na který měl nárok nejdéle sloužící člen labelu. Cítil proto, zvláště s případnými "Tubular Bells II" na obzoru, že je zapotřebí nový začátek s nahrávací společností, která by jej ocenila. Poté byl přijat nový manažer a začalo hledání vhodné nahrávací společnosti. Hledání nové nahrávací společnosti se ukázalo o něco méně obtížné, než tomu bylo před 20 lety. Jediný problém, se kterým se tentokrát setkal, bylo najít společnost, která nechtěla pouze vydělávat na úspěchu jakéhokoli nového materiálu. Přivedl nového manažera, Clive Bankse, který byl zapojen do takových počinů jako Simple Minds a Billy Connolly. Mike nakonec podepsal smlouvu se slavnými a vysoce uznávanými WEA Records. V roce 1991 po vydání "Heaven's Open" byl Oldfield šťasten, že opustil Virgin Records. Poslední sbohem s Virgin se objevilo na samém konci skladby "Music From The Balcony", kde tichý smích a sotva slyšitelný Oldfieldův hlas říká "Fuck off!". Stylově se "Heaven's Open" vrací k formátu Oldfieldových komerčně orientovaných nahrávek z počátku až poloviny 80. let a nabízí výběr přístupných pop/rockových písní, stejně jako progresivnější skladbu v delší podobě. Na rozdíl od předchozích alb jako "Five Miles Out" a "Crises", delší skladba alba album uzavírá, ne otevírá, jako u Oldfieldova alba "Discovery".
Vydavatelství Warner a návrat k "Tubular Bells" (1991-2003)
Poté, co jeho smlouva s Virgin Records vypršela v lednu 1991, Oldfield podepsal smlouvu s Warner a začal pracovat (asi
i ke vzteku Virgin) na pokračování "Tubular Bells". Virgin předtím naléhal na Oldfielda, aby produkoval pokračování svého
debutového alba Tubular Bells (1973) řadu let, ale Oldfield odolával, částečně kvůli jeho rostoucí nespokojenosti s úsilím
Virgin propagovat jeho alba a jeho roztržce se spoluzakladatelem Richardem Bransonem. Oldfield cítil, že dělat pokračování
v 70. letech, tak brzy po jeho vydání, by bylo "příliš očividné" a mohlo by vést k tvůrčímu vyhoření. Mike tak plánoval
"Tubular Bells II" od konce 80. let a rozhodl se nepokračovat v tomto podniku, dokud definitivně neopustí Virgin, čímž jim
nedá šanci vydělat na jeho úspěchu. Kromě spojení s Tomem Newmanem se Mike také zapletl s Trevorem Hornem, renomovaným
producentem a umělcem, který byl schopen Mikovi značně pomoci, když mu v procesu odloudili Newmana.Po vydání "Heavens Open", svého posledního alba pro Virgin, Oldfield cítil, že je správný čas začít s pokračováním "Tubular Bells". Ve stejnou dobu podepsal smlouvu na nahrávání dvou alb s Warner Music UK po jednání s předsedou Robem Dickinsem. Oldfield chválil vedení ve Warner za to, že vyjádřilo zájem o jeho hudbu a nabídlo konstruktivní návrhy, které by pomohly prodeji, aniž by se cítil "jakkoliv vázán", na rozdíl od Virgin. V roce 1992 se Mike přestěhoval do Los Angeles, v Hollywood Hills, v době nahrávání a vydání "Tubular Bells 2" a psaní pro album "The Songs of Distant Earth". Dům později prodán Johnu Cleesemu, bývalému Monty Pythonovi, který se o jedenáct let později stal Master of Ceremonies of "Tubular Bells 2003". 
A tak prvním albem, které Oldfield nahrál a vydal u nového vydavatelství Warner Music UK, ke kterému přešel, bylo patnácté
studiové album "Tubular Bells II", které bylo od původních "Tubular Bells" o něco odlišnější
instrumentální kompozicí, ale zároveň vycházející z původních "zvonů". Než začal Oldfield psát hudbu pro album, znovu se podíval
na "Tubular Bells" a zmapoval jeho složení do různých barevných sekcí. Ve svém domácím studiu si vedl tabulku pokroku a psal
přímo na tapetu perem; jeho první záznam byl v červnu 1991, kdy nahrál první klavírní figuru pro album.Pro produkci alba si Oldfield vybral Trevora Horna s pomocí Toma Newmana, který také pomáhal produkovat Tubular Bells. V roce 2018 Newman prozradil, že když byl Horn přiveden do projektu, trval na tom, aby nástroje byly sekvenovány spíše než aby se hrálo ručně, což vedlo k velkému sporu mezi Newmanem a Hornem. Horn v té době sídlil v Los Angeles, takže Oldfield si na devět měsíců pronajal sídlo u Doheny Drive, aby nahrál album, a nechal si své domácí studiové vybavení a mixážní pult poslat do Los Angeles přes Panamský průplav. Oldfield dal Hornovi přezdívku Dr. Click, protože trval na tom, aby se každá část hrála přesně. Oldfield připsal Hornovi zásluhu na tom, že dal albu "rytmus a groove", což považoval za slabé místo ve své technice a za něco, co původní "Tubular Bells" postrádalo. Oldfield také pochválil Horna za to, že jej povzbudil, aby hrál s "více citem [a] láskou", protože byl zvyklý hrát naštvaným způsobem. "Když jsem to udělal, hudba začala zpívat místo toho, aby na tebe vrčela." Když došlo na nahrávání trubkových zvonů pro album, podstoupil Oldfield pátrání, aby našel sadu, kterou považoval za dostatečně uspokojivou, protože původní zvony používané na "Tubular Bells" zničil. Byl blízko k tomu, aby to vzdal, dokud nenavštívil obchod s bicími nástroji v londýnském East Endu, kde "našel malou sadu, skoro jako sadu hraček. A jednou do nich uhodil a řekl: "jo, to je ono". "Tubular Bells II" vyšlo 31. srpna 1992 a mělo živou premiéru na promenádě na Edinburgh Castle dne 4. září 1992 za účasti 6 000 lidí, který hodinu po jeho skončení vysílala národní televize. To představilo skotského herce John Gordon Sinclair jako Master of Ceremonies. V říjnu 1992 byla show vydána na domácím videu jako "Tubular Bells II: The Performance Live at Edinburgh Castle". Album se umístilo na #1 místě ve Spojeném království, stejně jako jeho předchůdce. Je to Oldfieldovo třetí album číslo jedna (po "Tubular Bells" a "Hergest Ridge"). Po opakovaném úspěchu "Tubular Bells II" a premiéře na Edinburgh Castle na podzim roku 1992 bylo rozhodnuto vydat koncert na evropské turné, tentokrát v menším obsazením, než jaké bylo použito v Edinburghu. Oldfieldovo turné k albu nazvané Tubular Bells II 20th Anniversary Tour 1992/93 navštívilo USA a Evropu mezi březnem a říjnem 1993. Mike poprvé vystoupil v zaplněné Carnegie Hall v New Yorku 1. března 1993. Po tomto jediném americkém datu se turné rozjelo do Evropy s několika daty od 22. března v Německu až po zastávky v Belgii, Francii a Rakousku. Finále bylo čtyři po sobě jdoucí noci v prestižní londýnské Royal Albert Hall v dubnu. Navzdory menší skupině hudebníků, kteří Mikovi pomáhali, byly londýnské koncerty obrovským úspěchem, dokonce Mikeovi umožnily více rozpracovat kytarové přestávky a dechberoucí přídavek, kterému fanoušci přezdívali "Orgasmidoo". 
Po tomto albu Oldfield pokračoval ve skládání hudby v nových hudebních stylech. V roce 1993 dokončil Oldfield své turné v
letech 1992-1993, aby propagoval své předchozí album "Tubular Bells II" (1992), své první koncertní turné od roku 1984. Když
byl Oldfield připraven nahrát následovníka, předseda vydavatelství Rob Dickins navrhl, aby vytvořil koncepční album založené
na sci-fi románu z roku 1986 "The Songs of Distant Earth" od Arthura C. Clarka. Oldfield sice nepovažoval příběh za jeden
z Clarkových nejlepších, "ale měl spoustu atmosféry" a proto začal přemýšlet o hudebních nápadech na cestování vesmírem a
přistání na jiném světě a na události, které se na něm odehrávají. Zvláště název knihy přitahoval Oldfielda a označil jej
za "vnitřně hudební, přirozený výchozí bod". Oldfield dokonce navštívil Clarkea na Srí Lance, aby o této možnosti diskutoval,
a zjistil, že Clark je fanouškem jeho soundtracku k filmu "The Killing Fields" z roku 1984 a cítil se "potěšen" albem. Clarke
dostal k poslechu kopii "Tubular Bells II", byl dostatečně ohromen a poté souhlasil se spolupráci.Oldfield se rozhodl, že album bude "volně" sledovat děj románu, který vypráví o zničení Země v roce 3600 poté, co Slunce se změní v novu, na což se planeta musí připravit během 1600 let, a posílá vesmírné lodě do blízkých planetárních systémů. Dokončení alba trvalo Oldfieldovi déle, než původně plánoval, zčásti proto, že některé ze svých obvyklých nástrojů - včetně akustických kytar - považoval pro prostředí za příliš "pozemské" a místo toho se rozhodl vytvořit "nový rejstřík" zvuků ve studiu. To vedlo Oldfielda k rozšíření svého repertoáru a přitažlivosti a vyústilo v album, které klasifikoval jako "velmi ambientní". V roce 1994 Oldfield vydal koncepční album "The Songs Of Distant Earth", album ve stylu New Age koncipované jako "soundtrack" ke stejnojmenné knize A.C. Clarka (česky Zpěv vzdálené Země) z roku 1986. Album dosáhlo pozice #24 v UK Albums Chart. Téhož roku byl po Oldfieldovi pojmenován asteroid "5656 Oldfield". V roce 1994 se Mike rovněž vrátil do Chalfont St. Giles a uvažoval o stavbě svého vysněného domu. Úrodnou půdu pro svůj záměr našel na ostrově Ibiza. 
V roce 1995 Oldfield pokračoval v přijímání nových hudebních stylů produkováním alba "Voyager"
s keltskou tématikou s novými skladbami propletenými s tradičními kousky. V roce 1992 se Oldfield seznámil se skupinou Luar na Lubre,
galicijskou keltsko-folkovou kapelou (z A Coruna, Španělsko), se zpěvačkou Rosou Cedrón. Popularita kapely rostla poté, co Oldfield
nahrál cover jejich písně "O Son Do Ar" ("The Sound Of The Air") právě na svém albu "Voyager".Hudba na tomto albu je nejotevřenější keltskou hudbou, kterou Mike Oldfield produkoval. Album bylo původně nahráno pouze za použití akustických ručně hraných nástrojů. Poté, co dcera šéfa Warner Music řekla, že to zní nudně, přidal Oldfield na album syntezátory a další nástroje. V rozhovoru z té doby Oldfield tvrdil, že album bylo jedno z jeho nejrychleji vytvořených, natáčení trvalo jen měsíc a půl, a také tvrdil, že některé písně složil a nahrál během jednoho rána. Album bylo posledním v původní dohodě o třech albech, kterou Oldfield podepsal s Warner poté, co opustil Virgin, počínaje "Tubular Bells II". Oldfield ale zůstal s Warner až do roku 2003, kde jeho poslední album pro label bylo "Tubular Bells III". 
V polovině roku 1996 Oldfield prodal svůj dům v Buckinghamshire a přestěhoval se na španělský ostrov Ibiza, kde v roce 1997
dokončil svou vilu "Atlantis" za 2 miliony liber v Es Cubells u Středozemního moře, na dohled od ostrova Vedra, který je vidět
na obálce alba "Voyager". Založil si tam i nahrávací studio v Casa Atlantis, v domě na útesu v Es Cubells, které navrhl na svém
počítači na simulátoru virtuální reality a postavil jej od nuly. Dříve měl také dům na Mallorce, dalším baleárském ostrově. Zatímco
se dům stavěl, ubytoval se v hotelu jménem Las Brisas de Ibiza.V roce 1998 Oldfield vyprodukoval třetí album "Tubular Bells III", jeho osmnácté studiové album, které mělo také mělo živou premiéru na koncertě, tentokrát v Horse Guards Parade v Londýně. Hudba čerpala ze scény místní 
taneční hudby ve tehdy novém Oldfieldově domově na ostrově Ibiza. Vzhledem k tomu, že Ibiza je hlavní klubovou taneční destinací,
nechal se inspirovat tamní elektronickou a taneční hudbou, kterou hráli místní DJové, a rozhodl se udělat taneční verzi známého
úvodu "Tubular Bells (Part One)", který využil syntezátor Nord Lead a použil rytmus "caveman" z "Tubular Bells (Part Two)".
Oldfieldovi se výsledky líbily, což jej přesvědčilo, aby natočil třetí album "Tubular Bells". Navzdory tomu, že v té době neměl
nahrávací smlouvu, Oldfield zajistil novou smlouvu s Warner Music UK tím, že informoval label, že si přeje začít pracovat na
třetím albu "Tubular Bells". Toto album bylo inspirováno tématy z "Tubular Bells", ale lišilo se tím, že postrádalo jasnou
dvoudílnou strukturu.Oldfield později přiznal, že na Ibize měl na něj negativní vliv hédonistický životní styl a podlehl alkoholu a drogám. Při jednom incidentu byl přistižen při řízení, když dvakrát překročil zákonný limit alkoholu a dostal roční zákaz řízení. V dubnu 1998 následně Oldfield opustil Ibizu a vrátil se žít do Roughwood Croft, svého domova v Chalfont St. Giles, Buckinghamshire, který koupil na konci 80. let. Poté dokončil nahrávání "Tubular Bells III" v Londýně až do června 1998. V srpnu dal svůj dům na Ibize, dvě auta a motorový člun na prodej za 2 miliony liber. Dům koupil další hudebník Noel Gallagher (Oasis). 
V roce 1999 vydal Oldfield dvě alba. První "Guitars" je čistě instrumentální album nahrané
pouze za pomocí kytar a "bicích" nástrojů. Oldfield hraje veškerou hudbu na albu, používá pouze kytary různých typů. Za pozornost
stojí použití jeho kytary vybavené Roland MIDI, které používá ke spouštění samplů bicích a vytváření zvuků podobných strunám.
"Four Winds" je čtyřdílné dílko, jehož části jsou hudebními portréty čtyř světových stran (sever, jih, východ a západ). Turné
Live Then & Now 1999 bylo na podporu tohoto alba a předchozího "Tubular Bells III".
Druhé album z téhož roku, již 20. studiové album, nese název "The Millennium Bell" a skládá
se z mnoha zcela rozdílných stylů hudby, bylo napsané částečně pro vystoupení Mika Oldfielda na oslavách milénia v Berlíně.
Tématem alba je reflexe různých období lidské historie, které mají reprezentovat rozdílné historické epochy uplynulých 2000 let.
Album si vypůjčilo svůj název od úsvitu 3. tisíciletí a Oldfieldova čtvrtého dílu série "Tubular Bells", stejně jako nejnovější
série "Tubular Bells", která obsahuje zcela nový materiál. Bylo to hlavní dílo, jehož část alba byla živě představena na koncertě
v Berlíně, který se konal během silvestrovských oslav 31. prosince 1999.Hlavním tématem "The Millennium Bell" je pohled na dva tisíce let historie po narození Ježíše Nazaretského prostřednictvím série jednotlivých epizod popisujících důležité okamžiky historie i různé aspekty lidstva. Album je stylově eklektické, od majestátních refrénů a orchestrálních pasáží ve stylu soundtracku přes zvukové textury New Age a etnické zvuky až po silný pulz elektronických perkusí. Mikeův milostný život v 90. letech byl poněkud chaotický, snad to byla pověstná "krize středního věku", která Mikea po čtyřicítce zachvátila. Našli bychom jej ve společnosti mladé Španělky Rosy Suárez v letech 1992-94. Poté strávil čtyři chaotické roky s mnichovskou dívkou Miriam Felberovou, která jej následovala na jeho cesty na Ibizu. Pár zažil několik rozchodů. V letech 1998-1999 zažil Mike Oldfield nové období emoční nestability, které se rozšířilo anglickým bulvárním tiskem. Nakonec se Mike seznámil v roce 1999 s mladou Belgičankou Fanny Vandekerckhove, tehdy 22-letou studentkou práv ve Francii, se kterou se seznámil na Ibize, kde pracovala v hotelu. Oba se k sobě přiblížili, protože bydleli ve stejném hotelu, kde jí Mike oslovil. Přestěhovala se k Mikeovi a jejich problémy se nejprve dostaly do anglických bulvárních médií, ale nakonec se jejich příběh upevnil, protože Mike si vzal Fanny, ještě před narozením malého chlapce Jakea (2004). V rozhovoru, který poskytl Daily Mail v březnu 2006, se Mike Oldfield zdá být svým novým otcovstvím uklidněn a naplněn. V roce 2008 se páru narodil druhý chlapec Eugene (Mikeovo sedmé dítě) a poté se přestěhovali na Bahamy, kde se zdálo idylické. To zjevně nestačilo, aby se zabránilo zdánlivě nepřekonatelným potížím. Společně oslavili nové tisíciletí v Berlíně spolu s premiérou "The Millenium Bell". O něco později v dubnu 2003 měli tito dva tajnou svatbu ve Francii, na kterou byli pozváni pouze jejich nejbližší přátelé a rodiny. Žili spolu až do 4. listopadu 2013, kdy Mikeův osobní asistent oznámil rozchod páru a zahájení rozvodového řízení. 
Ve svém domě na Ibize Mike složil a nahrál část "Tubular Bells 3", než se po svých španělských iluzích v roce 1998 stáhl do
svého anglického domu v Chalfont St. Giles. Dům na Ibize byl nakonec prodán Noelu Gallagherovi ze skupiny Oáza. Noel Gallagher
nedávno vyhrál soudní spor s Mikem po zjištění problémů s nestabilitou hřiště na Ibize.Oldfield nahrál většinu alba ve svém domovském studiu, Roughwood Studios, Berkshire, a poté nahrál orchestrace během jediného dne v Abbey Road Studios v Londýně s London Session Orchestra. Bylo to třetí album Oldfielda během jednoho roku, po "Tubular Bells III" na konci roku 1998 a "Guitars" dříve v roce 1999. Bylo to třetí album Mika Oldfielda dostupné ve formátu MiniDisc poté, co "Tubular Bells" a "Tubular Bells II" vyšly na MiniDiscu v roce 1992. Od počátku 90. let Mike experimentoval s interaktivními prostředími, aby doplnil a doplnil svou hudbu. Prvním příkladem toho byl interaktivní segment CD "The Songs of Distant Earth", který se soustředil kolem malé hádanky, která umožňovala přístup k některým videoklipům. Mike chtěl jít ještě dál a začal pracovat na něčem, co nazval "Interactive Video Album", pomocí výkonných počítačů Silicon Graphics k vytvoření virtuálních světů, které fungovaly ve spojení s hudbou. Seriózní vývoj nápadů byl odložen, dokud se počítačová technologie nedostala do stádia, kdy byl průměrný domácí počítač dostatečně výkonný na to, aby uživatelé mohli prozkoumávat Mikovy virtuální 3D světy v reálném čase. Po svém předchozím albu "The Millennium Bell" začal Oldfield pracovat na svém prvním vydání pro MusicVR, projektu hudební virtuální reality s prvky simulátorové videohry a hudbou. Myšlenka se vyvinula tak, aby byla funkce Tres Lunas MusicVR zahrnuta jako součást balíčku alb, pro které Oldfield napsal a nahrál novou hudbu a podepsal smlouvu s Warner Music Spain. 
Dalším Oldfieldovým projektem se stalo "MusicVR", které kombinovalo hudbu s počítačovou hrou na bázi virtuální reality. Jeho
součástí bylo také 21. Oldfieldovo album "Tr3s Lunas" vydané v červnu 2002 u Warner Music
Spain. "Tr3s Lunas" představilo Oldfielda zkoumajícího elektronickou a relaxační hudbu. Album bylo nahráno v Oldfield's Roughwood
Studios a další části byly nahrány v Plan 1 Studios v Mnichově. "Tr3s Lunas" se jeví tak, že Mikeovo interaktivní video album
přichází do domácností po celém světě pod názvem projektu Music Virtual Reality (dříve nazývané jak Sonic Reality, tak Sonic
VR, než se ustálilo jméno Music VR). Prodává se jako sada dvou CD, na prvním disku bylo hudební album, na druhém pak počítačová
interaktivní hra.Skladba "Thou Art In Heaven" je založena na skladbě, kterou Mike složil pro svůj koncert tisíciletí v Berlíně. Skladba, známá nejprve jako "Berlin 2000", později "Art In Heaven" (jméno společnosti, která koncert a doprovodnou světelnou show organizovala) začínala tématem z "In The Beginning" (z "The Songs Of Distant Earth") a končila Beethovenovou "Ódou na radost" a mezi nimi byla sekce, z níž byl pozvednut základ pro "Thou Art In Heaven". Při překladu ze španělštiny je název alba "Tres Lunas" přeložen do angličtiny jako "Three Moons". To se odráží v písmu na obalu alba, přičemž písmeno "e" je nahrazeno číslicí "3". Oldfield uvedl, že titul byl inspirován italskou restaurací na Ibize (kde v té době bydlel) s názvem Las Dos Lunas, která jako logo používá dva zrcadlové měsíce ve tvaru C - a také skutečnost, že hra "Tres Lunas", kterou vytvořil současně s hudbou, obsahuje v krajině tři měsíce. Obal je podle originálního nápadu Hanse Claessona z Kebawe. 
V roce 2003 vydal Oldfield album "Tubular Bells 2003", zcela novou nahrávku původních "Tubular
Bells", kterou v letech 2002 až 2003 Oldfield nově nahrál pomocí moderního vybavení, aby se shodovalo s 30. výročím vydání originálu.
Chtěl to udělat už před lety, ale smlouva s Virgin mu v tom zabránila.Původní nahrávka mu byla vždy nepříjemná, protože na její nahrání měl jen pár týdnů a tehdejší technologie nebyla schopna pokrýt všechny jeho požadavky. V důsledku toho nebylo možné opravit chyby a některé nástroje byly při vydání z roku 1973 rozladěné. Navíc ze smluvních důvodů nebylo u Virgin povoleno žádné přetáčení po dobu 25 let po původním vydání. Aby zůstal věren původnímu albu, získal Oldfield kopii původní 16-stopé pásky od Richarda Barrieho z Air Studios a tento multitrack byl poté nahrán do Digidesign Pro Tools. Chybělo však několik částí vícestopé nahrávky, byly to části sekcí "Finale", "Caveman" a "The Sailors Hornpipe". Tyto původní skladby byly poté přesunuty do Emagic Logic, kde Oldfield použil MIDI k vytvoření mapy tempa a taktu, některé části původního alba nebyly k dispozici. Hlavní MIDI klaviatura, pro kterou Oldfield obvykle používal nějaké Roland Strings, byla položena nahoře. Prvním nástrojem, který byl nahrán, byla Glockenspiel na začátku první části "Introduction" a poslední nahranou částí byla vokální skladba "Caveman". Díky rozsáhlému využití digitální technologie má "Tubular Bells 2003" syntetičtější a jasnější zvuk než originál. Kvůli smrti Vivian Stanshall, který byl původním Master of Ceremonies při vydání v roce 1973, nechal Oldfield herce Johna Cleese představovat nástroje v části "Finale". "Tubular Bells 2003" bylo vydáno v květnu 2003 nejen na CD, ale i na DVD jako DVD-Audio.
Přechod k vydavatelství Mercury (2004-dosud)
V roce 2004 zprovoznil Oldfield svůj další virtuální projekt. MusicVR video hra "Maestro" v sobě zahrnovala jak hudbu
z "Tubular Bells 2003", tak i několik dalších chill-outových skladeb. Hra je volně dostupná na Oldfieldových stránkách.
O rok později v roce 2005 vydal Oldfield u Mercury Records dvojalbum "Light + Shade".
Dva disky hudby obsahují skladby kontrastující nálady, první "Light" hudbu relaxující, druhý "Shade" více s náladou
rozmrzelou a podrážděnou. Disk "Light" obsahuje také několik vybraných skladeb z alba ve formátu U-MYX, který umožňuje
posluchačům vytvořit si vlastní remix.V roce 2006 se Mike vrátil do Gloucestershire, na pozemek z 19. století, v Tockingtonu na řece Severn, kde žil se svou francouzskou manželkou, psy a koňmi. Angličtí fanoušci potvrdili, že mohou vidět jeho dům v Chalfont St. Giles ve výstavbě. Na konci roku 2006 se Oldfield zúčastnil německého turné Nokia Night of the Proms, na kterém vystupoval jako jeden z mnoha účastníků. Turné čítalo celkem 18 koncertů. Dne 10. května 2007 byla u Virgin Books vydána Oldfieldova autobiografie s názvem "Changeling: The Autobiography of Mike Oldfield". Za první dva roky byly honoráře věnovány charitativní organizaci pro duševní zdraví SANE. V českém překladu vyšla tato kniha na podzim 2008 s názvem "Z jiného světa". 
V roce 2007 dva články publikované v říjnu v This is London a The Sunday Times se týkaly opětovného stěhování Mika Oldfielda
do Španělska. Jeho dům v Tockingtonu byl nabídnut k prodeji a vypadá to, že Mike opět míří na Baleárské ostrovy.Své první klasické album "Music Of The Spheres" vydal Oldfield v březnu 2008, jednalo se o jeho premiéru s klasickou hudbou a orchestrem (nelze počítat The Orchestral Tubular Bells, neboť to bylo pro orchestr upraveno dodatečně Davidem Bedfordem), na němž Karl Jenkins pomáhal s orchestrací. V prvním týdnu vydání se album dostalo na vrchol britské klasické hitparády a dostalo se na #9 místo v hlavním UK Album Chart. Singl "Spheres" obsahující demo verzi skladeb z alba, byl 
vydán digitálně. Album bylo nominováno na Classical Brit Award, nejlepší album NS&I (National Savings and Investments) roku
2009.V roce 2008, kdy Oldfieldova původní 35-letá smlouva s Virgin Records skončila, byla mu vrácena práva na "Tubular Bells" a jeho další nahrávky u Virgin a poté byla převedena na Mercury Records. Mercury oznámil, že jeho alba Virgin budou znovu vydávána s bonusovým obsahem od roku 2009. V roce 2009 vydal Mercury kompilační album "The Mike Oldfield Collection 1974-1983", které se umístilo na 11. místě britského žebříčku. Ještě v roce 2008 přispěl Oldfield novou skladbou "Song For Survival" na charitativní album stejného názvu "Songs For Survival" na podporu Survival International. Velkou roli v projektu hrála Oldfieldova dcera Molly. V roce 2010 textař Don Black řekl, že spolupracoval s Oldfieldem. Oldfield vystoupil živě na zahajovacím ceremoniálu Letních olympijských her 2012 v Londýně. Jeho set zahrnoval ztvárnění "Tubular Bells", "Far Above The Clouds" a "In Dulci Jubilo" během části o National Health Service. Tato skladba se objevuje na oficiálně vydaném soundtrackovém albu "Isles Of Wonder". Později v roce 2012 vyšlo kompilační album "Two Sides: The Very Best of Mike Oldfield" a dosáhlo na #6 místo ve Velké Británii. V témže roce se Oldfield objevil na "Journey Into Space", albu jeho bratra Terryho, a ve skladbě "Islanders" od německého producenta Torstena Stenzela v York projektu. V roce 2013 vydal Oldfield ve spolupráci s elektronickým duem York remixovou desku "Tubular Beats", která přináší velké množství syntetických zvuků a hostování zpěvačky Tarji Turunen. V říjnu 2013 BBC odvysílala "Tubular Bells: The Mike Oldfield Story", dokument o Oldfieldově životě a jeho kariéře. 
Album písní s rockovou tématikou a jeho dvacáté páté studiové album s názvem "Man On The Rocks"
vyšlo 3. března 2014 u společností Virgin EMI. Album produkoval Steve Lipson (Jeff Beck, Paul McCartney, Annie Lennox) a znamenalo
návrat Oldfielda pod značku Virgin, a to prostřednictvím sloučení Mercury Records UK a Virgin Records po koupi EMI Universal Music.
Nahrávalo se na Bahamách a je to Oldfieldovo druhé výhradně písňové album bez dlouhých nebo instrumentálních skladeb, tím prvním je
"Earth Moving" z roku 1989. Skladba "Nuclear" byla použita pro upoutávku E3 na "Metal Gear Solid V: The Phantom Pain"."Man On The Rocks" produkoval Stephen Lipson společně s Oldfieldem. Na albu se objevili baskytarista Leland Sklar (Phil Collins, Crosby, Stills & Nash, James Taylor), bubeník John Robinson (Michael Jackson, Eric Clapton, Daft Punk), klávesista Matt Rollings, kytarista Michael Thompson. Pro post zpěváka Mike našel neuvěřitelný mladý talent, který interpretoval jeho slova, a sice Luke Spiller 
z The Struts, dalšího z britských umělců od Virgin EMI, a rovněž samotný Oldfield na kytaru. Doprovodné skladby byly nahrány během
června 2013 ve studiu D Village Studios v Los Angeles s producentem Stevem Lipsonem. Oldfield se těchto nahrávek účastnil přes Skype
nebo nahrával také část alba ve svém domácím studiu na Bahamách. Zvuk Oldfieldovy elektrické kytary na albu je primárně Fender
Telecaster kombinovaný se softwarovým plug-inem Avid Eleven.Jeho pracovní název "Rock" zdůrazňuje přímost alba, kterou lze slyšet zejména na kytarovém "Irene", inspirovaném hurikánem kategorie 3, který zasáhl Bahamy v roce 2011. Nicméně je to album velké variability a kontrastu, od komerčního úderu úvodní skladby "Sailing" přes krásnou folkem ovlivněnou "Dreaming In The Wind" až po emocionální závažnost pro svého blízkého, cover verze gospelové písně Williama McDowella "I Give Myself Away". "Bylo mi potěšením dělat "Man On The Rocks" s tak oddaným týmem umělců," říká Oldfield. "Dlouhou dobu jsem cítil, že už nebudu natáčet žádnou novou hudbu. Ale po nadšení z olympijských her a průzkumu mého katalogu jsem cítil, že je správný čas vrátit se s tímto, jedním z mých dosud nejoblíbenějších alb." V roce 2015 Oldfield řekl Stevu Wrightovi ve své rozhlasové show BBC, že pokračování alba "Tubular Bells" bylo v raném vývoji, jehož cílem bylo nahrát je na analogové zařízení. Dne 16. října 2015 Oldfield na svém Twitterovém účtu odhalil, že minulý týden začal pracovat na hudbě pro "nové Ommadawn", aby zjistil, zda tento koncept "skutečně funguje". Oldfield si byl vědom popularity "Hergest Ridge" a použil album jako inspiraci pro "Return To Ommadawn". To byl případ úvodu, kdy skladbu měla začít lidová melodie, než ji Oldfield změnil na atmosféričtější. Nápady byly dále zkoumány v následujících týdnech až nakonec Oldfield začal nahrávat v prosinci 2015 ve svém domácím studiu v Nassau na Bahamách. Brzy nato si Oldfield uvědomil, že nemá praxi ve své kytarové technice, protože jeho konečky prstů změkly, což způsobovalo bolest při hraní. Soustředil se na nástroj po dobu tří týdnů, a začínal tak v podstatě od píky. 
Britského zpěváka a skladatele Mika Oldfielda zaskočila v květnu 2015 smrt jeho syna Dougala, který náhle zemřel, aniž by trpěl
zdravotními komplikacemi. Autor legendárního alba Tubular Bells se s druhým nejstarším potomkem ani nestačil rozloučit, protože
nic nenasvědčovalo tomu, že se jeho život chýlí ke konci. Třicátník, který pracoval jako filmový střihač, v práci náhle zkolaboval
a záchranné službě se nepodařilo přivést jej zpět k životu. Cizí zavinění jeho smrti je vyloučeno. "Dougal nás opustil náhle,
nečekaně a bez jakéhokoliv varování. K tomu se nedá nic říct," napsal kolega zesnulého muže na sociální síti. Mike Oldfield
si Dougala pořídil se svou druhou manželkou Sally Cooper, stejně jako jeho starší sestru Molly a mladšího bratra Luka. Dougal měl
také další čtyři nevlastní sourozence z dalších dvou manželství svého otce.V květnu 2016 Oldfield na Facebooku uvedl, že album bylo dokončeno a že oficiální datum vydání ještě nebylo potvrzeno. Ke konci nahrávání na konci roku 2016 utrpěly Bahamy přímý zásah hurikánem Matthew, který způsobil rozsáhlé škody v Oldfieldově domě, což vedlo ke ztrátě hlavního napájení na tři týdny. Když bylo album hotové, Oldfield doručil nahrávky společnosti Virgin EMI pomocí záložního internetového připojení přes malou satelitní anténu instalovanou na jeho střeše. Dne 7. prosince 2016 oznámil Oldfield datum vydání 20. ledna 2017. Ve stejný den byl odvysílán 3-minutový úryvek v odpolední show Steva Wrighta na BBC Radio 2. 
Album s názvem "Return To Ommadawn" bylo dokončeno v roce 2016 a nahrávka vyšla v lednu 2017.
Je to dvacáté šesté a zatím Oldfieldovo poslední studiové album. Ve Velké Británii se dostalo na #4 místo. Oldfield poté zase
naznačil možné čtvrté album "Tubular Bells", když zveřejnil fotky svého nového vybavení, včetně nové kytary Telecaster.Když Oldfield začínal na svém dalším albu, vydal se na sociální sítě a dotázal se fanoušků, jaké album by od něj chtěli. Zjistil, že většina lidí, kteří odpověděli, si přála dlouhý tvar, akusticky orientovaný podobný tomu z jeho prvních tří nahrávek "Tubular Bells" (1973), "Hergest Ridge" (1974) a "Ommadawn" (1975), a zjistil při tom, že posledně jmenované se stalo mezi fanoušky obzvláště oblíbené. To ovlivnilo Oldfielda, aby nahrál pokračování "Ommadawn", které měl na mysli už nějakou dobu. Už jeho album "Amarok" z roku 1990 mělo být původně "Ommadawn II", než se materiál "rozjel svým vlastním směrem" a nápad byl odložen. Dalším kamínkem k jeho rozhodnutí byl online chat s francouzským hudebníkem Jean-Michelem Jarrem, který řekl, že je fanouškem Oldfieldovy hudby a přeje si s ním spolupracovat na svém projektu "Electronica", ale jeho hudbu považoval za "příliš akustickou". Oldfield vzpomíná: "To mě přivedlo k zamyšlení. Pokud někdo jako on věří, že jsem akustický hudebník, pak to ukázalo, jak důležitá byla tato část mé kariéry." Vydání "Tubular Bells" k jejich 50. výročí vyšlo 26. května 2023. Obsahuje nový master původního alba spolu s dodatečnou, dříve nevydanou 8-minutovou skladbou "Introduction To Tubular Bells 4", kterou Oldfield nahrál jako demo v roce 2017 a jeho nahrávací společnost naznačila, aby se rozhodl nepokračovat v projektu "Tubular Bells 4" a že to "může být poslední kus, který kdy bude Oldfieldem nahrán". "Return To Ommadawn" je tak poslední studiové album, které Oldfield vydal před oznámením jeho odchodu do důchodu v roce 2023. Oldfieldova diskografie zahrnuje 26 studiových alb, z nichž devět se dostalo do britské top ten. Ať tak či tak, debutové album "Tubular Bells" zůstane navždy zlomovým bodem v historii rockové hudby, neboť si získalo srdce mnoha lidí. Bylo pro ně také startovním bodem, od kterého mohli pozorovat změny a objevy v hudbě, které vytvářel jeho autor od svých 19 let až do své hudební zralosti. |
|
|
|
Spolupracující: Sally Oldfield - Vocals Maggie Reilly - Vocals Maddy Prior - Vocals Anita Hegerland - Vocals David Bedford - Keyboards |
Koncertní hosté: |
 (celým jménem Sally Patricia Oldfield) (narozena 3. srpna 1947, Dublin, Ireland) Vocals Sally Oldfield je folková zpěvačka a sestra hudebních skladatelů Mika Oldfielda (autora "Tubular Bells") a Terryho Oldfielda (New Age Composer). Hudební kariéra Sally Oldfieldové začala roku 1968, kdy společně se svým mladším bratrem Mikem založila folkové duo The Sallyangie. Od roku 1978 vydala 15 alb, z nichž poslední je "Cantadora" z roku 2009. Sally Oldfield se vždy věnovala mytické a duchovní stránce, a to ovlivňuje velkou většinu jejích děl. Sally Oldfield se narodila v Dublinu v Irsku a byla vychována v římskokatolické víře své matky Maureen. Své dětství strávila v Readingu v hrabství Berkshire a od čtyř let studovala balet a vyhrála řadu soutěží ve všech tanečních stylech, včetně baletu, stepu a moderního tance. V jedenácti letech získala stipendium na Královské akademii tance, která se tehdy nacházela v Holland Parku v Londýně, o dva roky později byla oceněna, aby přešla na Royal Ballet School ve White Lodge. O dva roky později se však baletu vzdala a dosáhla tří úrovní A ve třídě A. Klasický klavír studovala až do třídy 7. Všechna školní léta strávila na St Joseph's Convent School v Readingu, kde se spřátelila s Marianne Faithfull. Sally četla anglickou literaturu a filozofii na Bristolské univerzitě. Její hudební kariéra začala na začátku roku 1968, kdy natočila několik demo nahrávek se svým mladším bratrem Mikem Oldfieldem. Tyto nahrávky navrhl a dohlížel na ně Mick Jagger. Co se s těmi nahrávkami stalo, není známo. Brzy poté v roce 1968 založila společně se svým bratrem Mikem folkové duo The Sallyangie. Se svým mladším bratrem Mikem Oldfieldem, tehdy teprve 15-letým, nahráli své první album jako duo vyjadřující svou lásku k lidové hudbě. Písně pro "Children Of The Sun" byly první, které kdy Sally složila. Do té doby se její zrak upíral na akademickou dráhu po její lásce k literatuře a filozofii. Ke konci studia na Bristolské univerzitě v únoru 1968 však zažila duchovní zkušenost, která jí změnila život a která ji katapultovala do světa hudby. Duo podepsalo smlouvu s Transatlantic Records a nahrálo své jediné album na doporučení kytaristy skupiny Pentangle, Johna Renbourna, se kterým se Oldfield setkal v klubu Troubadour Folk v Bristolu. Album "Children Of The Sun" bylo nahráno v srpnu 1968 a vydala je se svým bratrem během 6 krátkých měsíců. Písně na něm napsali hlavně Sally a Mike Oldfield a obsahovalo některé rané kytarové práce jejího bratra. Hosty byli Terry Cox na bicí a Ray Warleigh na flétnu. "Children Of The Sun" je stále oslavováno jako klasika svého žánru, základ nejen pro jednu, ale hned dvě výjimečné kariéry v hudebním světě. 
Po asi ročním turné se dvojice bratr a sestra přátelsky vydala každý svou cestou. Ačkoli je Sally slyšet na
průlomovém albu Mikea Oldfielda "Tubular Bells" a také na dalších uměleckých spolupracích, teprve v roce 1978
vydala své debutové sólové album "Water Bearer", které se stalo kultovním favoritem kombinujícím spoustu vokálních
harmonií, klasických a poetických vlivů, nemluvě o některých popových charakteristikách. Z tohoto alba se ujal
především singl "Mirrors". Poté album i singl "Mirrors" zaútočily na hitparády a daly jí celosvětový hit, který
se proměnil v klasiku a je stále oblíbeným milovníky hudby, fanoušky a kritiky, který staví mosty mezi folkem,
prog-rockem a popem.
Následná alba "Easy" (1979) a "Celebration" (1980) rozšířila její skupinu následovníků a vytvořila základnu
věrných fanoušků a dala světu hity jako "The Sun In My Eyes", "Easy", "Mandala" a "Morning Of My Life" stejně
tak i skladby oblíbené fanoušky jako "My Damsel Heart", "Blue Water", "Sons Of The Free" nebo "You Set My Gypsy
Blood Free". Poté, co se "Celebration" stalo zlatým, Sally Oldfield vyrazila na prodloužené turné zdokumentované
na albu "Sally Oldfield In Concert" (1982). Svou spolupráci s Bronze Records ukončila albem, které je považováno
za jedno z jejích nejlepších. V roce 1984 se přestěhovala do Německa, kde měla velkou sledovanost v Evropě a také
po zániku jejího současného labelu v té době Bronze Records."Strange Day In Berlin" produkoval v roce 1985 Hans Zimmer, tehdy začínající skladatel, který se měl stát legendou pro svoji filmovou hudbu jako "Rain Man", "Pirates Of The Caribbean" a "Gladiator". Dal Sally možnost prozkoumat orchestrální atmosféru v jejím hudebním vyjádření a album přineslo hitový singl "Path With A Heart". Po 6 letech turné, nahrávání, TV pořadů a úspěchů v žebříčcích nastal čas dát si pauzu, aby se vrátila s velkým překvapením pro své fanoušky a oslovila ještě širší publikum. V roce 1987 se vrátila Sally Oldfield s albem "Femme" s titulním "Silver Dagger", prvním ze 4 singlů převzatých z alba "Femme". Album přineslo návrat zpěvačky, který byla připraven na popovou hvězdu. Singl "Silver Dagger" vystoupil na vrchol žebříčků v Německu a Evropě stejně jako album, což jí přineslo nejen úspěšný comeback, ale ještě jednou rozšířilo její sledovanost. Píseň je stále základem německých rádií a může být jedním z vysvětlení, proč se právě Německo zamilovalo do Sally Oldfield. V roce 1988 vyšlo "Instincts" obsahující duet "Let It Begin" se zpěvákem Moody Blues Justinem Haywardem. Je dobře známý díky videu, které píseň doprovázelo, a proměnilo Sally Oldfield v příslušníka generace MTV. Obě alba ukazují Sally Oldfield na vrcholu popového žánru. Devadesátá léta viděla návrat Sally ve skvělé formě. Obě alba "Natasha" (1990) a "The Flame" (1992) byla krokem zpět k jejím kořenům v kombinaci s rockovějším okrajem, dalším důkazem její všestrannosti, když pokračovala v objevování širokého pole svých hudebních a textařských dovedností. Spolupracovala také se svým bratrem Terrym Oldfieldem na jeho albu "Star Of Heaven" včetně nádherného provedení klasiky "Ave Maria". V roce 1994 znovu vstoupila do německých a evropských hitparád. Album "Three Rings" s epickými písněmi a popovými melodiemi zplodilo hitové singly "Digging For Gold" a "Summer Of Love", zatímco staré fanoušky potěšilo vzdušnými a folkem ovlivněnými melodiemi jako "The Blessing", "Survival" a titulní skladbou inspirovanou "Lord of the Rings" (Pán prstenů) od J.R. Tolkiena. Desky "Secret Songs" (1996) a "Flaming Star" (2001) ukončily a zahájily éru tisíciletí - dvě kritikou uznávaná alba kombinující nezaměnitelný styl Sally Oldfield s etno-beaty a vlivy world music. "Secret Songs" obsahuje speciální píseň "Mystic Drum", která je díky své vzletné melodii a inspirativním textům oslavována jako pevný favorit mezi jejími rostoucími řadami zvláště duchovně orientovaných fanoušků. 
Sally Oldfieldová znovu překvapila kritiky, když vstoupila do nového tisíciletí, kde byla nejméně očekávána.
V roce 2001 z ní remix "Mirrors" udělal královnu klubů. Tato nová verze klasického hitu Sally Oldfield dosáhla
vrcholu přímo na vrcholu tanečních žebříčků a představila svou hudbu zcela nové generaci. Následně si Sally
Oldfield opět dala pauzu, aniž by věděla, jak dlouhá může být. Ale koneckonců to, co vypadalo jako uzavření
kruhu, bylo spíše jako zenový kruh, který nechává konec otevřený. A to se potvrdilo, když v roce 2003 vydala
album "Absolutely Chilled", po něm s pauzou album "Cantadora" (2009), a další alba "The Enchanted Way" (2018)
a zatím své poslední "Mystique" (2019).Sally spolupracovala s řadou dalších hudebníků, zejména se Stevem Hackettem na jeho albu "Voyage Of The Acolyte" (1975), Pekka Pohjola "Keesojen Lehto" (1981) a na různých albech svého bratra Mika Oldfielda a také s druhým bratrem Terrym Oldfieldem. Její hudba má všechny ingredience Crossoveru a je dále umocněna mnoha koncepčními díly vydanými od roku 1978. Najdete v ní prvky složitosti folku, popu a prostě progresivních zvukových ploch. |
 (celým jménem Madelaine Edith Prior) (narozena 15. září 1956, Blackpool, Maryhill, Glasgow, Scotland) Vocals Maggie Reilly je skotská zpěvačka nejznámější díky spolupráci se skladatelem a instrumentalistou Mikem Oldfieldem. Nejpozoruhodněji předvedla hlavní vokály v písních Oldfielda "Family Man", "Moonlight Shadow", "To France" a "Foreign Affair", z nichž všechny byly na počátku 80. let mezinárodními hity. Její otec Danny byl zpěvák, takže nebylo překvapením, že jeho malá dcera, která ho často doprovázela na jeho koncertech, snila o vlastní hudební kariéře. První příležitosti ukázat Maggiin hlasový talent se naskytly během školních let v různých školních představeních při takových příležitostech, jako jsou Vánoce. Potenciál jejího krásného silného hlasu byl brzy rozpoznán. Maggie bylo pouhých čtrnáct, když odjela do Londýna v roce 1970 a nahrála svůj první singl "Imagine Me", ale s výsledkem nebyla vůbec spokojená a odmítla jej propagovat. Doma v Glasgow se Maggie krátce poté setkala se Stuartem MacKillopem, a založili místní bluesovou kapelu Joe Cool“, později v říjnu 1974 se kapela sloučila s další kapelou Up a přejmenovali se na Cado Belle. Cado Belle se skládal ze šesti členů: Stuart MacKillop, Alan Darby, Gavin Hodgson, Davy Roy, Collin Tully a Maggie Reilly. V polovině 70. let rychle proměnili ze zasvěceného počinu ve skotský popový fenomén. Vydala s ní jedno bezejmenné album "Cado Belle" na podzim 1976. O rok později následovalo EP. V roce 1978 koncertovali v klubech, ale Cado Belle se brzy poté rozpustili a Reilly se začala věnovat práci ve studiu, než se připojila k triu Riotous Assembly. Po čase, kdy žila a pracovala v Irsku, nastal na počátku 80. let důležitý obrat v její kariéře. Její přítel Chrys v té době pracoval jako zvukový inženýr pro Mikea Oldfielda a ona s ním přišla na několik míst, a tak se seznámila v roce 1979 s Oldfieldem. V roce 1980 tak začalo velmi uznávané partnerství, když ji Mike požádal, aby jej doprovázela na jeho nadcházejícím 
evropském turné, které začalo následující den. Maggie využila své šance a na pódiu se připojila k Mikově tehdejší zpěvačce
Wendy Roberts. Maggie se proslavila nejvíce právě spoluprací se skladatelem Mikem Oldfieldem v letech 1980 až 1984. Když turné
skončilo, Maggie přispěla vokály na Mikeovo album "QE2" (1980). Spolupracovali na dalších čtyřech albech "Five Miles Out" (1982),
Proslavila se zejména díky spoluautorství a provedení zpěvu v písni "Family Man" (z alba "Five Miles Out"), "Moonlight Shadow",
"Foreign Affair" (z alba "Crises") a "To France" z alba "Discovery". V letech 1980 až 1984 pravidelně koncertovali po celém
světě.Během nahrávání "Crises" bydleli Maggie a její přítel v bytě pod studiem na zahradě Mikova domu v Denhamu. Nemuseli platit nájem, ale byli Mikovi ihned k dispozici. Kdykoli chtěl Mike nahrávat, zaklepal na dveře. Práce v takové rodinné atmosféře se ukázala jako efektivní. Mezinárodní hit "Moonlight Shadow" se dostal na 4. místo britské hitparády a v průběhu let se stal nadčasovým evergreenem. Když bylo "Crises" dokončena, Maggie a Chrys se přestěhovali do 400 let starého romantického domu v Hertfordshire, ale neměli čas užívat si nový domov. Maggie odjela do Švýcarska, kde si Mike koupil studio. Nahráli další velký hit "To France" a následující měsíce strávili na turné. Turné bylo velmi stresující a když skončilo, Maggie se rozhodla odpočívat. Poté, co se Maggie Reilly utlumila aktivity s Oldfieldem, strávila druhou polovinu dekády na založení a výchovu rodiny. Ale člověk s tak dynamickým skotským temperamentem zřejmě není schopen odpočívat. Nebo alespoň dlouho ne. Během této doby Maggie vydala svůj sólový debut, cover verze klasiky Marianne Faithfull "As Tears Go By", provdala se za svého dlouholetého přítele Chryse Lindopa a v roce 1985 jim porodila syna Fionnbharra, který pro ni znamená všechno. K hudbě se vracela jen občas. O rok později se objevila spolu s Mikem a Simonem Phillipsovými na charitativním koncertu v Royal Albert Hall, kde zahráli akustickou verzi "Moonlight Shadow". V roce 1989 Maggie zpívala "Blue Night", píseň, kterou Mike napsal speciálně pro ni, a v roce 1989 se objevila i na jeho albu "Earth Moving". 
Kromě plnění svých mateřských povinností se Maggie během následujícího období podílela na několika různých projektech včetně
spolupráce s takovými hvězdami a legendami jako George Harrison, Jack Bruce, Nick Mason a Dave Gilmour (Pink Floyd), Sisters
Of Mercy, Smokie nebo její kolega z Oldfieldovy kapely Rick Fenn. V roce 1988 se Maggie seznámila se Stefanem Zaunerem, který
byl stejně jako ona členem projektu Artists United For Nature. Poté obnovila svou sólovou kariéru, když spojila své síly s
významným německým vydavatelstvím Mambo a nahrála své první sólové album "Echoes" mezi březnem a zářím 1991 ve spolupráci se
Stefanovou kapelou Münchener Freiheit a producentem Armandem Volkerem. Album s hitovým singlem "Everytime We Touch" si v Evropě
vedlo velmi dobře, a přineslo i další singlové hity "Tears In The Rain" a "Wait". Album získalo zlaté ocenění v několika zemích.
V roce 1994 Maggie spolupracovala s Juliane Werding, německou zpěvačkou proslulou coververzí "Moonlight Shadow" (Nacht voll Schatten), a francouzským zpěvákem Viktorem Laszlo. Toto trio vyrazilo na podzim na krátké turné. Jejich koncerty ve dvaceti německých městech a obcích měly obrovský úspěch. V listopadu 1995 Maggie strávila nějaký čas v hlavním městě Finska v Helsinkách, kde finská skupina Värttinä nahrála doprovodné vokály pro její připravované album "Elena". V roce 1996 vyšlo první ze tří alb pro EMI, "Elena", které bylo odklonem od svižných popových písní z období Mambo směrem k pronikavějšímu stylu psaní písní, jak je ukázáno na atmosférické titulní skladbě. "Elena" je speciální album, protože kromě Stuarta MacKillopa, který pomáhal Maggie se všemi jejími sólovými projekty, se na něm podíleli téměř všichni jejich přátelé z Cado Belle. Album uspělo v Evropě. Všechny tři singly "To France", "Walk On By" a "Listen To Your Heart" byly později remixovány a znovu vydány na "M.R.: All The Mixes". 
Během následujících 27 let vydala celou řadu sólových alb, např. "Midnight Sun" (1993), "Elena" (1996), "Starcrossed" (2000),
"Save It For A Rainy Day" (2002), "Rowan" (2006), "Looking Back, Moving Forward" (2009), "Heaven Sent" (2013) a "Starfields"
(2019). To zatím poslední "Happy Christmas" ji vyšlo v roce 2021.Album "There And Back Again" (1998) dalo Maggie šanci znovu nahrát výběr jejích nejznámějších písní do té doby, včetně "Everytime We Touch" a "Foreign Affair". Maggie strávila celé léto 1999 na turné na podporu své nejlepší kompilace "There And Back Again". Během turné byla napsána většina dalšího alba "Starcrossed". Skutečnost, že kompilace obsahuje hity ze spolupráce Maggie s Mikem Oldfieldem, může být hlavním důvodem, proč její vedení odmítlo, když ji Mike požádal, aby zazpívala "Man In The Rain". Album "Starcrossed" (2000) nabralo nitky od "Elena" a poskytlo další důkazy o jejích jemných skladatelských schopnostech, zejména v úžasném singlu "Adelena", včetně elektrizujícího kytarového sóla Chrise Rea, a krásné "Half-light". V roce 2003 Maggie Reilly využila příležitosti a nahrála album písní, které už dlouho chtěla zpívat. "Save It For A Rainy Day" bylo prvním albem, které Maggie nahrála a které poskytlo hit s bolestně krásnou písní Cyndi Lauper "True Colours" a také dalšími skvělými klasickými písněmi od Jamese Taylora, Chicaga, Dusty Springfield, Neila Younga, Hearth a dalších. 
V roce 2006 se vrátila ke svým skotským kořenům vydáním alba "Rowan", což je album originálních písní, které se hladce
mísí s tradičními skotskými a anglickými lidovými písněmi s Reillyným twistem. Album bylo velmi kriticky chváleno. Maggie
měla příležitost pracovat s několika fantastickými hudebníky včetně jejího dlouholetého hudebního spolupracovníka Stuarta
Mackillopa, který se nyní podílel na všech jejích albech od prvního alba "Cado Belle" v roce 1976. V roce 2006 se stal
celosvětovým hitem cover verze Maggie "Every Time We Touch" od německého tria Cascada ve stylu Eurodance.V roce 2013 vydala Maggie Reilly s velkým úspěchem své 10. album "Heaven Sent". Oba singly z něj, "Juliette" a "Cold The Snow Clad Mountain" se dostaly do Top 20 v Německu, zatímco samotné album je považováno za doposud její nejlepší. Následovalo turné, kde Maggie hrála na vyprodaných místech a festivalech. Skladba "Moonlight Shadow 2k14" (Michael Fall 
remix) byla vydána 23. května 2014 na německém labelu ZYX Music. Další nahrávka "Starfields" vyšla v roce 2019. Album
obsahuje rádiové hity "Where The Rivers Run", "Sail Away" a "Every Little Thing". "Starfields" bylo kriticky oslavováno
a rychle se stal oblíbeným u fanoušků. V roce 2021 se Maggie vrátila do žebříčků s albem "Past-Present-Future“, které
obsahuje nové verze hitů, oblíbené písně a nové nahrávky projektů, na kterých Maggie Reilly právě pracuje. Album pokrývá
celou kariéru Maggies od dob s Cado Belle, Mikem Oldfieldem a její sólovou tvorbou, která trvá 4 desetiletí. V roce 2022
se Maggie připojila k německému gotickému cross-over projektu Lesiem. Na jejich albu "Times" přispěla třemi písněmi.
Následující rok se chystali vyjet na turné, takže Maggie trávila spoustu času zkoušením nebo si užívala pobytu se
svou milovanou rodinou v Londýně.Během své kariéry Maggie spolupracovala také s mnoha dalšími umělci, včetně Mika Batta (na jeho albu "Hunting Of The Snark"), Jacka Bruce, Davea Greenfielda & Jean-Jacquese Burnela, Nicka Masona & Rick Fenna (album "Profiles", 1985), Michaela Cretu, Lesiëma, Ralpha McTella, Simona Nicola z Fairport Convention, Stefana Zaunera z Münchener Freiheit, Runrig, The Sisters of Mercy "Vision Thing" (1990) nebo Smokie "Wild Horses – The Nashville Album" (1998) a "Our Swedish Collection" (1999). Maggie má hlas, který má ještě hodně co říct a ještě více zazpívat. V současné době Maggie pracuje na nových projektech a píše písně pro možný muzikál. |
 (celým jménem Madelaine Edith Prior) (narozena 14. srpna 1947, Blackpool, Lancashire, England) Maddy Prior je anglická folk-rocková zpěvačka, nejznámější jako hlavní vokalistka kapely Steeleye Span. Působila také v kapelách Maddy Prior & The Carnival Band, Maddy Prior & The Girls, Maddy Prior Band, a Silly Sisters. Byla vdaná za baskytaristu Steeleye Ricka Kempa a jejich dcera Rose Kemp je také zpěvačkou. Jejich syn, Alex Kemp, je stejně jako jeho otec kytarista a zastoupil svého otce hraním na baskytaru ve Steeleye Span. Narodila se v Blackpoolu, její otec, Allan Prior, byl spolutvůrcem policejního dramatu Z-Cars a napsal Stookie, šestidílný seriál pro televizi o chlapci s paží v závěsu. Maddy nazpívala titulní píseň, která vyšla jako singl v roce 1985. Znovu se objevila na Steeleye Span albu A Rare Collection 1972-1996. V dospívání se přestěhovala do St Albans, kde se spřátelila s mladým Donovanem Leitchem a Macem MacLeodem v hospodě The Cock. Později vytvořila krátkodobé duo s MacLeodem s názvem Mac & Maddy, další počin vzniklý v hospodě The Cock. Stala se roadie pro hostující americké hudebníky, včetně reverenda Garyho Davise. Ti ji dávali užitečné rady ohledně zpívání anglických lidových písní místo amerických písní. V roce 1966 vystupovat s Timem Hartem, dalším obyvatelem St Albans, a společně nahráli dvě alba, než se stali zakládajícími členy Steeleye Span v roce 1969. Oba dva byli páteří skupiny až do počátku 80. let, kdy špatný zdravotní stav donutil Harta odejít do polovičního důchodu. Prior hrála na tamburínu, lžíce a ukulele a vždy předváěla svižně své jednotlivé tance. V roce 1974 napsal Ralph McTell na její počest "Maddy Dances", který je součástí jeho alba "Easy". Maddy Prior se provdala za baskytaristu Ricka Kempa, i když se mezitím rozvedli. Zpěvačka Rose Kemp je jejich dcera. 
Prior nahrávala session party, alba vlastních písní a eklektických stylů od středověku (s The Carnival Band),
přes britský folk rock se Steeleye Span se Maddy Prior objevila v televizi s pravidelným pořadem BBC 4 Electric
Folk - prog-rockové a tradiční písně, včetně práce na albu "Incantations" Mika Oldfielda. Steeleye Span opustila
v roce 1997, ale vrátila se v roce 2002 a od té doby s nimi koncertuje. Album "The Journey" z roku 1999 bylo
nahráno v roce 1995, kdy byla Maddy ještě v kapele, ale vyšlo až o čtyři roky později.Byla také polovinou pěveckého dua Silly Sisters, které pomohlo nastartovat kariéru June Tabor. Od roku 2003 Prior provozuje a hostuje umělecké centrum s názvem Stones Barn v Cumbrii. Ve spolupráci s kolegy zpěváky a umělci, jako je Abbie Lathe a dcera Rose Kemp, Prior nabízí pobytové kurzy zaměřené na zpěv, meditaci, vaření a performance. Mezi další akce, pořádané jinými učiteli, patří klasické indické tance, malování a bubnování. Maggy vede i kampaň jménem charitativní organizace Cancer Research UK. V roce 1983 se Maddy stala jmenovkyní Madelyne Pryor z X-Men, kterou vytvořili Chris Claremont a Paul Smith. Na kapelu se přímo odkazovalo pět let po Pryorově prvním vystoupení v komiksu v Uncanny X-Men #238 s Pryorovým dětským já zpívajícím verš z "Gone To America", jednoho z největších hitů Steeleye Span. Claremont již dříve jmenoval jednorázovou postavu "Maddy Pryor" v Avengers Annual #10 (1981). 
Maddy Prior vyrazila na turné s The Carnival Band v květnu 2007 na jejich turné "Music for Tavern and Chapel".
Oslavili 300. výročí jednoho z klíčových vlivů na jejich tvorbu, Charlese Wesleyho. V srpnu 2007 hostovala s
The Levellers na festivalu Solfest v Cumbrii. Na posledních albech byl Troy Donockley koproducentem. V prosinci
2007 vyšlo album "Ringing The Changes". Je to sbírka písní napsaných kapelou. V roce 2008 se Maddy Prior objevila
na "Electric Proms" u BBC. Steeleye Span cestovali po východních USA, Austrálii a Velké Británii od roku 2009.
S Gilesem Lewinem a Hannah James dokončila Prior dvě úspěšná britská turné na jaře a na podzim roku 2012 a třetí na podzim roku 2013 s Gilesem Lewinem a Hannah James. Vydala singly a alba jako sólová umělkyně, s těmito kapelami a v několika spolupracích. Vede umělecké centrum Stones Barn v Bewcastle v Cumbrii, které nabízí pobytové kurzy. V listopadu a prosinci 2013 Prior koncertovala se Steeleye Span na Wintersmith Tour, po říjnovém vydání jejich alba "Wintersmith", společného projektu založeného na stejnojmenném románu Terryho Pratchetta. Krátké turné s The Carnival Band v listopadu a prosinci s koledy a sezónní hudbou se v posledních letech stalo pro Prior pravidelnou součástí Prioru. |
 (Narozen 3. března 1961, Sandefjord, Oslofjord, Norway) Vocals Anita Hegerland je nejprodávanější sólovou umělkyní v Norsku. Je to zpěvačka, která se nejvíce proslavila svou dětskou kariérou ve Skandinávii, Německu, Švýcarsku, Rakousku, Nizozemsku, Belgii a Lucembursku a následnými vokálními příspěvky do díla Mika Oldfielda. Norka Anita Hegerland byla bývalou přítelkyní Mika Oldfielda v letech 1985 až 1991 a matkou dvou jeho dětí (Greta Hegerland-Oldfield a Noah Hegerland-Oldfield), rovněž s ním sedm let nahrávala a vystupovala. Donedávna žila na ostrově Nesøya poblíž Osla v Norsku se svým partnerem Jockem Lovebandem. V roce 1999 se jim narodila dcera Kája. Je jednou z nejprodávanějších norských umělkyň v historii. V roce 1971 byla spolu s Michaelem Jacksonem jednou z nejprodávanějších dětských zpěvaček na světě. Anita se narodila jako nejstarší ze 3 dětí v Sandefjordu, malém městě na Oslofjordu. Za méně než deset let byla známá po celém Norsku jako "naše malé zlatíčko". "Anita ze Sandefjordu je náš nový POP objev" a "Srdcervačka ve věku 7 let na pokraji stát se mediální hvězdou" byly titulky prvních novinových článků o Anitě v její norské domovině. Anita byla objevena v prosinci 1968 na dětské vánoční besídce v Sandefjordu. Ježíšek vyzval děti, aby mu přišly zazpívat písničku. Anita vyskočila na pódium a okamžitě se prozpívala do srdcí publika dvěma písněmi "I natt jag drömde" (Včera v noci se mi zdálo) a "Kom til meg" (Pojď ke mně). Santa Claus se ukázal jako norský bavič a skladatel Fredrik Friis-Olsen, který Anitu okamžitě pozval na testování nahrávek. Druhý den jste si na titulní straně deníku mohli přečíst: "Včera se zrodila hvězda". O šest měsíců později Anita vydala v roce 1969 svůj první singl v Norsku s názvem "Albertino/Hvis jeg var en fugl". Obě písně se staly velkými hity a Anita svým veselým, bezstarostným vystupováním a úžasným hlasem vzala srdce diváků útokem. V témže roce vyšla jejich první dlouhohrající deska "Trollmannen Lurifiks" a rychle následovaly další nahrávky, všechny velmi úspěšné s prodejem desek. Anita byla vždy schopna přijímat stříbrné, zlaté, diamantové a platinové desky. V roce 1970 Anita poprvé prorazila jako dětská hvězda ve Švédsku, kde nahrála svůj první švédský singl "Mitt sommarlov", píseň ve švédštině založenou na melodii La Golondrina, a okamžitě dosáhla druhého místa v „Svensktoppen“. Celkem se tam 
dokázala umístit na jedenáct týdnů, z toho sedm týdnů na prvním místě. Proslavila se také v Bulharsku a nadchla publikum
na mezinárodní soutěži bulharských písní "Golden Orpheus". Anita v roce 1970 obdržela za své úspěchy "Silber-Box" od
norských novin "VG" a na konci roku byla čtenáři časopisu "DET NYE" drtivou většinou zvolena nejoblíbenější zpěvačkou
roku. Za toto ocenění od čtenářů získala Anita na začátku roku 1971 "Silberne Mikrofon" od "DET NYE". S písni "Gig meg
en Zebra" se Anita zúčastnila předběžného kola Grand Prix Eurovision Song Contest v roce 1971 a obsadila čtvrté místo.
V předkole v roce 1972 skončila třetí s "Happy Hippie". Anitu od začátku doprovázela na všechny její cesty a všechna
vystoupení její matka Thurid. Thurid vždy sama postarala o svou veselou smršť, a to i v Německu, kde se do povědomí
německy mluvícího publika se dostala v roce 1971, kdy jako desetiletá natočila společně s Royem Blackem velký hit
"It's Nice To Be In The World" ("Schön ist es auf der Welt zu sein"). Anita a Roy obdrželi dvě zlaté medaile "Goldenen
Löwen" od Radia Luxembourg 4. března 1972 a "Goldene Schallplatt" 14. dubna 1972 za prodej více než 1 milionu desek.
Píseň se držela v první desítce v Německu po dobu 18 týdnů a obsadila první místo hitparády v Dánsku, kde za ni oba
obdrželi i Kodaňský pohár. Píseň je dodnes jedním z evergreenů v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Skandinávii a zemích
Beneluxu.V roce 1972 se Anita a Roy Black vydali na velké a velmi úspěšné turné po Německu společně s Fischerchören. Na pódium bylo vyhozeno nespočet plyšáků a květin. Anitiny hotelové pokoje vypadaly jako květinářství. Anita a Roy byli také hosty mnoha TV pořadů. Tam Anita dokázala zaujmout i svými sólovými tituly jako "Cowboy Susie", "Papi und Mami" nebo "Der frechste Spatz vom Campingplatz". Její "velcí" kolegové jako Roy Black, Peter Alexander, Wencke Myhre a také producenti se velmi bavili s výjimečným norským talentem, Anitinou disciplínou, jejím bezstarostný přístupem a vysokou koncentrací při natáčení a zkouškách TV pořadů, které i po několika reprízách vždy udivovaly dospělé. Kromě své pěvecké kariéry se Anita v letech 1971 až 1973 objevila ve třech celovečerních filmech, v německém "Wenn mein Schätzchen auf die Pauke haut" (1971), "Kinderarzt Dr. Fröhlich" (1972), dalším německém "Rudi benimm dich" (1973) a po boku Roye Blacka v komediálním filmu "Old Barge, Young Love" (Alter Kahn und junge liebe) (1973). 
Anita obzvlášť ráda vzpomíná na natáčení u jezera Wörthersee v Rakousku, kde celá rodina trávila dovolenou a mohla
tam být. "Čas v Rakousku byl neuvěřitelně zábavný," vzpomíná. V roce 1972 směla Anita také použít svůj hlas
jako hlasová herečka ve filmu Walta Disneyho "Mary Poppins" (Jane Bank) a v roce 1973 v Disneyho "Dschungelbuch"
(Knize džunglí), kde Anita zpívá "Eget hjem", v níž dívka mluví o lidském sídle. Do roku 1976 Anita vydala několik
dalších nahrávek ve Skandinávii a Německu, než si dala uměleckou přestávku, aby se mohla soustředit na dokončení
školy. Když byla mladá, jejím největším idolem byl Louis Armstrong, vedle The Beatles, Elvise Presleyho a skupiny
ABBA během dospívání.V letech 1980 až 1985 byla Anita opět schopna dosáhnout velkého úspěchu ve Skandinávii vydáním tří dlouhohrajících desek a několika singlů. Singl "What About Me" obsadil první místo v celé Skandinávii v roce 1982. V létě se Anita vydala na turné po Norsku a Švédsku a byla zvolena nejúspěšnějším norským umělcem. V roce 1983 se znovu zúčastnila předkola Grand Prix Eurovision Song Contest s písní "Na er jeg alene". Anita měla také vystoupení na Kanárských ostrovech Gran Canaria, Lanzarote a Tenerife. V Bulharsku byla Anita označena "superstar" a byla tahounkou mnoha tamních TV pořadů. Zúčastnila se také Festivalu bulharské písně, kde získala cenu publika. Anita znovu předvedla svůj herecký talent ve filmu "Six Guns and Country-Western Show" na začátku roku 1982. Odletěla do Miami na Floridu natáčet western se spoustou hudby. Následovaly její další dva filmy, které byly natočeny v jejím rodném Norsku a odvysílány v letech 1985 a 1987. Kvůli velkému hladomoru v Africe založili umělci a hudebníci Norska v roce 1985 formaci "Forente Artister" a nahráli píseň "Sammen , For Livet", česky "Společně pro život". Veškerý výtěžek z prodeje písně šel na pomoc projektům v krizových oblastech Afriky. Pro Anitu to bylo přirozené a také nutnost být u toho. 
V roce 1984 se poprvé setkala s britským skladatelem a multiinstrumentalistou Mikem Oldfieldem. V rámci jeho
"Discovery Tour" koncertoval v Norsku a Anita mu dala demo kazetu se svými písněmi. O rok později ji kontaktoval,
aby natočila video singl "Pictures In The Dark". Píseň se rychle dostala do první desítky německých hitparád a
dostala se na vrchol všech mezinárodních hitparád, i hudební kanál MTV přehrával video několikrát denně.
V roce 1985 si zahrála v dalším, tentokrát norském filmu " Deilig er fjorden!". Také odjeli na ostrovy Bali a
Cornwall natočit první kompletní video album na světě a brzy se Anita a Mike stali párem i v jejich soukromém
životě. Video album "The Wind Chimes" bylo vydáno v září 1988 a doprovodné CD "Islands" přišlo na trh v roce
1987. Anita převzala vokální zpěv titulu "The Wind Chimes - Part One and Part Two" a také interpretovala tři
písně "North Point", "The Time Has Come" a "When The Night's On Fire". Anitě a Mikovi se v roce 1988 narodila
dcera Greta, která inspirovala Mikea k napsání skladby "Innocent" z jeho alba "Earth Moving", se kterým Anita
v roce 1989 obsadila první místo v Německu a několika dalších evropských zemích. V roce 1990 se jim narodil syn
Noah.Během svého působení s Mikem Anita vystupovala v evropských koncertních sálech před dvaceti až třiceti tisíci diváky a také byla s Mikem a jeho kapelou hostem v největších TV show v Evropě. V Německu to byly například "Peters Pop Show", v té době největší německá TV show s 350 miliony diváků po celém světě a špičkovými hosty jako Bryan Adams, Whitney Houston, Natalie Cole aj., a populární program Thomase Gottschalka "Wetten Dass" s celkovým počtem 30 milionů diváků. V Paříži byli Anita a Mike oceněni hudební cenou "Diamond Award". Účinkování v největších anglických TV pořadech spolu s Philem Collinsem, Johnem Cleesem, Michaelem Palinem
a Ericem Idlem bylo na denním pořádku. Jeho královská výsost princ Charles je pozval na hrad Windsor spolu s Mickem Jaggerem, Jerrym Hallem, Keithem Richardsem, Shirley Bassey, Rogerem Moorem, Midge Ure a Philem Collinsem. Bonnie Tyler spojila své síly s Mikem a Anitou na malém evropském turné a v Belgii spolu s Cher, princeznou Stephanie z Monaka a Brigitte Nielsenovou byli hosty několika velkých TV pořadů jako je "The The Dia-mond Awards". Pár se rozešel v roce 1991 a Anita se se svými dvěma dětmi v roce 1992 přestěhovala zpět do rodného Norska, kde si dala další krátkou uměleckou přestávku trvající až do roku 1994. V roce 1994 vyšlo Anito sólové album "Voices", na které si Anita napsala vlastní texty a melodie. Na "Voices" najdete melodické rockové a popové písně i irsko-keltské lidové písně a dokázala pro něj získat známé hudebníky jako Nik Kershaw a Howard Jones. Na své si zde přišel Anitin jedinečný hlas, který bez problémů dosahuje rozsahu tři a půl oktávy. Anita sama označila album za umělecky nejuspokojivější věc, kterou kdy udělala. S "Voices" byla Anita zpět v centru pozornosti a znovu se objevila v Německu. V roce 1996 byla Anita znovu pozvána jako norská dabingová herečka pro dva filmy Walta Disneyho. Nejprve namluvila hlavní ženskou roli (Jane) ve filmu "Tarzan und Jane" a o rok později dabovala hlavní ženskou roli "Megara" v Disney filmu "Hercules". Pro norský soundtrack nahrála píseň "Han er meg kjar". V letech 1997 až 1998 Anita absolvovala velké turné s "Dizzie Tunes", jednou z nejúspěšnějších norských hudebních show. Absolvovali bezmála 120 představení a nadšenému publiku představili revue "Dizzie og damene". V roce 1998 také mohli přivítat Anitu zpět v Německu. Deník BILD a Radio Bremen představily "50 největších hitů všech dob", pro které hlasovali čtenáři a posluchači, a Anita jménem všech umělců převzala "Zlatý Schlager-Bild CD“. Zde se umístil i její společný titul s Royem Blackem "Schön ist es auf der Welt zu sein". "Candle in the Wind", hudební pocta Eltonu Johnovi, byla další show, které se Anita zúčastnila jako sólistka. Od září 1998 do prosince 1998 vystoupila více než 80-krát s několika skandinávskými umělci a se skvělým orchestrem. Známé písně Eltona Johna byly prezentovány za velkého potlesku publika. V lednu 1999 byla Anita opět hostem v Německu, kam byla pozvána do show "Die Bild-Schlagerkönige", aby zazpívala "Schön ist es auf der Welt zu sein" s jedním ze "Schlagerkönige". Poté dočasně vystupovala pouze v Norsku, protože v červenci čekala třetí dítě. Anita se po narození dcery Káji stáhla ze showbyznysu, aby se starala především o rodinu. Protože Anitino srdce bije především pro děti, dala dohromady CD se svými nejkrásnějšími dětskými písničkami, které vyšlo v roce 2000 pod názvem "Anita's best barnesanger". Anita věnovala toto album všem dětem v Norsku. 
Jelikož Anita velmi dbá o blaho všech dětí, pracovala Anita od roku 2001 pro norskou společnost Pinjata,
která vyrábí a prodává výuková a zábavní média, zejména výukové počítačové hry, pro děti ve věku od 4 do
10 let (www. pinjata.com). Nejúspěšnější z těchto her je o zaječici Josefine, která zažívá svá mnohá
dobrodružství s kamarádem Sofusem a seznamuje děti s každodenními věcmi (dětského) života. Anita byla
zodpovědná za média/rádio/TV a marketing ve společnosti Pinjata a podílela se na produkci pořadů,
písniček a her. Společně se svou sestrou Renate iniciovala výrobu a marketing chleba Josephine, který
lze stále koupit v obchodech v Norsko dodnes.Během té doby Anita opět navštívila Německo. Stále truchlila nad ztrátou Roye Blacka, svého úžasného přítele z dětství, a cestovala speciálně kvůli vzpomínkovým pořadům, které byly vysílány v německé televizi v roce 2001 k 10. výročí jeho smrti. V roce 2002 Anita nazpívala píseň "Sma Blomster" (Little Flowers) s dětským sborem pro norskou nadaci "Stine Sofies Stiftelse", která má za cíl chránit děti před násilím a jejich zneužíváním. V listopadu 2003 byla Anita zpátky v Německu. Soukromá vysílací stanice RTL vysílala "The 70s Show" s Hape Kerkelingem jako moderátorem. Po rozhovoru Anita na konci show zazpívala s Hapem svůj starý hit "Schön ist es auf der Welt zu sein". Po hrozné katastrofě tsunami v prosinci 2004 tam Anita byla hned v lednu 2005, aby si zazpívala s těmi speciálními. Norští umělci, kteří se při této příležitosti sešli pod jménem "Diverse Artister", zazpívali píseň "Venn" (Friend). Výtěžek z CD šel výhradně obětem tsunami.V červenci 2007 došlo k dalšímu setkání v Německu. Anita byla hostem v pořadu Maxi Arlana "Musikantendampfer".  V Norsku Anita pokračovala v široké škále vystoupení a koncertovala. V roce 2009 mohla Anita oslavit své 40. etapové výročí a zúčastnila se norského předběžného kola Grand Prix Eurovision Song Contest s formací KeSera. V roce 2010 nadchla publikum svými pěveckými výkony v Sandefjordu v show "Fodt i Sandefjord" (Narozena v Sandefjordu). 
Na jaře 2011 Anita přijala několik návštěv z Německa. Tým z první německé televize ARD odcestoval
do Norska a natáčel s Anitou u příležitosti jejího 40. výročí německé jevištní scény a jejího
plánovaného mezinárodního návratu do vlasti. Záznamy byly vysílány v pořadu "Brisant" a Anita a
její kapela zahráli skladbu "Closer" z jejího nového alba "Starfish". Několik německých týdeníků
také informovalo o Anitě a jejím comebacku a cestovalo do Osla kvůli rozhovorům a focení. Anita
měla velkou radost z návštěv z Německa a velkého zájmu o ni a její kariéru.Anita představila své nové album "Starfish" 2000 nadšeným divákům na festivalu v Elverumu dne 12. srpna 2011. Album bylo velmi dobře přijato TV stanicemi, televizemi, kritiky a publikem. Všichni byli nadšeni fantastickými písněmi. Toto power pop/rockové vyšlo v říjnu a strávilo více než 40 týdnů na prvních třech místech ve finských hitparádách Meteli.net ke stažení; je to nejkomplexnější webová stránka pro stahování hudby ve Finsku s 12 miliony skladeb. "Starfish" bylo schopno zůstat na čísle #1 po 24 týdnů a drželo se jako #2 po mnoho týdnů. Mimochodem "Starfish" je jediné norské album, které dosáhlo tohoto úspěchu. Také na podzim 2011, u příležitosti jejího 40. výročí v Německu, Anita a Chris Boltendahl s muzikanty z kapely Grave Digger znovu natočili titul "Schön ist es auf der Welt zu sein" (It's Nice to be in the World) v heavy metalové verzi a představili jej publiku 21. října 2011.
Dne 23. října 2011 byla Anita hostem na ZDF v pořadu "Welcome to Carmen Nebel" a byla velmi ráda, že opět vidí německé publikum, které ani po těch letech na Anitu nezapomnělo a má na ni stále hezké vzpomínky. V letech 2012/2013 se konalo Anitino evropské turné STARFISH u příležitosti jejího 40. výročí. A Anita opět nadchla své publikum, když každé představení skončilo bouřlivým potleskem a Anita nemohla opustit pódium bez přídavku. Kritici byli také ohromeni jedinečným hlasem Anity a jejím charismatem na pódiu. "Má zlato v hlase" nebo "Zpívá s neuvěřitelnou rockovou silou a fascinuje publikum" takové odezvy jste si vždy mohli přečíst v tisku. Mezitím Anitu vždy navštěvují fotografové a tisk a svým obvyklým milým, vždy přátelským způsobem se ráda účastní focení a rozhovorů, které vycházejí v její norské domovině nebo v zahraničí. Album "Starfish" bylo na prvním místě po téměř 40 týdnů v roce 2012. Zájem o Anitu je stále velmi vysoký i v Německu. Již v lednu 2012 byla viděna na německé TV stanici WDR v pořadu "Kölner Treff" a po celý rok 2012 o ní opakovaně informoval německý tisk. V září 2012 byla Anita pozvána jako VIP host na "Gold Star VIP Party" na mnichovském Oktoberfestu. Anita i přes svůj nabitý program přijala pozvání do Mnichova a znovu se setkala s mnoha svými starými hudebními kolegy a přáteli a také německý tisk měl ze shledání velkou radost. Pro Anitu bylo přirozené navštívit také hrob svého dobrého přítele a duetového partnera Roye Blacka, který bohužel zemřel příliš brzy, spojila to s návštěvou Royova bratra a jeho milé manželky a souhlasila i s focením s Erwinem Schneiderem, jedna z nejvyhledávanějších hvězdných fotografem, který ji také několikrát navštívil v Norsku. V roce 2013 byla Anita několikrát hostem v Německu, mimo jiné v německé TV na "Festival of Flying Stars" Floriana Silbereisena a na charitativním galavečeru Minx Fashion Night Evy Lutz v rezidenci Würzburg. Diváky nadchly i skvělé výkony Anity. Také v roce 2013 vyšel Anitin velký dětský hit „Trollmannen Lurifiks" v nové verzi s Captain Freddem a Berserk Bandem.
Celkově byly roky 2013 až 2015 pro Anitu velmi stresující. I když o ní v Německu nebylo tolik slyšet, byla stále velmi aktivní. Anita předvedla nespočet fantastických představení na národní i mezinárodní úrovni, včetně Švédska, Thajska, Gran Canaria, před naprosto nadšeným publikem. V roce 2014 Anita úspěšně oslavila své 45. jevištní výročí ve své rodné zemi mnoha uznávanými představeními. Jedním z vrcholů roku 2015 bylo uvedení Anity do Mezinárodní Rockabilly Hall of Fame v Jacksonu, Tennessee. Toto zvláštní ocenění získávají pouze největší hvězdy světa. Výběr provádí komise hudebních historiků. K velké radosti svých celosvětových fanoušků vydala Anita v prosinci 2015 své nové studiové album, které produkovala v Oslu u příležitosti jejího 45. výročí v Německu. Kromě show a studiové práce Anita vedla četné rozhovory s norským a mezinárodním tiskem, rozhlasovými stanicemi a televizí. Rok 2016 byl neméně úspěšný a nabitý, když Anita opět odehrála přes 150 koncertů na národní i mezinárodní úrovni v zemích jako Norsko, Švédsko, Německo, Rakousko, Thajsko, kromě četných rozhovorů pro televizi, rozhlas a tisk, včetně 22 vánočních koncertů s norským tenoristou Larsem Hansenem, s ohromným úspěchem. V Německu představila své nové album v rádiu a televizi. Radio Berlin a Antenne Brandenburg také Anitu vyzpovídaly o její mimořádně dlouhé a úspěšné kariéře. V Show Stefanie Hertel předvedla svou novou píseň "Little Treasure" a společně se svou dcerou Kayou představila nadšenému publiku novou verzi svého obrovského hitu "Schön ist es auf der Welt zu sein". Na pozvání ZDF Anita a její rodina v listopadu opět odcestovali do Německa natáčet pro TV. Se svými dvěma dcerami Gretou a Kayou byla hostem pořadu "Heiligabend mit Carmen Nebel". Tři Hegerlandky společně zazpívaly vánoční koledu ve svém rodném norském jazyce "Glade jul" (Tichá noc). Doprovázel je vynikající Anitin kytarista Espen Rogne, který také pocházel z Norska. Anitino vnouče (téměř 3 roky) bylo na pódiu a svým bezstarostným přístupem vzalo srdce diváků útokem. Norská TV stanice NRK si nenechala ujít příležitost s Anitou vycestovat, natočit krátký dokument a poté ve speciálním pořadu referovat o Anitině kariéře a jejím pobytu v Německu. V roce 2017 byla Anita pozvána jako čestný host u příležitosti 50. výročí úspěšné rakouské filmové produkční společnosti "Lisa Film-AG". Další zvláštní ocenění získala Anita ve svém domovském Norsku, kde ji ministr kultury a ministr zahraničí pozval do budov norské vlády. Anita je celosvětově uznávána za svou nesmírně úspěšnou kariéru dobré reprezentantky Norska od roku 1968. Její vystoupení na MDR v Lipsku v září 2018 v populárním TV pořadu "Kulthits" bylo dalším vrcholem, zejména pro velkou fanouškovskou základnu Anity v Německu. Představila tam své klasické hity z 80. let "Pictures In The Dark", "Innocent" a "Moonlight Shadow" nadšenámu publiku. Celkově byly 2017 a 2018 velmi rušné roky, kdy si Anita užívala velký mezinárodní úspěch s mnoha živými koncerty, rozhlasovými rozhovory a TV vystoupeními v Norsku, Švédsku, Finsku, Rakousku a Německu. Zástupci mezinárodního tisku se u ní opakovaně hlásili. V roce 2019 oslavila Anita své 50. výročí na mezinárodní hudební scéně. V březnu 2019 se na její počest v její domovské zemi konal slavnostní slavnostní večer s národními a mezinárodními hvězdami z Show-Biz, na něž Anita také pozvala blízké přátele a kolegy. Norský nejoblíbenější časopis "SE OG Hor" podrobně informoval o nezapomenutelné, magické festivalové noci. Po celý rok Anita odehrála mnoho koncertů a představení s radostí a velkým úspěchem. Od roku 2019 je na pódiu se zpěvačkou a hudební producentkou Kay Dörfel. Nově vyrobený společný duet "Life is a Miracle" zazpívali poprvé před publikem v den 30. výročí úmrtí Roye Blacka 9. října 2021. Na podzim 2020 se zúčastnila hudební show Stjernekamp na norském vysílání Norsk rikskringkasting (NRK), kde byla vyřazena ve druhém pořadu sezóny. 
Poté, co bohužel nebyly v roce 2020 kvůli pandemii Corona povoleny žádné umělecké aktivity, mohla Anita
v letech 2021 a 2022 v souladu s nařízeními Corona provést několik představení s velkým úspěchem. V Německu
byla například čestným hostem Roy Black Gala v Bobingenu a s velkým úspěchem vystoupila v televizi v populární
Andy Borg Show. Anita měla za sebou řadu vystoupení ve Skandinávii a mohla také koncertovat, když i ty se
bohužel kvůli koronavirové pandemii nemohly konat v obvyklém měřítku. Anita ví, jak nadchnout publikum svým
neuvěřitelným charismatem a zlatým hlasem. Již po prvních tónech přeskočí jiskra a vytvoří kouzelnou atmosféru.
Anita je stále norskou sólovou umělkyní s celosvětově nejprodávanějšími alby. Celkem prodala více než 7 milionů desek a získala 26 stříbrných, zlatých, diamantových a platinových desek. Její písně také vyšly na více než 30 milionech samplerů po celém světě. V jejích skvělých písních se uplatní Anitin jedinečný hlas, který bez problémů dosahuje tři a půl oktávy. Kromě pěvecké kariéry se Anita pohybuje i na poli umění. Její velký talent jako malíř přitahuje velkou pozornost. Své obrazy již úspěšně vystavovala na několika vernisážích v Norsku a Německu. Neustále dostává objednávky na širokou škálu obrazů. Anita je ráda, že život je nyní z velké části opět "normální". Kromě zpěvu a psaní písní miluje psaní knih, malování, hrála v několika filmech (1973, 1985 a 1987) a ráda šije, pracuje s patchworkovými vzory a vyrábí si vlastní přikrývky. Anita již potvrdila mnoho dalších žádostí o rezervaci na rok 2023 kromě vlastních show a koncertů. Zvláště se těší na začátek svého turné „Tribute To Mike Oldfield“ a na to, až znovu uvidí všechny své fanoušky. |
 (celým jménem David Vickerman Bedford) (narozen 4. srpna 1937, Hendon, Middlesex, England, zemřel 1. října 2011) Keyboards David Vickerman Bedford byl britský hudebník a skladatel populární i vážné hudby. Psal a hrál jak populární, tak klasickou hudbu. Byl bratrem dirigenta Steuarta Bedforda, vnukem skladatele, malíře a autora Herberta Bedforda a skladatelky Lizy Lehmannové a synem vynálezce Leslieho Bedforda a sopránové operní pěvkyně Lesley Duff. Hudbu studoval na Královské hudební akademii v Londýně a následně také v italských Benátkách. Na konci 60. let se podílel na albu Kevina Ayerse Joy of a Toy, kde hrál na klávesy. Poté hrál s Ayersovou kapelou The Whole Band. David Bedford byl vystaven klasické hudbě od chvíle, kdy se narodil. S rodokmenem dvou skladatelů jako babičky (Liza Lehmann) a dědečka (Herbert Bedford), plus operní pěvkyně pro matku (Lesley Duff), která byla po druhé světové válce členkou anglické operní skupiny, byl předurčen od velmi raného věku praktikovat hudební umění. Oba jeho bratři hráli na nástroje a rodina si užívala hudební večery při hraní duetů, přičemž mladý David zdokonaloval své umění na hoboj. Bedford se narodil v Hendonu v Londýně Leslie Bedford, řediteli inženýrství divize řízených zbraní British Aircraft Corporation, a Lesley Duff, sopranistce, která spolupracovala s English Opera Group. Vystudoval na Lancing College ve West Sussexu. Když mu bylo 19 let, choval se jako odpírač z důvodu svědomí místo výkonu vojenské služby, která byla v té době v Británii stále povinná. Během této doby pracoval jako vrátný v Guy's Hospital v Londýně. 
Hudbu začal skládat v sedmi letech a později se zapsal na Royal Academy of Music pod vedením skladatele
Lennoxe Berkeleyho. Na počátku 60. let odcestoval do Itálie a studoval v Benátkách u avantgardního skladatele
Luigiho Nona. Jeho studie a rané vlivy zahrnovaly dílo Nona, Paula Hindemitha, Arnolda Schoenberga a Antona
Weberna. Zpátky v Anglii začal skládat moderní klasické skladby, z nichž mnohé představovaly sbor. Mezi rané
skladby patří "Piece For Mo" z roku 1963, o které řekl, že je to "nejranější skladba, kterou jsem připraven
znovu slyšet", "Music From Albion Moonlight" a "A Dream Of The Seven Lost Stars", které zahájily dlouhou
kariéru hudby složené s tématy vesmíru a astronomie. Bedford také experimentoval s alternativními hudebními
notacemi, ovlivněnými avantgardními skladateli, jako je John Cage. Jeho použití časoprostorové notace umožnilo
umělcům interpretovat komplexní partitury méně přísným způsobem než standardní metrická notace. Od roku 1968
do roku 1980 vyučoval hudbu na řadě londýnských středních škol. Na počátku 60. let, když si Bedford uvědomil,
že skládání moderních klasických skladeb nevygeneruje dostatečný stálý příjem, zahájil kariéru učitele hudby.
V polovině 60. let se stal učitelem hudby na Whitefield School v Hendon, než v roce 1969 nastoupil na Queen’s
College v Londýně jako rezidenční skladatel, kde působil až do roku 1981.Další kapitolou Bedfordovy kariéry bylo dílo " From Marie Antoinette to the Beatles. What’s That, You Say?". Ve skutečnosti je to zapomenutá divadelní produkce, ale odstartovala rozsáhlou kariéru spojující Bedforda s některými z nejlepších talentů britského art rocku na konci 60. let a v průběhu 70. let 20. století. Prostřednictvím svého vydavatele byl Bedford v roce 1968 požádán, aby zařídil hudbu pro pět nástrojů, které by doprovázely ženu zpívající sadu revolučních písní v Roundhouse. I když samotný projekt neposunul jeho kariéru ani o píď, spojil Bedforda se scénografem Ianem Knightem, který také navrhl londýnské kluby Middle Earth a UFO, oblíbené městské kluby pro undergroundovou hudbu. Knight později spolupracoval s některými z největších rockových hudebních skupin včetně The Rolling Stones a Led Zeppelin, ale v tuto chvíli se stal můstkem Davida Bedforda do světa rockové hudby, protože také řídil Soft Machine. Zpěvák kapely Kevin Ayers opustil kapelu v roce 1968, aby začal sólovou kariéru a hledal aranžéra pro práci na svém debutovém albu. Na doporučení Iana Knighta dostal práci David Bedford. Bedford si vzpomněl na své první setkání s Ayersem a řekl: "Bylo asi deset hodin dopoledne a on mi nabídl sklenku vína. To se mi moc nelíbilo, ne v deset ráno. To byl Kevin." V roce 1969 byl Bedford zaměstnán jako aranžér alba Kevina Ayerse "Joy Of A Toy", na kterém také hrál na klávesy. To vedlo k jeho roli hráče na klávesové nástroje v Ayersově kapele Kevin Ayers and the Whole World, která nahrála jedno album "Shooting At The Moon" (1970). Na tomto albu, kromě varhan a klavíru, Bedford hraje na akordeon, marimbafon a kytaru. Bedford také přispěl k pozdějším albům Kevina Ayerse jako hráč na klávesové nástroje a orchestrální aranžér.  The Whole World (L to R): Dave Dufort, Mike Oldfield, Kevin Ayers, David Bedford, Lol Coxhill The Whole World začali cestovat po Anglii v březnu 1970. V červenci se ke skupině na pár měsíců připojil Robert Wyatt, včetně turné po Evropě. Bedford měl hezké vzpomínky na hraní s Wyattem: "Robert Wyatt byl skvělý, naprosto skvělý. Vlastně nás inspiroval kvůli maličkostem, které by udělal. Hnal by nás dál. Myslel jsem si, že je to skvělý bubeník, zdaleka nejlepší, co jsme kdy měli, ale myslím, že zůstal jen pár měsíců, jen kvůli turné". Památné vystoupení se konalo 18. července 1970 v Hyde Parku v Londýně, koncert, na kterém vystoupili také Roy Harper, Edgar Broughton Band a Pink Floyd, kteří měli premiéru svého nejnovějšího eposu "Atom Heart Mother". Bedfordova práce s The Whole World vedla ke spolupráci se saxofonistou skupiny Lolem Coxhillem, se kterým vytvořil Coxhill-Bedford Duo. Na začátku 70. let Duo vydalo několik singlů starých estrádních písní a písní z britské hudební síně s Bedfordem na klavír a sólovém zpěvu a Coxhillem na saxofon a doprovodném zpěvu pro label Johna Peela Dandelion Records. Jeden z těchto singlů byl vydán pod pseudonymem "Will Dandy And The Dandylettes" s covery písní Al Jolsona, přičemž B-strana byla připsána Coxhill-Bedford Duo. Další skladby od Dua se objevují na Coxhillově sólovém albu "Ear Of Beholder" (1971), na kterém hrají tři písně, včetně rané verze „Don Alfonso“, kterou Bedford znovu nahrál později. Ještě více skladeb Coxhill-Bedford Duo lze nalézt na "Banana Follies", koncertním rozhlasovém vysílání BBC z roku 1972 s Kevinem Ayersem, vydaném na CD v roce 1998. V tomto vysílání Bedford a Coxhill také předvádějí krátkou rozhlasovou hru s názvem "Murder In The Air". Coxhill později znovu nahrál hru bez Bedforda a vydal ji jako 12-palcový singl, přičemž v poznámkách k vložce uvedl, že by ji raději nahrál s Bedfordem, který byl nedostupný. První album, které se skládalo výhradně ze skladeb Davida Bedforda, bylo "Nurses Song With Elephants", nahrané v Marquee Studios a vydané v roce 1972 na labelu Johna Peela Dandelion. Na tomto albu Bedford smíchal klasický soubor s básněmi a hlasy. "Some Bright Stars for Queen's College" používá dvacet sedm plastových twirlerů dýmek, sám John Peel je mezi hráči twirlerů dýmek. Na albu je pět skladeb "It's Easier Than It Looks, Nurses Song With Elephants", "Some Bright Stars for Queen's College", "Trona" (1967) a "Sad And Lonely Faces". Na baskytaru v titulní písni hraje Mike Oldfield a poslední skladba obsahuje báseň Kennetha Patchena, kterou zpívá Kevin Ayers. 
Bedford ještě více spolupracoval s Mikem Oldfieldem, baskytaristou The Whole World. Zorganizoval a dirigoval
Oldfieldovo album "The Orchestral Tubular Bells" (1975), adaptaci "Tubular Bells", nahrávky, která přinesla
nahrávací společnosti Virgin první velký úspěch v roce 1973. Bedford také zorganizoval Oldfieldovu následnou
skladbu v délce alba "Hergest Ridge" (1974) jako "The Orchestral Hergest Ridge", která byla dvakrát provedena
živě a zaznamenána pro rozhlasové vysílání z koncertních vystoupení, jednou v roce 1974 Royal Philharmonic
Orchestra se Stevem Hillagem na kytaru a jednou v roce 1976 Scottish National Orchestra, znovu s Hillage na
kytaru, ačkoli Andy Summers toho roku hrál na jiných vystoupeních. Druhá nahrávka byla získána společností
Virgin, ale nebyla vydána jako album, ačkoli její části byly použity ve filmu "The Space Movie" (1979),
který obsahoval Oldfieldovu hudbu.Bedford poskytl vokály a klavír pro Oldfieldovy cover verze více starých čísel music hallů (podle způsobu dnes již neexistujícího Dua Coxhill-Bedford), "Don Alfonso" (1974) a "Speak (Tho' You Only Say Farewell)" (1976), spolupracovali s Oldfieldem na skladbě nazvané "First Excursion" pro Oldfieldovu kompilaci boxů "Boxed" a orchestroval Oldfieldův soundtrack pro "The Killing Fields" (1984). V roce 1983 vytvořil Oldfield krátkotrvající nahrávací společnost s názvem Oldfield Music, jejíž jediným vydáním bylo album Davida Bedforda "Star Clusters, Nebulae and Places in Devon / The Song of the White Horse". Bedfordovo spojení s Oldfieldem vedlo k nahrávací smlouvě na vytvoření řady alb pro Virgin, některá s orchestrálními hráči, jiná s Bedfordovými klávesami a někteří zahrnují Oldfielda jako vystupujícího umělce. Mezi názvy alb z tohoto období patří "Star's End" (1974), "The Rime Of The Ancient Mariner" (1975), zhudebnění básně Samuela Taylora Coleridge, "The Odyssey" (1976, zhudebnění básně od Homera, a "Instructions For Angels" (1977), druhý včetně vystoupení Mikea Ratledge. Bedford také přispěl k nahrávkám Edgara Broughton Band, včetně singlu s názvem "Up Yours!", polemice o všeobecných volbách ve Spojeném království v roce 1970, v níž deklarovali svůj záměr odstoupit. Singl obsahuje smyčcové aranžmá od Bedforda. Bedford pracoval na několika projektech Roye Harpera, včetně čtyřpísňového alba "Stormcock" z roku 1971, na kterém hrál také Jimmy Page na kytaru (ze smluvních důvodů uváděn jako S. Flavius Mercurius) a na albu "Valentine" z roku 1974. Bedford také dirigoval orchestr během Harperových živých koncertů, včetně uvedení alba na den svatého Valentýna, koncert byl později vydaný jako "Flashes From The Archives Of Oblivion" a mimo jiné s Keithem Moonem. V roce 2001 se znovu setkal s Harperem, když Harper oslavil své 60. narozeniny koncertem v londýnské Royal Festival Hall, ke kterému se připojila řada hostujících umělců, včetně Jeffa Martina a Johna Renbourna. Záznam koncertu Royal Festival Hall Live z 10. června 2001 vyšel krátce poté jako 2CD. 
Pracoval také s celou řadou dalších umělců, včetně A-ha, Billy Bragg, Camel, Elvis Costello, Frankie Goes
to Hollywood, Madness, Andy Summers, Alan White (bubeník Yes) a Robert Wyatt.Bedford byl také známý svými avantgardními klasickými díly. Jeho "Piece For Mo" z roku 1963 bylo popsáno jako "jeho první dílo", ačkoli nebylo nikdy nahráno k vydání. V roce 1965 složil komorní dílo pro soprán a septet s názvem "Music For Albion Moonlight" na básně Kennetha Patchena. Během své kariéry pokračoval ve zhudebňování Patchenových básní, včetně "O Now the Drenched Land Wakes" a "The Great Birds", které vydal Deutsche Grammophon na jednom ze svých alb série Avant Garde v roce 1968, a "Instructions For Angels", vydané Virgin v roce 1977. Složil také řadu děl pro dechový orchestr, počínaje "Sun Paints Rainbows On The Vast Waves" v roce 1982 na objednávku Huddersfield Contemporary Music Festival. Mnoho z těchto děl nahrál dechový orchestr Royal Northern College of Music pod vedením Clarka Rundella, který vydal Doyen Records UK v roce 1998. Bedford je také znám velkým množstvím vzdělávací hudby, kterou psal pro děti. Notový zápis, který používal, byl často nekonvenční, často využíval grafiky, takže svá díla nechal hrát děti a ostatní, kteří neumějí číst konvenční notový zápis. V poznámkách k albu "Viola Today" (1974) od Karen Phillips se uvádí, že v partituře "Bedford's Spillihpnerak" (1972) je "(a) stránka skládající se z kresby molekuly lysozymu, kterou je interpret požádán. interpretovat". Bedford zvolil podobný přístup pro své dílo "With 100 Kazoos" z roku 1972, ve kterém se k instrumentálnímu souboru připojuje publikum, které je pozváno hrát na kazoos. Divákům byly předloženy různé ilustrace s vesmírnou tematikou a byly požádány, aby je interpretovali pomocí svých kazoos. Skladbu měl dirigovat Pierre Boulez, ale ten ji odmítl s tím, že Bedford prohlásil: "Odmítl mou skladbu na základě toho, že by diváci byli hloupí a že by se svými kazoos dováděli i v ostatních skladbách". Bedford složil 35-minutovou sborovou suitu na objednávku BBC "Twelve Hours Of Sunset", založenou na stejnojmenné písni Roye Harpera, z jeho alba "Valentine" z roku 1974, kterou Bedford produkoval. Suita měla svou živou premiéru v Royal Albert Hall v Londýně dne 8. srpna 1975 BBC Singers, BBC Choral Society a BBC Symphony Orchestra se Simonem Lindleyem na varhany, dirigoval John Poole, jako součást 75. Proms. Další vystoupení pro BBC Radio bylo 29. srpna 1997 na BBC Radio 3 v podání Crouch End Festival Chorus a BBC Symphony Orchestra pod vedením Jacquesa van Steena, jako součást 60. narozenin Bedforda, který byl také vyzpovídán. Pokračoval v kombinování zkušených a nekvalifikovaných hudebníků v dalších dílech, jako jsou "Seascapes" (1986), kombinující celý symfonický orchestr se školními dětmi, a "Stories From The Dreamtime" (1991), napsaný pro 40 neslyšících dětí a orchestr, jako stejně jako nekonvenční herní techniky, jako je požadavek, aby zpěvák křičel do piana. Partitura k "The Song of the White Horse" (1978) instruuje sbor, aby vdechoval plyn helia, aby byl schopen dosáhnout nejvyšších tónů blízko konce skladby. 
I sci-fi byla opakovanou oblastí zájmu Bedforda. "The Tentacles Of The Dark Nebula" mají slova převzatá z povídky
Arthura C. Clarka "Transcience", kterou nahrál tenorista Peter Pears s Bedfordem dirigujícím London Sinfoniettu.
Titul "Star's End" byl převzat z knihy Isaaca Asimova "Second Foundation". "Rigel 9" je hra založená na knize
Ursuly K. Le Guin s hudbou na pozadí, kterou složil a nahrál Bedford.Bedfordova hudba byla popisována jako modernistická, avantgardní a experimentální. Byl znám pro své používání atonality, harmonické stáze a bohatého zabarvení. V roce 1996 byl jmenován skladatelem ve sdružení English Sinfonia. V roce 2001 byl jmenován předsedou Performing Right Society, předtím byl místopředsedou. Bedford byl bývalým prezidentem Severnside Composers' Alliance a zakládajícím správcem nadace PRS for Music Foundation, která podporuje skládání nových skladeb.
|
|
|
|
Studiové desky: 2017 Return To Ommadawn 2014 Man On The Rocks 2008 Music Of The Spheres 2005 Light + Shade (2CD) 2003 Tubular Bells 2003 2002 Tr3s Lunas 1999 The Millennium Bell 1999 Guitars 1998 Tubular Bells III 1996 Voyager 1994 The Songs Of Distant Earth 1992 Tubular Bells II 1991 Heaven's Open 1990 Amarok 1989 Earth Moving 1987 Islands 1984 Discovery 1983 Crises 1982 Five Miles Out 1980 QE2 1979 Platinum 1978 Incantations (2LP) 1975 Ommadawn 1974 Hergest Ridge 1973 Tubular Bells |
Ostatní nahrávky: 2016 The 1984 Suite (remix) 2013 Tubular Beats (remix) 1984 The Killing Fields (soundtrack) 1979 Exposed (live) |
|
Nahráli: Mike Oldfield - Acoustic, Classical, 12-string & Electric Guitars, Acoustic & Electric Basses, Mandolin, Harp, Bouzouki, Banjo, Grand Piano, Spinet, Farfisa Organ, ARP 2600 & Solina Synths, Bodhrán, Glockenspiel, Accordion, Marimba, Gong, Tubular Bells Hosté: |
Return To OmmadawnVyšlo 29. ledna 2017, Virgin EMI Records, CDV 3166 (Europe) LP 2017, Virgin EMI Records, V 3166 (Europe) Seznam skladeb: 01. Return to Ommadawn, Part I (21:10) 02. Return to Ommadawn, Part II (20:57) Total Time: (42:07) Recorded on December 2015 - May 2016 at Oldfield's home studio in Nassau, Bahamas Engineer, Producer: Mike Oldfield Mastered: Paschal Byrne at Audio Archiving Mastered [Vinyl Half-Speed]: Miles Showell Artwork: Rupert Lloyd with Phil Smee Illustration: Rupert Lloyd Photography [Inner Cover]: Mike Oldfield |
|
Nahráli: Mike Oldfield - Acoustic & Electric Guitars, Bass, Keyboards, Backing Vocals (08,09) Hosté: Luke Spiller (The Struts) - Lead Vocals Stephen Lipson - Acoustic & Electric Guitars Michael Thompson - Acoustic & Electric Guitars Matt Rollings - Piano, Hammond B3 Leland Sklar - Bass Paul Dooley - Violin (02) Davy Spillane - Low Whistles (02) John Robinson - Drums Bill Champlain, Alfie Silas Durio, Carmel Echols, Rochelle Gilliard, Judith Hill, Kirsten Joy, Jason Morales, Louis Price, Tiffany Smith - backing vocals (08,09) |
Man On The Rocks Vyšlo 3. března 2014, Virgin EMI Records, 376 069-5 (Europe) 2LP 2014, Virgin EMI Records, 376 069-8 (Europe) Seznam skladeb: 01. Sailing (4:46) 02. Moonshine (5:50) 03. Man On The Rocks (6:11) 04. Castaway (6:35) 05. Minutes (4:52) 06. Dreaming In The Wind (5:29) 07. Nuclear (5:04) 08. Chariots (4:39) 09. Following The Angels (7:05) 10. Irene (4:00) 11. I Give Myself Away (5:11) Total Time: (59:42) Recorded on 2013 at Mike Oldfield's home studio (Nassau, Bahamas), at The Village (Los Angeles), at Battery Studios (London) Producer: Mike Oldfield, Stephen Lipson Coordinator [Project Co-ordinated]: Daryl Easlea Coordinator [R2 Coordination]: Ali Norris Engineer [Engineered In Nassau]: Mike Oldfield Engineered: Stephen Lipson at Battery Studios Engineered: Howard Willing at The Village Studios Engineer [For Drums]: Steve MacMillan Engineer [Second]: Chris Owens Artwork: Phil Smee with Waldo's Design Photography [Portrait & Inside Liner]: Ian Witlen Photography By [Studio Photographs]: Caroline Monk, Stephen Lipson A&R: Marc Fox Sleeve [Sleeve Design], Layout: Phil Smee |
|
Skupina: Mike Oldfield - Classical Guitar Hosté: Lang Lang - Piano (01-03,05,06,09) Hayley Westenra - Soprano Vocals (07,10) Sinfonia Sfera - Ad-Hoc full Orchestral & Choral Ensemble Richard Stutt - Orchestra Leader Karl Jenkins - Orchestrations & Conductor |
Music Of The Spheres Vyšlo 17. března 2008, Universal Music Classics & Jazz, 4766206 (UK) Seznam skladeb: Part One: 01. Harbinger (4:08) 02. Animus (3:09) 03. Silhouette (3:19) 04. Shabda (3:56) 05. The Tempest (5:48) 06. Harbinger (reprise) (1:30) 07. On My Heart (2:26) Part Two: 08. Aurora (3:42) 09. Prophecy (2:54) 10. On My Heart (reprise) (1:16) 11. Harmonia Mundi (3:46) 12. The Other Side (1:28) 13. Empyrean (1:37) 14. Musica Universalis (6:22) Total Time: (45:21) Recorded at Abbey Road Studios, Studio 1, June 2007 Product Manager: Bekkie Sunley Producer: Mike Oldfield, Karl Jenkins Producer [Assistant]: Rupert Christie Engineer: Richard King, Simon Rhodes Mastering: Miles Showell at Metropolis Mastering, London A&R: Marc Fox |
|
Skupina: Mike Oldfield - Grand Piano, Classical & Electric Guitars, Bass, Synths (Yamaha Tyros 1, Roland XP50), PC & Apple Computers running virtual instruments/voice synthesis software Hosté: Robin Smith - Additional Keyboard Arrangements (1.4, 2.7) Christopher Von Deylen - Additional Keyboard Arrangements (2.8) |
Light + Shade 2CD, vyšlo 26. září 2005, Mercury, 9873810 (Europe) 2CD 2005, Mercury, 9873642 (UK) special UK issue +2 bonus tracks Seznam skladeb: Disc 1: Light 01. Angelique (4:40) 02. Blackbird (4:39) 03. The Gate (4:14) 04. First Steps (10:02) 05. Closer (2:51) 06. Our Father (6:50) 07. Rocky (3:19) 08. Sunset (4:47) Total Time: (41:22) - U-Myx format (for DIY remixing on PC) - i) Quicksilver ii) Our Father iii) Slipstream iv) Angelique Disc 2: Shade 01. Quicksilver (5:55) 02. Resolution (4:33) 03. Slipstream (5:15) 04. Surfing (5:36) 05. Tears Of An Angel (5:38) 06. Romance (4:00) 07. Ringscape (4:22) 08. Nightshade (5:11) Total Time: 40:30 Bonus Tracks on 2005 Mercury UK Sp. Ed. Disc 1 - 09. Pres de Toi (3:56) Disc 2 - 09. Lakme (Fruity Loops) (4:55) Recorded on 2004 - 2005 at Buckinghamshire Artwork: TheLongDrop with Hans Claesson (logo) and Andy Carne (photo) |
|
Skupina: Mike Oldfield - Spanish, Semi- & Acoustic (nylon & steel), Roland Synth & Electric Guitars, Wal Bass, Mandolin, Grand Piano, Farfisa, Lowrey & Hammond Organs, Accordion, Synthesizers (Clavia Nord Lead, Korg Trinity, Roland JD-990, JV-2080 & XP-50), Akai S6000 Sampler, Timpani, Glockenspiel, BOSS Drum Machine, Percussion, Tubular Bells, Apple Computer & Synth Software, Programming Hosté: John Cleese - Master of Ceremonies (11) Sally Oldfield - Backing Vocals  |
Tubular Bells 2003 Vyšlo 27. května 2003, WEA, 2564-60204-2 (Europe) copy protected CD 2003, WEA, R2 60204 (US) CD-DVD 2003, WEA, 0927499212 (Europe) bonus DVD-Video +3 tracks in 5.1 mix +promo Video Seznam skladeb: - Part One: 01. Introduction (5:51) 02. Fast Guitars (1:04) 03. Basses (0:46) 04. Latin (2:18) 05. A Minor Tune (1:21) 06. Blues (2:40) 07. Thrash (0:44) 08. Jazz (0:48) 09. Ghost Bells (0:30) 10. Russian (0:44) 11. Finale (8:36) - Part Two: 12. Harmonics (5:21) 13. Peace (3:22) 14. Bagpipe Guitars (3:07) 15. Caveman (4:33) 16. Ambient Guitars (5:09) 17. The Sailor's Hornpipe (1:39) Total Time: (48:33) Bonus DVD-Video from 2003 WEA release: 01. Introduction (5:51) 02. Fast Guitars (1:04) 03. Basses (0:46) 04. Introduction 2003 'The Video' (3:41) Total Time: (11:22) Bonus tracks on 2003 DVD-Audio edition: - Demos recorded by MO at home in 1971 - 18. Tubular Bells Long (22:57) 19. Caveman Lead-In (2:46) 20. Caveman (5:05) 21. Peace Demo A (7:00) 22. Peace Demo B (4:18) - Live Excerpts - 23. Sentinel (live at Edinburgh Castle, 1992) (8:06) * 24. Far Above the Clouds (live at Horseguards Parade, London, 1998) (4:40) ° * from Tubular Bells II ° from Tubular Bells III Produced: Mike Oldfield Recorded on August 2002 - February 2003 at Oldfield's home studio at Roughwood Croft, Chalfont St Giles, Buckinghamshire Engineer: Ben Darlow New Tubular Bell image: Steve Bedford Original Tubular Bell image: Trevor Key Inner Cover Photo: Andy Earl Design: e-xentric thinking Artwork: Steve Bedford with Trevor Key (original design) |
|
Nahráli: Mike Oldfield - Electric Guitars, Spanish Guitar, Bass Guitar, Synthesisers, Mandolin, Grand Piano Hosté: Sally Oldfield - Spoken, Vocals Amar - Vocals Jude Sim - Vocals Philip Lewis Thomas Süssmair - Percussion programming |
Tr3s Lunas CD+CDROM, vyšlo 3. června 2002, WEA, 0927 458922 (Europe) bonus CDROM with 3D interactive PC game called "MusicVR 1st Episode" and created upon an idea by Mike Oldfield CD 2002, WEA, 0927 458922 (Germany) music based on that featured in the game Seznam skladeb: 01. Misty (3:58) 02. No Mans Land (6:06) 03. Return To The Origin (4:39) 04. Landfall (2:17) 05. Viper (4:32) 06. Turtle Island (3:41) 07. To Be Free (4:22) 08. Fire Fly (3:46) 09. Tr3s Lunas (4:35) 10. Daydream (2:15) 11. Thou Art In Heaven (5:23) 12. Sirius (5:47) 13. No Mans Land Reprise (2:54) Bonus Track: 13. To Be Free Radio Edit (3:56) Total Time (45:24) Recorded at Oldfield's home studio at Roughwood Croft, Chalfont St. Giles and Plan 1 Studios, Munich Produced: Mike Oldfield Assistant Engineer: Ben Darlow Management [Direction]: Nicky Horne Assistant engineer: Ben Darlow Additional Notes: Richard Carter Art Direction: Bill Smith Graphics [Graphic Artist]: Neek Catcheside Cover [From An Original Idea]: Hans Claesson Artwork: Bill Smith Studio with Ian Ross Photography [Mike Oldfield]: Andy Earl |
|
Skupina: Mike Oldfield - Roland VG8 Synth Guitar, Arrangements Hosté: Nicola Emmanuel - Vocals (02,10,11) David Serame - Vocals (02,10,11) Camilla Darlow - Soprano Girl Vocals (01,03) Miriam Stockley - Vocals (02,09-11) Andrew Johnson - Treble Vocals (10) Gota Yashiki - Drums (07,09), Percussion (10,11) Robin Smith - Strings & Choir Orchestration/conductor (05,06,08,11) and Co-arranger (11) Martay - Vocals (04) Helen "Pepsi" DeMacque - Vocals (04,09,11) DJ Pippi - Co-arranger (11) The London Session Orchestra (05,06,08,11) The London Händel Choir (01-03,05,09-11) The Grant Gospel Choir (02,04,09-11) Greta Hegerland-Oldfield - Narration (09) |
The Millennium Bell Vyšlo 26. listopadu 1999, WEA, 8573808852 (Europe) Seznam skladeb: 01. Peace On Earth (4:09) 02. Pacha Mama (4:06) 03. Santa Maria (2:44) 04. Sunlight Shining Through Cloud (4:33) 05. The Doge's Palace (3:08) 06. Lake Constance (5:16) 07. Mastermind (3:04) 08. Broad Sunlit Uplands (4:03) 09. Liberation (2:38) 10. Amber Light (3:50) 11. The Millenium Bell (7:36) Total Time (45:07) Recorded at Roughwood Studios, at Abbey Road Studios, London 1999 Producer: Mike Oldfield Management [Personal Assistant]: Caroline Monk, Jeremy Parker Engineer: Ben Darlow Artwork: Hjordis Fogelberg-Jensen / Blue Cactus Art Direction, Design: Caroline Monk, Hjordis Fogelberg Jensen |
|
Skupina: Mike Oldfield - Acoustic, Electric, MIDI, Bass & Sampled Guitars (incl. Drum Sounds) Hosté: |
Guitars Vyšlo 24. května 1999, WEA, 3984274012 (Europe) Seznam skladeb: 01. Muse (2:09) 02. Cochise (5:13) 03. Embers (3:49) 04. Summit Day (3:46) 05. Out Of Sight (3:46) 06. B. Blues (4:27) 07. Four Winds (9:31) 08. Enigmatism (3:29) 09. Out Of Mind (3:44) 10. From The Ashes (2:28) Total Time (42:32) Recorded at Roughwood Studio, Buckinghamshire Producer: Mike Oldfield Engineer [Assistant]: Ben Darlow Artwork: Bill Smith Studio with Andy Earl (photo) |
|
Skupina: Mike Oldfield - Acoustic, Electric & Roland Synth Guitars, Bass, Synths (Clavia Nord Lead, Korg Trinity, Roland JD990, JV1080 & XP50), Vocals (04), Samples Hosté: Amar - Vocals (01,03,10) Rosa Cedrón - Vocals (06) Cara Dillon - Vocals (07) Heather Burnett - Additional Vocals (07) Clodagh Simonds - Vocals (11) Francesca Robertson - Child Vocals (11) |
Tubular Bells III Vyšlo 31. srpna 1998, WEA, 3984243492 (UK) Seznam skladeb: 01. The Source Of Secrets (5:34) 02. The Watchful Eye (2:09) 03. Jewel In The Crown (5:45) 04. Outcast (3:49) 05. Serpent Dream (2:53) 06. The Inner Child (4:41) 07. Man In The Rain (4:01) 08. The Top Of The Morning (4:26) 09. Moonwatch (4:25) 10. Secrets (3:20) 11. Far Above The Clouds (5:30) Total Time (46:33) Recorded on December 1996 - June 1998 at Oldfield's home studio in Es Cubells, Ibiza and London Producer: Mike Oldfield Executive-Producer: Rob Dickins Engineer [Assistant]: Silvia Müller Artwork: Bill Smith Studio with Andy Earl (photo) Design: BSS20 Design [Tubular Bells Constructed]: Model Solutions Artwork: Bill Smith Studio with Andy Earl (photo) Photography: Andy Earl Photography [Portrait]: Simon Fowler |
|
Skupina: Mike Oldfield - Acoustic (nylon & steel), Electric & Roland Synth Guitars, Mandolin, Grand Piano, Synths (Korg Trinity, Roland JD990 & JV1080 & XP50), Programming, Arranger (03,04,06,07,09) Hosté: Liam O' Flynn - Uillean - Pipes Davy Spillane - Uillean Pipes, Low Whistle Matt Molloy - Flutes, Tin Whistles John Myers - Tin Whistle, Fiddle Sean Keane - Fiddle Maire Breatnach - Fiddle Highland Pipers (Chris Apps, Roger Huth, Ian Macey, Bob MacIntosh) Pat Walsh - Vocals London Symphony Orchestra London Voices - Chorus Vocals Noel Eccles - Percussion Robin Smith - Arrangement & Conducting (10), Co-arranger (01,04,06,07) Henry Jackman - Programming |
Voyager Vyšlo 26. srpna 1996, WEA, 0630-15896-2 (Europe) CD 1996, Reprise Records, 9 46487-2 (US) Seznam skladeb: 01. The Song Of The Sun (4:32) 02. Celtic Rain (4:40) 03. The Hero (5:01) 04. Women Of Ireland (6:27) 05. The Voyager (4:23) 06. She Moves Through The Fair (4:05) 07. Dark Island (5:43) 08. Wild Goose Flaps Its Wings (5:03) 09. Flowers Of The Forest (6:01) 10. Mont St. Michel (12:18) Total Time (58:13) Recorded at Roughwood Studio, Buckinghamshire, at Air studios (Orchestra) Producer: Mike Oldfield Assistant Engineer: Gregg Jackman, Tom Newman Executive-Producer: Rob Dickins Management [For]: CBL (Clive Banks Ltd.) and Clive Banks Technical Engineer: Richard Barrie Artwork: Bill Smith Studio with David Scheinmann |
|
Skupina: Mike Oldfield - Electric Guitars, Synthesizers (E-Mu Proteus, Ensoniq SD-1, Korg M1, Roland D-50/550 & JD-990), Akai S-1100 Sampler Hosté: Cori Josias - Vocals Ella Harper - Vocals David Nickless - Vocals Roame - Vocals The Tallis Scholars - Vocals Verulam Consort (members) - Vocals Molly Oldfield - Keyboards Pandit Dinesh - Tablas Mark Rutherford - Additional Rhythm Loops John Gosling ("Sugar J") - Additional Rhythm Loops Eric Cadieux - Additional Programming Extracts from: Bill Anders quoting from The Book Of Genesis aboard Apollo 8, whilst orbiting the Moon, Christmas 1968, with fellow astronauts James Lovell and Frank Borman Saami chant - (Ofelas theme) composed/performed: Nils-Aslak Valkeapaa for "Pathfinder" film Mike Joseph - Self Hypnosis Tape Vahine Taihara - Tubuai Choir |
The Songs Of Distant Earth Vyšlo 21. listopadu 1994, WEA, 4509 98581-2 (Europe) CD 1995, Reprise, 9 45933-2 (US) with CD-ROM content for Apple computers, different cover art Seznam skladeb: 01. In The Beginning (1:24) 02. Let There Be Light (4:52) 03. Supernova (3:29) 04. Magellan (4:40) 05. First Landing (1:15) 06. Oceania (3:27) 07. Only Time Will Tell (4:19) 08. Prayer For The Earth (2:10) 09. Lament For Atlantis (2:44) 10. The Chamber (1:49) 11. Hibernaculum (3:32) 12. Tubular World (3:23) 13. The Shining Ones (2:59) 14. Crystal Clear (5:42) 15. The Sunken Forest (2:39) 16. Ascension (5:48) 17. A New Beginning (1:33) Total Time (53:45) Recorded on 1993 - 1994 at Roughwood Croft, Chalfont St Giles, Buckinghamshire Production, Engineer: Mike Oldfield Assistant Engineer: Gregg Jackman, Steve MacMillan, Tom Newman Management [For]: CBL (Clive Banks Ltd.) and Clive Banks Executive-Producer: Rob Dickins Technical Engineer: Richard Barrie Design, Art Direction: Bill Smith Studio Artwork: Bill Smith Studio with Mark Neal (uncredited) Portrait Photography: Simon Fowler Liner Notes [Essay]: Arthur C. Clarke |
|
Skupina: Mike Oldfield - Electric, Double-speed, Classical, Acoustic, Flamenco & 12-string Guitars, Wal MIDI Bass, Mandolin, Banjo, Violin (14), Grand Piano, Hammond (03,11-13), Farfisa (01,02,07,09) & Lowrey (10,11) Organs, Synthesisers & Programming (EMU Proteus, Korg M1, Synclavier, Roland D50/550, Ensoniq SD1, Akai S100 Sampler), Timpani, Glockenspiel, Triangle, Tambourine, Cymbals, Toy Percussion, Handclaps, Orchestral Bass Drum, Tubular Bells, Vocals Hosté: Sally Bradshaw - Vocal Solo Susannah Melvoin - Vocals Edie Lehman - Vocals Jamie Muhoberac - Keyboards, Fx, Drum Loops (New York) P. D. Scots Pipe Band - Bagpipes Celtic Bevy Band - Bagpipes John Robinson - Drums (12) Eric Cadieux - Programming, Digital Sound Processing Alan Rickman - Master of Ceremonies Voice |
Tubular Bells II Vyšlo 31. srpna 1992, WEA, 4509 90618-1 (Europe) CD 1992, Reprise Records, 9 45041-2 (US) Seznam skladeb: 01. Sentinel (8:06) 02. Dark Star (2:16) 03. Clear Light (5:47) 04. Blue Saloon (2:58) 05. SunJammer (2:32) 06. Red Dawn (1:49) 07. The Bell (6:55) 08. Weightless (5:43) 09. The Great Plain (4:46) 10. Sunset Door (2:23) 11. Tattoo (4:14) 12. Altered State (5:12) 13. Maya Gold (4:00) 14. Moonshine (2:20) Total Time (59:01) Recorded on June 1991 - 1992 at Los Angeles, California and Oldfield's home studio at Roughwood Croft, Chalfont St Giles Producer: Trevor Horn, Tom Newman, Mike Oldfield Technician [Technical]: Richard Barrie Executive-Producer: Rob Dickins Engineer [Engineered]: Mike Oldfield, Steve MacMillan, Tim Weidner, Tom Newman Mixed: Mike Oldfield, Steve MacMillan Artwork: Bill Smith Studio with Trevor Key (photo) Photography: Jill Furmanovsky, Trevor Key |
|
Skupina: Michael Oldfield - Lead Vocals, Guitars, Hammond, Synths (Fairlight III, E-mu Proteus, Roland D-50/550, Korg M1), Akai S1100 Sampler, Atari Computer & Sequencing Software Hosté: Andrew Longhurst - Additional Keyboards, Sequencing, Samples Mickey Simmonds - Hammond, Piano Courtney Pine - Saxophones, Bass Clarinet Dave Levy - Bass Simon Phillips - Drums Anita Hegerland - Harmony Vocals Nikki "B" Bentley - Harmony Vocals Tom Newman - Harmony Vocals "Sassy Choir": Vicki St James, Sylvia Mason-James, Dolly James, Debi Doss, Shirlie Roden, Valerie Etienne |
Heaven's Open Vyšlo 18. února 1991, Virgin, V26538/211 294-8 (UK/Europe) CD 2000, Virgin, MIKECD 16 (UK) remastered: Simon Heyworth CD 2000, Caroline Records, CAR49386 (US) remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. Make Make (4:16) 02. No Dream (6:02) 03. Mr. Shame (4:22) 04. Gimme Back (4:09) 05. Heaven's Open (4:28) 06. Music From The Balcony (19:44) Total Time (43:01) Producer, Engineer, Mixed: Thom Newman Mixed [Assistant]: Michael Oldfield Technician [Boffinry]: Richard Barrie Artwork: Icon London with Trevor Key (photo)  |
|
Skupina: Mike Oldfield - Acoustic, Classical, 12-string, Electric, Flamenco, Sitar, Bowed & Glorfindel Guitars, Bouzouki, Bass, Mandolin, Ukulele, Banjo, Acoustic & Electric Pianos, Organs (Farfisa, Lowrey, Hammond, Vox Continental), Marimba, Glockenspiel, Bodhran, Northumbrian Bagpipes, Melodica, Psaltery, Jew's Harp, Spinet, Pan Pipes, Violin, Bongos, Bass Drums, Timpani, Synthesizers (Roland D50 & Vocoder), Tubular Bells, Assorted Percussion & Effects Hosté: Janet Brown - "voice" of Margaret Thatcher Bridget St. John - Vocals Julian Bahula - African Musicians Leader (Choir & Percussion) Clodagh Simonds - Vocals Paddy Moloney - Uillean Pipes |
Amarok Vyšlo 28. května 1990, Virgin, V 2640/CDV 2640(Europe) CD 1992, Virgin, 2-45041 (UK) CD 1992, Virgin, 86007 (US) CD 2000, EMI, 845658 CD 2000, EMI, 849388 CD 2000, Virgin, MIKECD15 (UK) remastered: Symon Heyworth CD 2000, Caroline Records, CAR49385 (US) remastered: Symon Heyworth Seznam skladeb: 01. Amarok (60:04): 00:00 - Fast Riff Intro 02:32 - Intro 05:46 - Climax I - 12 Strings 06:18 - Soft Bodhran 07:20 - Rachmaninov I 08:35 - Soft Bodhran 2 09:29 - Rachmaninov II 09:56 - Roses 10:42 - Reprise I - Intro 12:45 - Scot 13:16 - Didlybom 15:00 - Mad Bit 15:56 - Run In 16:11 - Hoover 18:00 - Fast Riff 19:57 - Lion 21:57 - Fast Waltz 23:42 - Stop 24:33 - Mad Bit 2 24:46 - Fast Waltz 2 25:06 - Mandolin 26:07 - Intermission 26:23 - Boat 29:27 - Intro Reprise 2 32:07 - Big Roses 33:13 - Green Green 34:24 - Slow Waltz 36:04 - Lion Reprise 37:05 - Mandolin Reprise 37:47 - TV am / Hoover / Scot 39:50 - Fast Riff Reprise 42:22 - Boat Reprise 43:32 - 12 Rep / Intro Waltz 44:12 - Green Reprise 44:46 - Africa I: Far Build 48:00 - Africa I: Far Dip 48:46 - Africa I: Pre Climax 49:32 - Africa I: 12 Climax 50:24 - Africa I: Climax I 51:00 - Africa II: Bridge 51:17 - Africa II: Riff 51:34 - Africa II: Boats 51:52 - Africa II: Bridge II 52:10 - Africa II: Climax II 54:22 - Africa III: Baker Total Time: (60:04) Recorded on September 1989 - March 1990 at Oldfield's home studio in Roughwood Croft, Chalfont St Giles and CTS Studios, London (choir) Producer, Engineer: Tom Newman Technician [Technical Adviser]: Richard Barrie Cover, Artwork [Booklet]: William Murray Liner Notes: William Murray |
|
Skupina: Mike Oldfield - Electric & Synth Guitars, Roland & Korg M1 Synths, Fairlight III, Backing Vocals, Atari Computer & Sequencing Software, Programming, Horns Co-arranger (05,06) Hosté: Anita Hegerland - Lead & Backing Vocals (04) Max Bacon - Lead Vocals (02,07,09b) Daniel Lazerus - Clavinet (02), Blues Harp (09b), Backing Vocals (02,05,08), Tambourine (08,09b), Horns Co-arranger (05,06), Programming Carol Kenyon - Ad Libs (01), Lead Vocals (09a) Adrian Belew - Lead Vocals (01), Guitar (03) Nicky Bentley - Lead Vocals (02,07) Mark Williamson - Lead Vocals (03) Chris Thompson - Lead Vocals (05,06) Maggie Reilly - Lead & Backing Vocals (08) Paul Lee - Lead Vocals (09a) Phil Spalding - Backing Vocals (01,05,06,09b), Fretless Bass (07) Roddy Lorimer - Horns (05,06) Simon Clarke - Horns (05,06) Simon Gardner - Horns (05,06) Tim Sanders - Horns (05,06) Jackie Challenor - Backing Vocals (07,09b) Lance Ellington - Backing Vocals (07,09b) Sonia Jones-Morgan - Backing Vocals (07,09b) Maggie Ryder - Backing Vocals (07,09b) Carl Wayne - Backing Vocals (07,09b) Keith Marshall - Backing Vocals (07,09b) Raf Ravenscroft - Saxophone (07) Bobby Valentino - Violin (02) |
Earth Moving Vyšlo 10. července 1989, Virgin, V 2610 (UK) CD 1989, Virgin, CDV 2610 (UK) CD 2000, Virgin, MIKECD 14 (UK) remastered: Simon Heyworth CD 2000, Caroline Records, CAR49384 (US) remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. Holy (4:37) 02. Hostage (4:09) 03. Far Country (4:25) 04. Innocent (3:30) 05. Runaway Son (4:05) 06. See The Light (3:59) 07. Earth Moving (4:03) 08. Blue Night (3:47) 09. a) Nothing But b) Bridge To Paradise (8:40) Total Time: (41:18) Producer: Mike Oldfield, Daniel Lazerus  |
|
Skupina: Mike Oldfield - Vocals, Guitars, Basses, Keyboards, Synths, Drums, Percussion Hosté: Anita Hegerland - Vocals (01,04,06,07) Bonnie Tyler - Vocals (02) Micky Moody - Electric Guitar Kevin Ayers - Vocals (03) Jim Price - Vocals (05 UK) Max Bacon - Lead (05 US) & Backing (02) Vocals Mervyn Spence - Keyboards Rick Fenn - Acoustic & Electric Guitars Mickey Simmonds - Keyboards Björn J:son Lindh - Flute (01), Synths Andy MacKay - Saxophone, Oboe Raf Ravenscroft - Saxophone (02) Phil Spalding - Bass, Backing Vocals Benoît Moerlen - Vibraphone, Percussion Pierre Moerlen - Drums, Vibraphone Simon Phillips - Drums (01) Tony Beard - Drums |
Islands Vyšlo 28. září 1987, Virgin, V 2466 (UK) CD 1987, Virgin, CDV 2466 (UK) +1 bonus track CD 1987, Virgin, V2-86023 (US) different cover art and tracks running order (01,05,06,04,03,02) CD 2000, Virgin, MIKECD 13 (UK) remastered: Simon Heyworth +1 bonus track CD 2000, Caroline Records, CAR49383 (US) remastered: Simon Heyworth +1 bonus track Seznam skladeb: 01. The Wind Chimes (21:49) a. Part One b. Part Two 02. Islands (4:21) 03. Flying Start (3:38) 04. North Point (3:33) 05. Magic Touch (4:15) 06. The Time Has Come (3:55) Bonus track on CD from UK and later US editions: 07. When The Night's On Fire (6:41) Total Time (48:12) Recorded on 1986 - 1987 in Megeve, France Producer: Mike Oldfield, Simon Phillips, Michael Cretu, Geoffrey Downes, Tom Newman, Alan Shacklock Engineer [Assistant Engineer], Technician: Richard Barrie Art Direction, Design: Mike Oldfield Artwork: Icon London with Mike Oldfield Photography [Portrait]: Andrew Catlin |
|
Skupina: Mike Oldfield - Vocals, Electric, Synth, Acoustic & Alectroacoustic Guitars, Mandolin, Fender Rhodes, Synths (Fairlight CMI, Oberheim OBXa & DSX Sequencer, Prophet V, Roland VP330 Vocoder), Electric & Synth Basses, Oberheim Drum Machine, Percussion Hosté: Maggie Reilly - Vocals (01,03,06) Barry Palmer - Vocals (02,04,05,07) Simon Phillips - Drums |
Discovery Vyšlo 25. června 1984, Virgin, V 2308 (UK) some issues + alternative title 05 & 08 CD 1984, Virgin, CDV 2308 (UK) CD 2000, Virgin, MIKECD 11 (UK) remastered: Simon Heyworth CD 2000, Caroline Records, CAR 1851 (US) remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. To France (4:50) 02. Poison Arrows (3:45) 03. Crystal Gazing (3:02) 04. Tricks Of The Light (3:52) 05. Discovery (4:32) 06. Talk About Your Life (4:24) 07. Saved By A Bell (4:36) 08. The Lake (12:08) Total Time (41:09) Recorded on January - June 1984 in Villars-sur-Ollon, Switzerland Producer: Mike Oldfield, Simon Phillips Artwork: Dan Kramer (photo) |
|
Skupina: Mike Oldfield - Vocals (01), Guitars (Acoustic, Electro-Acoustic, Electric & Roland Synth), Acoustic & Electric Basses, Mandolin, Banjo, Harp, Piano, Farfisa Pro Organ, Synths (Fairlight C.M.I., Oberheim OBXa & DSX Sequencer, Roland Strings, Prophet V), Simmons & Oberheim Drum Machines, Quantec Room Simulator Reverb, Bells, Shaker, Tambourine Hosté: Maggie Reilly - Vocals (02,04,07) Rick Fenn - Guitar (01) Jon Anderson - Vocals (03) Roger Chapman - Vocals (06) Anthony Glynne - Guitars (01,06) David Hentschel (07) Phil Spalding - Fretless Bass (01,02) Simon Phillips - Drums, Percussion Pierre Moerlen - Vibraphone (03), Drums (07) |
Crises Vyšlo 27. května 1983, Virgin, V 2262 (UK) LP 1983, Virgin, VL 2262 (Canada) + 1 bonus track and in different running order (07,03,04,05,06,02,01) CD 1985, Virgin, CDV 2262 (Netherlands) CD 2000, Virgin, MIKECD 10 (Europe) remastered: Simon Heyworth CD 2000, Caroline Records, CAR 1850 (US) remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. Crises (20:53) 02. Moonlight Shadow (3:38) 03. In High Places (3:34) 04. Foreign Affair (3:52) 05. Taurus 3 (4:17) 06. Shadow on the Wall (3:10) Total Time (39:24) Bonus track on North American LP editions: 07. Mistake (single) (2:54) Recorded on November 1982 - April 1983 at Tilehouse Studios, Denham, Buckinghamshire Producer: Mike Oldfield, Simon Phillips Lacquer Cut: Tim Young Artwork, Painting: Terry Ilott |
|
Skupina: Mike Oldfield - Acoustic & Electric Guitars, Acoustic & Electric Basses, Keyboards (ARP Solina, Roland VP330, Prophet V, EMS Sequuencer, Fairlight CMI), Vocals Hosté: Maggie Reilly - Vocals Rick Fenn - Acoustic & Electric Guitars Morris Pert - Percussion, Keyboards, Strings Arranger (05) Tim Cross - Keyboards Paddy Maloney - Uillean Pipes (01) Graham Broad - Drums (05) Mike Frye - Percussion Carl Palmer - Percussion (04) Martyn Ford - Strings Conductor (05) |
Five Miles Out Vyšlo 19. března 1982, Virgin, V 2222 (UK) CD 1983, Virgin, CDV 2222 (Europe) CD 2000, Virgin, MIKECD9 (Europe) remastered: Simon Heyworth CD 2000, Caroline Records, CAR 1853 (US) remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. Taurus II (24:49) 02. Family Man (3:45) 03. Orabidoo (13:03) 04. Mount Teidi (4:10) 05. Five Miles Out (4:17) Total Time (50:03) Recorded on September 1981 - January 1982 at Tilehouse, Denham, Buckinghamshire, at The Manor, Shipton-on-Cherwell, Oxfordshire Producer, Engineer: Mike Oldfield Producer and Engineer: Tom Newman (05) Engineer: Richard Mainwaring (04) Management: Ossy Hoppe Technical assistant: Richard Barrie Cover Artwork: Gerald Coulson with Mike Oldfield (design) Photographer: Fin Costello |
|
Skupina: Mike Oldfield - Vocals, Acoustic, Spanish & Electric Guitars, Banjo, Mandolin, Bass, Taurus Bass Pedals, Synths (Prophet-V, Polymoog, ARP Solina, Yamaha CS-80, EMS Sequencer), Piano, Celtic Harp, Northumbrian Bagpipes, Roland Vocoder, Drum Machines (Syndrum, Roland CR-78, Claptrap), Timpani, African Drums, Aboriginal Rhythm Sticks, Marimba, Vibes, Bass Drum, Gong, Tambourine Hosté: Maggie Reilly - Vocals (01,02,04,08) Tim Cross - Piano & Synth (03,08) David Hentschel - Synth (01,04,07), Drums (04,07), Steel Drums (05), Synthesized French Horn (05), Vocals (04,07), Horn Arrangements (06,07) Mike Frye - African Drums (01,03,08), Drums (06,07), Timpani (03,07,08), Tambourine (07), Hi-hat (08), Vocoder (06) Raul d'Oliveira - Trumpet (06,07) Guy Barker - Trumpet (06,07) Paul Nieman - Trombone (06,07) Phil Collins - Drums (01,02) Philip Todd - Tenor Saxophone (06,07) Morris Pert - Drums (03) English Chorale - Choir (04) David Bedford - String & Chorus Arrangements (04,05) Dick Studt - Strings Leader (04,05) |
QE2 Vyšlo 31. října 1980, Virgin, V 2181 (UK) Inital pressing w/ the porthole cut on the cover CD 1984, Virgin, CDV 2181 (Europe) CD 2000, Virgin, MIKECD8 (Europe) remastered: Simon Heyworth CD 2000, Caroline Records, CAR 1857 (US) remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. Taurus 1 (10:17) 02. Sheba (3:32) 03. Conflict (2:48) 04. Arrival (2:45) 05. Wonderful Land (3:37) 06. Mirage (4:39) 07. QE2 (7:39) 08. Celt (3:04) 09. Molly (1:13) Total Time (39:34) Recorded at Denham, 1980 Producer, Engineer: Mike Oldfield, David Hentschel Engineer [Assistant]: Peter Greenslade, Simon Johnston Mastered: Ray Staff  |
|
Nahráli: Mike Oldfield - Vocals, Electric & Acoustic Guitars, Piano, Synthesisers (Roland SH2000, Prophet V,Polymoog, ARP Solina), EMS sequencer, Vibraphone, Marimba Hosté: Wendy Roberts - Vocals (06,08) Nico Ramsden - Keyboards Morris Pert - Drums Francisco Centeno - Bass Pierre Moerlen - Drums, Vibraphone Peter Lemer - Keyboards Neil Jason - Bass Hansford Rowe - Bass Demelza - Congas Alan Schwartzberg - Drums Sally Cooper - Tubular Bells David Bedford - Vocals Arrangements Peter Gordon - Horns Arrangements Michael Riesman - Horns Arrangements |
Platinum 2LP, vyšlo 23. listopadu 1979, Virgin, V 2141 (UK) 2LP 1980, Virgin, VA 13143 (US) alternate titled "Airborn", 1 track switched and different cover art CD 1984, Virgin, CDV 2141 (Europe) CD 1986, Virgin, VJCP 2141 CD 2000, Caroline Records, CAR 1856 (US) remastered: Simon Heyworth CD 2000, Virgin, MIKECD 7 (UK) remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. Platinum Part 1 - Airborne (5:06) 02. Platinum Part 2 - Platinum (6:03) 03. Platinum Part 3 - Charleston (3:17) 04. Platinum Part 4 - North Star / Platinum Finale (4:43) 05. Woodhenge (4:06) $ 06. Into Wonderland (3:46) * 07. Punkadiddle (4:56) 08. I Got Rhythm (4:40) Total Time (36:37) $ Původně: 05. Guilty (3:48) * Původně: 06. Sally (5:000) Recorded on 1979 Blue Rock, New York City, at Electric Lady, New York City, at Througham Slad Manor, Bisley, Surrey, at The Manor, Oxfordshire Producer: Tom Newman Engineer: Kurt Munkacsi, Tom Newman Engineer [Assistant]: Renate Blauel, Richard Manwaring Artwork: Trevor Key |
|
Nahráli: Mike Oldfield - Acoustic & Electric Bass Guitars, Electric Guitars, Harp, Piano, Farfisa Organ, Synthesizers (Roland SH2000, ARP 2600 & Solina), Percussion (Bodhrán, Marimba, Gong, Vibes), Electronically Processed Vocals, EMS Sequencer Hosté: Mike Laird - Trumpet Sebastian Bell - Flutes Terry Oldfield - Flutes The Queens College Girls Choir - Chorus Vocals Jabula Quartet - African Drums Pierre Moerlen - Drums, Vibraphone (04) Sally Oldfield - Vocals Maddy Prior - Vocals David Bedford - Strings & Choir Conductor |
Incantations 2LP, vyšlo 1. prosince 1978, Virgin, VDT101 (UK) CD 1985, Virgin, CDVDT 101 (UK) Track 3 shortened down to 13:49 by cutting from the beginning CD 2000, Virgin, MIKECD5 (Europe) remastered: Simon Heyworth CD 2000, Caroline, CAR 1854 (US) remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. Incantations Part One (19:05) 02. Incantations Part Two (19:34) 03. Incantations Part Three (16:59) * 04. Incantations Part Four (16:59) Total Time (72:37) * See note below for 1985 CD 1st release Recorded on December 1977 - September 1978 at Througham Slad Manor, Bisley, England Production: Mike Oldfield Engineering: Paul Lindsay Artwork: Trevor Key with Carlos Moyse (photo) |
|
Nahráli: Mike Oldfield - Acoustic, Classical, 12-string & Electric Guitars, Acoustic & Electric Basses, Mandolin, Harp, Bouzouki, Banjo, Grand Piano, Spinet, Farfisa Organ, ARP 2600 & Solina Synths, Bodhrán, Glockenspiel, Accordion (06), Aassorted Percussion (Marimba, Gong, Tubular Bells) Hosté: Paddy Moloney - Uilleann Pipes Terry Oldfield - Panpipes David Strange - Cello Don Blakeson - Trumpet The Hereford City Band - Brass Ensemble William Murray - Percussion Leslie Penning - Recorders, Conductor (Brass Ensemble) Pierre Moerlen - Timpani Jabula Ensemble (Julian Bahula, Ernest Mothle, Lucky Ranku, Eddie Tatane) - African Drums Penrhos Kids (Jason, Abigail, Ivan and Briony Griffiths) - Vocals (01 - On Horseback Section) Sally Oldfield - Vocals Bridget St. John - Vocals Clodagh Simonds - Vocals |
Ommadawn Vyšlo 3. listopadu 1975, Virgin, V2043 (UK) 1976, Virgin, 27 493 XOT (Netherlands) +1 bonus track LP 2001, Virgin SVLP 322 Seznam skladeb: 01. Ommadawn Part 1 (19:14) 02. Ommadawn Part 2 (incl. "On Horseback") (17:07) Total Time: (36:21) Bonus track on 1976 Virgin LP: 03. In Dulce Jubilo (2:51) Bonus tracks on 2010 Mercury CD: 03. In Dulce Jubilo (2:51) 04. First Excursion (5:56) 05. Argiers (3:57) 06. Portsmouth (2:04) Bonus CD from 2010 Mercury boxset: 01. - 2. Original 1975 Stereo mix - Bonus Track - 03. Ommadawn (Lost 1975 demo, previously unreleased) (17:10) Total Time: (53:31) Bonus DVD from 2010 Mercury boxset: 01. - 2. Ommadawn 2010 Surround mix, 448 Kbps lossy Dolby Digital 5.1 (36:27) - Original Promotional Videos - 03. In Dulce Jubilo (3:04) 04. Portsmouth (2:03) Total Time (41:34) Recorded on January - September 1975 at The Beacon, Kington, Herefordshire at The Manor, Shipton-on-Cherwell, Oxfordshire (African drums) Producer, Engineer: Mike Oldfield Artwork: David Bailey (photo) |
|
Nahráli: Mike Oldfield - Acoustic, Electric & Spanish Guitars, Bass, Mandolin, Organs (Farfisa, Lowrey, Gemini), Glockenspiel, Gong, Tubular Bells, Timpani Hosté: Lindsay Cooper - Oboe June Whiting - Oboe Ted Hobart - Trumpet Terry Oldfield - Flute (02, uncredited) William Murray - Cymbal (02, uncredited) Chili Charles - Snare Drums Sally Oldfield - Chorus Clodagh Simmonds - Chorus London Sinfonietta ensemble members - Strings & Chorus David Bedford - Chorus & Strings Conductor and Arranger |
Hergest Ridge Vyšlo 2. září 1974, Virgin, V2013 (UK) 1974, Virgin, VR 13-109 (US) promotional release CD 1984, Virgin, CDV 2013 (UK) CD 1986, Virgin, VJCP 2013 Seznam skladeb: 01. Hergest Ridge Part One (21:40) 02. Hergest Ridge Part Two (18:51) Total Time (40:31) Recorded at The Manor, Shipton-on-Cherwell, in Spring 1974 Producer, Engineer: Tom Newman, Mike Oldfield Lacquer Cut: Arun Chakraverty, Melvyn Abrahams, Pete Norman Artwork: Trevor Key  |
|
Nahráli: Mike Oldfield - Grand Piano, Organs (Farfisa, Lowrey, Hammond), Glockenspiel, Mandolin, Bass, Acoustic, Electric, Fuzz, Spanish & Speed Guitars, Honky-tonk Piano, Flageolet, Assorted Percussion, Tubular Bells, Concert Timpani, Guitars Sounding like Bagpipes, Choir Conductor Hosté: John Field - Flutes Lindsay Cooper - String Basses Steve Broughton - Drums Mundy Ellis - Chorus Sally Oldfield - Chorus Nasal Choir - Chorus (01) Manor Choir - Chorus (02) Vivian Stanshall - Voice of "Master of Ceremonies" & "Sailor's Hornpipe" Commentary |
Tubular Bells Vyšlo 25. května 1973, Virgin, V2001 (UK) CD 1983, Virgin, CDV 2001 (Europe) HDCD 2000, Virgin, CDVR2001 (Europe) remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. Tubular Bells, Part 1 (25:36) 02. Tubular Bells, Part 2 (23:20) Total Time (48:56) Producer, Engineer: Tom Newman Producer, Engineer, Mastering: Simon Heyworth Co-producer: Mike Oldfield Technician [Sound]: Mike Oldfield, Simon Heyworth, Tom Newman Artwork, Design: Trevor Key  |
|
Skupina: Hosté: |
Vyšlo Seznam skladeb: Total Time (45:24) | ||||
 Skupina: Mike Oldfield - Guitars, Basses, Drums, Percussion, Keyboards, Synths, Vocals Barry Palmer - Vocals Simon Phillips - Drums Maggie Reilly - Vocals Hosté: |
The 1984 Suite Vyšlo 29. ledna 2016, Virgin-EMI Records/Mercury, 474 779-1 (Europe) remastered, includes download card Seznam skladeb: 01. To France () 02. The Lake () 03. Killing Fields () 04. Étude () 05. The Royal Mile (Previously unreleased) () 06. Zombies (Previously unreleased) () 07. Discovery () Total Time (00:00) | ||||
|
Compilation featuring tracks from Mike Oldfield's 1984 albums "Discovery" and "The Killing Fields"
as well as two unreleased tracks. | |||||
 Skupina: Mike Oldfield - All Guitars Hosté: Tarja Turunen - Vocals (11) |
Tubular Beats Vyšlo 1. ú)nora 2013, Eagle Rock Entertainment Seznam skladeb: 01. Let There Be Light (York Remix) (7:35) 02. Far Above The Clouds (York Remix) (7:28) 03. Ommadawn (Mike Oldfield & York Remix) (10:17) 04. Guilty (Mike Oldfield & York Remix) (7:53) 05. Tubular Bells (Mike Oldfield & York Remix) (10:40) 06. To France (York & Steve Brian Radio Mix) (3:35) 07. North Star (Mike Oldfield & York Remix) (4:06) 08. Moonlight Shadow (York & Steve Brian Radio Mix) (3:32) 09. Guilty (York & Mike's Electrofunk Mix) (4:53) 10. Tubular Bells 2 (Mike Oldfield & York Remix) (7:53) 11. Never Too Far (feat. Tarja Turunen) (8:47) Total Time (76:39) | ||||
|
Skupina: Mike Oldfield - Guitars, Synths (Fairlight CMI, Oberheim OBXa, Roland VP330, Prophet V), Oberheim Drum Machine Hosté: Preston Heyman - Oriental Percussion (11) Morris Pert - Percussion (17) Eberhard Schoener - Orchestra & Choir Conductor Bavarian State Opera Orchestra Tölzer Boys Choir - Chorus Vocals David Bedford - Choral & Orchestral Arrangements |
The Killing Fields Vyšlo 1984, Virgin, V 2328/CDV 2328 (1984, UK) CD 2000, Virgin, MIKECD 12 (UK) Remastered: Simon Heyworth Seznam skladeb: 01. Pran's Theme (0:45) 02. Requiem For A City (1:45) 03. Evacuation (5:10) 04. Pran's Theme 2 (1:40) 05. Capture (2:01) 06. Execution (4:10) 07. Bad News (1:10) 08. Pran's Departure (2:03) 09. Worksite (1:18) 10. The Year Zero (0:27) 11. Blood Suckering (1:18) 12. The Year Zero 2 (0:36) 13. Pran's Escape / The Killing Fields (3:11) 14. The Trek (1:58) 15. The Boy's Burial / Pran Sees The Red Cross (2:40) 16. Good News (1:44) 17. Étude (4:38) Total Time: (36:34) Recorded England, Germany & Switzerland 1984 Producer, Engineer: Mike Oldfield Artwork: C-More-Tone Studios with David Appleby (photo) | ||||
|
|
Skupina: Mike Oldfield - Bass, Guitars, Percussion, Arranger, Keyboards Maddy Prior - Vocals Pekka Pohjola - Bass, Guitar (Bass) Pete Lemer - Keyboards Tim Cross - Keyboards Pierre Moerlen - Percussion, Drums, Vocals (background) Phil Beer - Guitars, Vocals Ringo McDonough - Bodhran Joe Kirby - Bass Nico Ramsden - Bass, Guitars Nick Worters - Bass Mike Frye - Percussion David Bedford - Percussion, String Arrangements Benoit Moerlen - Percussion Nigel Warren-Green, Vanessa Park - Cello/Celli David Bucknall, Jessica Ford - Celli Pauline Mack, Donald McVay, Liz Butler, Ross Cohen, Danny Daggers, Melinda Daggers - Viola Ben Cruft, Liz Edwards, Jonathan Kahan, Dick Studt, Jane Price, Nicola Hurton - Violins Emma Smith, Marigo Acheson, Debra Bronstein, Diane Coulson, Mary Creed, Mary Elliott, Emma Freud, Clara Harris, Cecily Hazell, Wendy Lampitt, Catherine Loewe - Vocals, Choir Ray Gay, Ralph Izen, Collins Moore, Simon Salminen - Trumpet & Flute Chris Nicholls, Sebastian Bell - Trumpet
|
Exposed2LP, vyšlo 1979, Virgin Records, VD 2511 2CD 1996, Virgin Records, VDCD 2511 2CD 2000, Virgin, MIKECD6, remastered HDCD 2CD 2000, Caroline Rec., CAR 1852, remastered HDCD Seznam skladeb: Disc 1 01. Incantations (Part 1, 2) (26:31) 02. Incantations (Part 3, 4) (20:50) Disc 2 01. Tubular Bells Part 1 (28:42) 02. Tubular Bells Part 2 (12:00) 03. Guilty (5:37) Total Time (93:40) Recorded on March - April 1979 Producer: Philp R. Newell, Mike Oldfield Musical Director: David Bedford Engineer: Alan Perkins, Greg Shriver, Kurt Munkacsi Design Concept [Sleeve Concept], Design: Pearce Marchbank Photography: Carol Starr, Chalkie Davies, Murray Close, Sheila Rock, Tom Sheehan | |||
|
|
 
 
       Norská umělkyně a bývalá "dětská hvězda" Anita Hegerland spolu s Mikem Oldfieldem na slavnostním předávání cen Spellemannspris 25. února 1989 
Sally Cooper and Mike
Fanny Vandekerckhove and Mike 
  |
 Místa, kde Mike Oldfield sídlil: 1 - Reading, Berkshire 2 - Harold Wood, Essex 3 - Londres (Pimlico, Tottenham et Little Venice) 4 - The Manor, Shipton-on-Cherwell, Oxfordshire 5 - Kington, Herefordshire 6 - Througham, Gloucestershire 7 - Denham, Buckinghamshire 8 - Chalfont St Giles, Buckinghamshire 9 - Tockington, Gloucestershire Sud |
   |
|
|
|
Oficiální stránky: https://mikeoldfieldofficial.com/ https://musicaficionado.blog/2020/07/29/david-bedford-part-1-1969-1972/ https://www.mikeoldfield.org/ https://www.sallyoldfield.com/ http://www.anitahegerland.de/#xl_xr_page_biographie https://zivotopis.osobnosti.cz/mike-oldfield.php |
 |
|
mbrezny@centrum.cz© ...a vzkaz autorovi!© |
Mike Oldfield
Poslední aktualizace: 19.12.2023